"A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy."

V předcházejícím 16. verši je napsáno: „Ten samý Duch svědčí našemu duchu, že jsme děti Boží.“ A následuje 17. verš, který budeme prožívat na začátku postní doby: „A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží...“ Uvědomujeme si, co to znamená být dědicem Božím? Kdyby se někdo v minulosti přiznal, že je císařovým dítětem, a proto i jeho dědicem, ostatní by měli závist – tolik dostane a nijak se nepřičinil, jenom dědí! Proč ne my? Proč ne já?

Představme si nějakého miliardáře, který nemá děti a najednou se rozhodne, že dědicem celého svého bohatství určí tebe. Ó, to bys byl šťastný – jaké velké bohatství! Jenže uvědom si: Udělá tě opravdu takové bohatství šťastným? Máš přece jen jeden žaludek a současně můžeš být jen na jednom místě. Kdyby přišla nějaká vážná nemoc a ležel bys na lůžku v horečkách, musel by ses na všechno to bohatství a peníze jen bezmocně dívat. Co by ti to pomohlo, i kdybys zdědil celý svět? Nakonec, sám Pán Ježíš to říká: „Co pomůže člověku, i kdyby celý svět získal či zdědil, ale svoji duši zatratil?“

Být dědicem Božím... Polož si otázku? Co patří Bohu? Bohu patří celá tato zem, která je však jen jako prášek v nedozírném, nepoznatelném a ohromném vesmíru, který rovněž patří celý Bohu. A to je jen svět viditelný; Bohu ale patří i svět neviditelný. Andělé, archandělé, cherubové, patří Mu nebe, které na rozdíl od tohoto krátkého, pozemského života netrvá 70 či 80 roků, ani 1000, ani milion, ale je věčné. Uvědom si, že Ty jsi dědic Boží. Všechno, co patří Bohu, ty jako Boží dítě, zdědíš. To nádherné dědictví tě čeká po překročení prahu života, kdy vkročíš do věčnosti. Je to něco úžasného, nepředstavitelného, zkus o tom chvíli uvažovat, snít o tom chvíli, jako člověk dokáže snít o nějakém malém bohatství, které získá. Dovede o něm snít i dlouhé hodiny a vše si plánovat. Zkus aspoň několik minut ne snít, ale uvědomovat si realitu, co tě čeká jako Boží dítě, jako Božího dědice.

Dále je řečeno, že jsme „spoludědicové Kristovi“. To znamená, že dostáváme všechno, co nám Kristus získal tím, že se stal člověkem, že za nás, tedy i za tebe a tvé hříchy, podstoupil jako pravý Bůh a pravý člověk vykupitelskou smrt na kříži a získal ti v dědictví věčný život.

Je zde ale jedna podmínka, na to nezapomeň, ta zní: „trpíme-li spolu s Ním“ a pak je řečeno: „budeme spolu s Ním účastni Boží slávy“. Co znamená spolu s Kristem trpět? Všichni věřící i nevěřící dobří i zlí musí zde na zemi trpět, ať chtějí nebo nechtějí, a to jak fyzické, tak i duševní utrpení. U křesťana je ale rozdíl: má se naučit trpět s Ježíšem, ne sám! Co to znamená? To znamená, že člověk vědomě přijme utrpení, které Bůh dopouští, třeba i skrze zjevné nepřátele. Člověk má například nějaký životní handicap, třeba je malého růstu a nechce to přijmout. Když to přijme s Ježíšem, jeho utrpení se tím promění. Je utrpení způsobené bolestí zubů, je vnitřní utrpení spojené s duševní bolestí, když ti například někdo něco ukradl, ublížil ti, a je utrpení spojené se strachem, když přijde nějaká nevyléčitelná choroba apod. Vždy je ale jen jedno správné východisko: prostě utrpení přijmout a spojit ho s Ježíšovým utrpením! To je to tajemství slova „spolu s Kristem“. Prožíváme ho v modlitbě v pravdě vyjádřené v Gal 2,20: „spolu s Kristem jsem ukřižován“, čili bezmocný. Ne jen sám se sebou, ale s Kristem! To znamená, že Mu dám své utrpení. Předtím si ale přiznám svůj hřích a pak toto své utrpení spojím s Ježíšem. Každý den máme nějaké malé utrpení, strach, smutek, různé těžkosti a nemoci – každý den máme novou příležitost prohloubit svůj vztah k našemu ukřižovanému Pánu a Spasiteli.

