Ad B) Citace a odpovědi na Müllerovy výroky v knize Katolická dogmatika /pokračování/

Citace: „K takové události nedochází na úrovni přirozených zkušeností a znalostí. Odtud pramení problém, jak jej převést do oblasti lidského poznání a jazyka tak, aby Ježíšovo vzkříšení nebylo zvěcněno či duchovně rozředěno.“

Odpověď: Tady nepramení žádný problém. Když se věci berou tak, jak jsou, plně zůstávají v oblasti lidského poznání a jazyka. Pán Ježíš reálně zemřel a reálně vstal z mrtvých, a proto se ukázal apoštolům, aby se o této realitě přesvědčili a pak o Jeho smrti a Jeho vzkříšení svědčili. Protože ale Müller nechce přijmout tuto jednoduchou evangelijní pravdu, vymýšlí jakési umělé problémy. Tím znovu degraduje realitu Kristova vzkříšení na jakési soukromé zjevení, které je pak opravdu problém předat lidem tak, aby to bylo „převedeno do oblasti lidského poznání a jazyka“.

V následujících větách ve své dogmatice Müller popisuje kognitivní čili poznávací proces člověka, aby pak tzv. vysvětlil, jak k tomu „zázraku zjevení“ v myslích učedníků došlo. To je samozřejmě naprosto heretický přístup.

Citace: „Koncepční formace člověka vždy závisí na jeho světové zkušenosti, přenášené a zprostředkované smyslovým vnímáním.“

Odpověď: Tato podivně znějící věta zřejmě chce být potvrzením klasické aristotelsko-tomistické koncepce lidského poznání. Tedy, že každé poznání člověka má původ ve smyslech. Těmito smysly však mohou být vnímány pouze akcidenty (případky tj. vnější vlastnosti, ne podstata věcí). Samotné poznání se děje v mimosmyslové oblasti, když rozum ze smysly vnímaných vjemů abstrahuje obecniny čili „uchopí“ podstatu věci. Hned následující věta ale nasvědčuje, že se Müller od této klasické (církví uznávané) koncepce kognitivního procesu odklání ke kantovské, heretické koncepci:

Citace: „Objektivní zkušenost však vždy předpokládá neobjektivní horizont lidského rozumu.“

Odpověď: To zní přinejmenším pochybně. Je zde řeč o objektivní zkušenosti, tedy o nějakém fyzikálním jevu a jeho působení na smysly člověka; a o lidském rozumu a jeho „neobjektivním horizontu“. Müller jinými slovy říká, že skutečnost je závislá na tom, jak ji člověk vidí. Jednostranným zdůrazněním subjektivnosti lidského poznávacího procesu a zamlčením toho, že realita je na našem poznání nezávislá, navozuje dojem, jako by závislá byla. Pokud ne všeobecně, tak přinejmenším aspoň v tomto případě Kristova vzkříšení. Toto plané mudrování v konečném důsledku vede i k zpochybnění svědectví očitých svědků. Müller událost Kristova vzkříšení posouvá z oblasti hmotného světa do oblasti poznávacího procesu. Tento jeho blud popírání Kristova vzkříšení v těle je propojen s bludnou kantovskou koncepcí poznávacího procesu, tedy s tvrzením, že člověk nemůže věci okolního světa s jistotou poznat. Proto tedy ani Boží zjevení není exaktně prokazatelné, můžeme v ně věřit, ale to je jenom subjektivní věc, kterou nemůžeme prokázat. A toto je blud, protože Kristovo vzkříšení je prokázaným historickým faktem, stejně jako zázraky v evangeliu či zázraky konané skrze apoštoly, kterými Bůh potvrzoval pravdivost jejich spasitelné misie. To vše jsou historická fakta, a jako historické události jsou prokazatelné, stejně jako jiné události lidských dějin.

Citace: „Transcendentalita lidského rozumu je vždy metafyzickým předpokladem pro vytvoření koncepce obecně.“

Odpověď: Co by to asi tak mohlo znamenat? Transcendentalitou lidského rozumu snad myslí právě tu schopnost vnímat nejen smyslové vjemy (což umí i zvířata), ale i to, co je za těmito vjemy, podstatu věcí. Vytvoření koncepce snad znamená prostě pochopení, co se děje. Např. vidím svítání a domyslím si, že vychází slunce, i když slunce zatím nevidím. Zdá se, že věta nemá vlastně žádný smysl, říká prostě jen to, že někteří lidé občas používají rozum...

Složitými formulacemi Müller navozuje dojem, že je výjimečně zdatný teologický odborník. V lidech tak vyvolává přesvědčení, že vůbec nemohou chápat křesťanské pravdy na tak vysoce odborné úrovni jako on. Potom ale ti, kteří vždy s jistotou věděli, že Ježíš vstal z mrtvých, najednou dostanou pochybnost, že to asi chápou špatně, protože tady je přece vyšší rovina, podle které Pán Ježíš vlastně z mrtvých nevstal. To je ale samozřejmě blud!

