Po přečtení úseku o vzkříšení z dogmatiky kard. Müllera je věřící člověk šokován. Základní pravda křesťanství je: Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk. Na kříži zemřel za naše hříchy. Své božství dokázal svým slavným vzkříšením a potvrdil tak i své učení. Müller tuto pravdu Kristova historického a reálného vzkříšení rafinovaně popírá. A to je velká hereze.

A) Nejprve uvádíme jasné katolické učení o vzkříšení

B) Citace a odpovědi na Müllerovy výroky z knihy „Katolická dogmatika“

C) Kořeny německé teologie, z kterých kard. Müller vychází

Ad A) Jasné katolické učení o vzkříšení

Tajemství Kristova vzkříšení je skutečná událost, spojená s historicky zjištěnými úkazy, jak dosvědčuje především evangelium a listy apoštolů. Prázdný hrob je rovněž svědkem. Když jej učedníci objevili, byl to pro ně první krok k uznání samotné skutečnosti vzkříšení. Nejprve prázdný hrob uviděly zbožné ženy (Lk 24,3.22-23), pak i Petr (Lk 24,12). Apoštol Jan při vstupu do prázdného hrobu „viděl, že tam leží pruhy plátna“ (J 20,6). „...a uvěřil“ (v. 8). I podle stavu, v jakém prázdný hrob byl (v. 5-7), poznal, že nepřítomnost Ježíšova těla nemohla být lidským dílem a že se Ježíš nevrátil do pozemského života, jak tomu bylo v případě vzkříšení Lazara. Marie Magdaléna a zbožné ženy, které šly dokončit balzamování Ježíšova Těla (Mk 16,1), se setkaly se Zmrtvýchvstalým jako první (Mt 28,9-10). Pak se Ježíš ukázal Petrovi a potom Dvanácti.

Apoštol národů volá: „My vám hlásáme radostnou zvěst, že ta zaslíbení, která Bůh dal našim otcům, vyplnil na jejich dětech, na nás, když vzkřísil Ježíše.“ (Sk 13,32n) Kolem roku 56 píše sv. Pavel křesťanům do Korintu: „Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel ve shodě s Písmem za naše hříchy, že byl pohřben, že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem a že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně.“ (1Kor 15,1-8)

Kristovo zmrtvýchvstání je realita, která zasáhla fyzickou oblast, a proto je historická. Jejími svědky byli konkrétní lidé, kteří Ježíše Krista po Jeho zmrtvýchvstání viděli. Když se pak v neděli večer Ježíš apoštolům zjevil, „káral je pro jejich nevěru a tvrdost srdce, že nevěřili těm, kdo Ho spatřili vzkříšeného“ (Mk 16,14). Zkouškou pochybnosti prošel obzvlášť Tomáš. Neobstojí proto domněnka liberálních teologů, podle nichž je zmrtvýchvstání „výplodem“ naivní důvěřivosti apoštolů. Právě naopak! Jejich svědectví o vzkříšení Krista je založeno na přímém zážitku, osobní zkušenosti se vzkříšeným Kristem. Ježíš chtěl, aby se ho sami dotkli, aby se přesvědčili, že nevidí ducha, protože Ho nejprve za ducha pokládali. Pak jim podal další důkaz a pojedl před nimi rybu, z níž zůstaly kosti na svědectví. Tím, že jim Ježíš ukázal probodnuté ruce a ránu v boku a vyzval je, aby se ho dotkli, stvrdil, že je to totéž tělo, které bylo přibito na kříž.

Je rozdíl mezi vzkříšením Krista a vzkříšením Lazara. Lazar se vrátil do pozemského života a pak znovu zemřel. Kristovo vzkříšení je odlišné v samé podstatě. Lazar byl obyčejný člověk, kdežto Kristus je Bohem, který vzal na sebe naše lidské tělo a zemřel pro naši spásu. Proto také Písmo svědčí: „Syn člověka bude muset mnoho trpět, zemřít a potom vstane z mrtvých.“ (Mk 8,31) Na jiném místě Ježíš výslovně prohlašuje: „Dávám svůj život a zase ho přijmu nazpět... mám moc život dát a mám moc ho zase přijmout.“ (J 10,17n) „Ježíš umřel a vstal z mrtvých.“ (1Sol 4,14)

Sv. Řehoř, bratr sv. Basila Velkého, i někteří jiní Otcové rozjímají o zmrtvýchvstání na základě Kristovy Božské osoby, která zůstala spojena s Jeho duší i s Jeho tělem, vzájemně od sebe oddělených smrtí. Jednotou božské přirozenosti, jež zůstává přítomna v každé z obou částí, se tyto části při vzkříšení znovu spojují. Vzkříšení je především potvrzením Ježíšova božství i všeho, co vykonal a učil. Všechny pravdy, i ty, které jsou lidskému duchu nejméně dostupné, nacházejí své odůvodnění, protože Kristus svým zmrtvýchvstáním podal konečný důkaz své božské autority, jak to slíbil.