V životech svatých, zvláště v životech mučedníků, máme příklady hrdinů, kteří s Kristem a pro Něj trpěli. I v souvislosti s následujícím výrokem si můžeme uvědomit sílu víry, skrze kterou jim Pán dával vytrvat i v nejtěžších mukách: „Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena.“

Aspoň kratince z životopisu svatého Arkádia: Soudce ho vyzval: „Obětuj římským bohům!“ Arkádius odpověděl: „To neučiním, jsem křesťan. Myslíš si, že věrného Božího služebníka postrašíš, když mu pohrozíš smrtí? Víme, co je napsáno: Pro mě život je Kristus a smrt je mi ziskem. (Fil 1,21) Vymysli si mučení, jaké chceš, mě od pravého Boha neodvrátíš.“ Rozhněvaný pohanský soudce rozkázal: „Svažte mu ruce a nohy a řežte mu úd za údem z těla, aby tolikrát pocítil smrtelnou úzkost, kolik má údů.“. Kati mu odřezali nejprve prsty na rukou a na nohou, statečný mučedník podával katům ruce a nohy a ve svém utrpení se modlil: „Bože věčný, Ty jsi mi dal tyto údy, a proto je obětuji Tobě, neboť Ty mi je zase vrátíš, když všechna těla z hrobů vstanou.“ Soudce rozkázal odseknut mu od trupu ruce a nohy. Mučedník však volal velkým hlasem: „Jak šťastné jste údy mého těla, že jste se staly hodnými sloužit mému Bohu. Nikdy jste nebyly tak milé, pokud jste byly spojeny s mým tělem, jako nyní. Jsem od vás odloučen jenom na čas, ale jednou zase budeme slavně spojeni a půjdeme před svého Krále a Soudce Ježíše“. Pak napomínal diváky, které až k slzám dojala jeho trpělivost: „Vy všichni, kteří jste přítomni tomuto krvavému divadlu, poznejte, že všechna tělesná muka nejsou ničím pro toho, jemuž je připravena nevadnoucí koruna slávy. Věřte mě, umírajícímu, že vaši pohanští bohové nejsou žádnými bohy a přestaňte se jim klanět. Jinak vám pomoci nemohu. Poznejte pravého Boha, který mě posiluje, pro Něho umírám. Pro Něho trpět znamená žít a přináší to rozkoš. Jeho láska nikdy nevychladne, Jeho sláva nikdy nepřestane a k Němu se i já nyní dostanu po svém malém utrpení, abych byl věčně živ u Něho a už nikdy se od Něho neodloučil.“ Nakonec povzdechl: „Otče, v ruce Tvé vydávám svého ducha“ a skonal. Byl umučen v roce 312. Rok nato bylo v Římské říši zrušeno krvavé pronásledování křesťanů a nastala i pro křesťany náboženská svoboda.

Na mučednících vidíme, že trpět s Kristem znamená získat věčnou slávu a že i v hrozném utrpení, před kterým se třeseme, Pán Ježíš dává sílu. Pamatujme, že On je i v našem malém utrpení. My ale raději trpíme bez Krista. Mnohdy v hořkosti, nenávisti, zatvrzelosti, anebo hledáme falešné východisko v hříchu. Mučedník Arkádius mohl uniknout utrpení, kdyby se klaněl pohanským bohům – dnes pačamamě. Ale kdo se jim klaní, bude tam, kde jsou oni – v pekle. Naproti tomu ti, kdo trpí s Kristem, budou ve věčné slávě v nebi, a to je velký rozdíl! I každý z nás osobně se musí rozhodnout. Kéž se v životních zkouškách rozhodujeme pro Krista!

Stáhnout: Rozjímání nad Ř 8,17