Ježíš řekl: „Až povýšíte Syna člověka, tehdy poznáte, že já jsem to.“ (J 8,28) Vzkříšení Ukřižovaného prokázalo, že je opravdu ten, který je „Já jsem“, Boží Syn a sám Bůh. Svatý Pavel prohlásil k židům, že „ta zaslíbení, která Bůh dal našim otcům, vyplnil na nás, když... vzkřísil Ježíše.“

Velikonoční tajemství obsahuje dvě hlediska: Svou smrtí nás Kristus osvobozuje od hříchu a svým vzkříšením nám zjednává přístup k novému životu. Tento nový život je především ospravedlněním, které nás vrací do Boží milosti (Ř 4,25). A konečně, Kristovo zmrtvýchvstání je základem a zdrojem našeho budoucího vzkříšení: „Kristus vstal z mrtvých jako první z těch, kdo zesnuli.“ (1Kor 15,20-22).

Židovský historik Josef Flavius (r. 37-100) popsal události Ježíšova života takto: „V tom čase žil Ježíš, moudrý člověk, nakolik ho možno nazvat člověkem, protože dělal zázraky a byl učitelem lidí, kteří přijali pravdu. Získal pro sebe velmi mnoho židů i pohanů. On byl Kristus, a když ho Pilát, pod vlivem našich předních mužů, odsoudil na ukřižování, tehdy ti, kteří ho milovali od samého počátku, se ho nezřekli. Neboť se jim zjevil živým na třetí den, ve shodě s proroctvími proroků...“

„Je mnoho svědků Spasitelova vzkříšení: odvalený kámen, který tam dosud leží, svědčí o vzkříšení. Petr i Jan, Tomáš, a všichni ostatní apoštolé, z nichž první dva přišli k hrobu, viděli pohřební plátna, kterými byl předtím zavinut a která tam ležela po Jeho vzkříšení. Ostatní se dotýkali Jeho rukou i nohou a viděli rány od hřebů... Svědčí plátna, ve kterých byl zavinut a která tam nechal, když vstal z mrtvých. Svědčí vojáci i stříbro, které jim dali.“ (sv. Cyril Jeruzalémský)

Kristus si na svém oslaveném těle ponechal pět ran. Vyzval nevěřícího Tomáše, aby vložil svůj prst do ran v jeho rukou i do Jeho probodnutého boku (J 20,27). „Proto podržel Kristus své rány, aby nám ukázal, že na nás nechce na nebi zapomenout, vždyť nás má svou vlastní krví do svých svatých rukou zapsané.“ (sv. Bernard)

Bez reality vzkříšení neexistuje ani žádné odpuštění hříchů a nemáme žádnou naději na spásu. Nevidíme-li za Kristovým vzkříšením lásku Boha k nám a dokonalé výkupné dílo, pak jsme rouhači a nevěrci, kteří nepatří do Kristovy církve. To, co Ježíš pro nás udělal, že zemřel a vstal z mrtvých, je pro každého člověka základní podmínkou spásy.

Vykupitel vstal z mrtvých proto, aby dokázal, že je Bohem a že i my jednou z mrtvých vstaneme. Kristus je první, jenž vstal z mrtvých (1Kor 15,20).

Kristus se neukazoval v temné noci, ale za jasného dne, ne jednou, nýbrž často, ne na jednom místě, ale na mnoha místech – v zahradě blízko svého hrobu, v Emauzích, ve večeřadle v Jeruzalémě, u Genezaretského jezera, v Galileji na návrších i na hoře a nakonec na hoře Olivové u Jeruzaléma. Taková zjevení netrvala jen několik okamžiků, ale delší čas, neboť Kristus dlouho poučoval apoštoly. Oni se Ho také na mnohé ptali a On jim odpovídal.

Tomáš nechtěl uvěřit ani deseti apoštolům (J 20,25). „Nevěra Tomášova více nám prospěla k víře než svědectví deseti apoštolů.“ (sv. Řehoř Veliký)

Apoštolé vždy hlásali o vzkříšení Kristově: jak o slavnosti Letnic, tak před veleradou, v chrámě po uzdravení chromého od narození...

Něco jiného je Kristovo vzkříšení jako historická událost a něco jiného je „spoluvzkříšení s Kristem“ (Kol 2,12). K tajemství spoluvzkříšení je třeba víry, která je ale ovocem zachovávání Kristových přikázání, jak říká Ježíš: „Ten mě miluje, kdo zachovává moje přikázání... a dám se mu poznat.“ Podmínkou duchovního spoluvzkříšení je vnitřní spoluukřižování s Kristem. Pak platí: „žije ve mně Kristus“. Zde je skutečně třeba víry, která spojuje s Kristem, a Boží milosti, která nás proměňuje v Krista. Na rozdíl od toho přijetí reality fyzického Kristova vzkříšení Spasitel nenechal pouze na naší víře. Jeho zmrtvýchvstání potvrdili očití svědkové, kteří s Ním hovořili, dotýkali se Ho a On jedl před nimi. Ježíš se 40 dní ukazoval, a pokud tuto realitu ke své škodě někdo záměrně ignoruje, staví apoštoly do role lhářů a podvodníků. Přesně to ale dělají pseudoteologové typu Müller, když vymýšlejí slepence hypotéz popírajících pravdu Kristova vzkříšení, na níž stojí celá křesťanská víra. Apoštolové však jako hodnověrní a očití svědkové své svědectví zpečetili svou krví!

Stáhnout: Kardinál Müller je heretik /1. část/ (20. 4. 2020)