Citace: „V pojetí objektivně poznávané bytosti je tedy transcendentální neobjektivní zkušenost bytí vždy implicitně obsažena jako horizont poznání a jako původ všech bytostí.“

Odpověď: Když si Müllerovu větu přeložíme slovo po slovu do normálního jazyka, pak zřejmě má na mysli asi toto: „Objektivně prožívající bytostí“ míní zřejmě Boha, tedy bytost, která je poznávaná tak, jak je. Před termín „objektivně poznávaná bytost“ ale klade slovo „v pojetí“. Tedy on netvrdí, že taková bytost – Bůh – existuje, pouze, že někteří lidé si to snad myslí. A těm, kteří si myslí, že Bůh – který je poznáván tak, jak je – existuje, připisuje Müller to pojetí kognitivního procesu. Dále tvrdí, že (v tomto pojetí) je „transcendentální neobjektivní zkušenost bytí“. Tou „neobjektivní zkušeností bytí“ se asi myslí právě ona modernistická „víra“, která není objektivní, není prokazatelná a nedá se sdílet s druhými, ale je pouze vnitřním pocitem či dojmem bez možnosti ověřit jeho pravdivost. „Transcendentální“ je tato modernistická víra nazvána asi proto, že jejím předmětem je něco jiného než pouhá „objektivní zkušenost“ čili něco jiného než smyslové vjemy působené fyzikálními jevy světa. Tedy předmětem této modernistické pseudovíry je něco neprokazatelného.

„Horizont poznání“ má asi znamenat možnost poznat, či to, co může být poznáno. „Původem všech bytostí“ se opět rozumí onen panteisticky, kantovsky a modernisticky chápaný „bůh“, teď ale pro změnu ne jako něco objektivně jsoucího, ale jako prvek v poznávacím procesu člověka. Kantovská filozofie totiž, jak už bylo řečeno, stírá rozdíl mezi bytím a poznáním. Pro Kanta má smysl mluvit o bytí jen jako o poznávaném, prostě neuvažuje o věcech mimo našeho kognitivního procesu. Věci mimo lidskou mysl pro něho jakoby neexistují.

Když tedy větu poskládáme dohromady, dalo by se říci, že Müller tvrdí asi toto: Pokud připustíme, že jest Bůh, který přímo nazírá podstaty všech věcí, pak z toho vyplývá, že i v lidském rozumu je vždy zahrnuta možnost tohoto Boha zakusit jako něco poznatelného, co je původem všech ostatních bytí (ovšem – v kontextu kantovské filozofie – bez jakékoliv možnosti ověřit si pravost či pravdivost této „vnitřní zkušenosti“.)

Ale pozor! Ve skutečnosti zde Müller nemluví o pravém a živém Bohu, nýbrž o jakési pomyslné ideji boha, který je uvězněn v lidské mysli; o člověkem vymyšleném bůžku, který jakoby vzniká tehdy, když ho člověk „poznává“, čili když si ho vymyslí. Tedy Müller opět vede čtenáře k myšlence, že ke „vzkříšení Krista“ došlo pouze v hlavách apoštolů.

Citace: „Poznatelnost Boha je založena na jeho touze po sebevyjádření v božském slově, díky němuž je poznatelný prostřednictvím prostředků přístupných smyslům.“

Odpověď: Ano, Bůh je poznatelný díky svým stvořením. Díky tomu, že do stvořeného světa vložil svůj řád, že věci tohoto světa stvořil „podle svých druhů“, tedy podle určitého řádu, podle idejí ve své mysli. Každá stvořená věc je tím, čím je, tím, čím ji Bůh chtěl mít. Proto je každá věc tzv. inteligibilní, tedy rozumem uchopitelná, protože každá věc má svou Bohem danou podstatu. A díky těmto Božím ideám „vtlačeným“ do teoreticky „beztvaré hmoty“, tedy díky Božímu řádu ve světě, je Bůh přístupný našemu rozumu. Věci světa mají i svou hierarchii, nižší a vyšší stupně dokonalosti bytí. Postupným poznáváním vyšších a vyšších bytí dochází lidský rozum k „uchopení“ věcí duchovních a pak touto cestou – osvícen milostí Ducha svatého – až k poznání Boha.

Je tedy pravda, a v tom můžeme s Müllerem souhlasit, že samotné poznání věcí, tedy jejich podstaty, se děje v mimosmyslové oblasti, úkonem rozumu, který je ve své podstatě duchovní-nehmotný. Platí to i o obyčejných hmotných věcech tohoto světa, a tím více to platí o samotném poznání Boha.

To ale vůbec neznamená, že by se Kristovo zmrtvýchvstání nemělo či nemohlo udát v rovině fyzické v čase a prostoru a že by bylo potřeba ho situovat pouze do kognitivního procesu učedníků, jak to dělá Müller. Právě naopak! Proto je fakt Ježíšova fyzického zmrtvýchvstání poznatelný a našemu rozumu i víře dostupný, protože se udál v tomto našem čase a prostoru, z něhož přirozeně čerpáme materiál pro veškeré své poznání.

Připomínáme, že existují i takové druhy Božích zjevení, které jsou pouze subjektivní, osobní, avšak Kristovo vzkříšení a zjevení se apoštolům mezi ně v žádném případě nepatří!!! Jiným způsobem se Bůh zjevil, když např. mluvil k Abrahámovi. Jiným způsobem se pak zjevil apoštolu Pavlovi před branami Damašku. Tehdy někteří jeho průvodci jen viděli světlo, jiní jen slyšeli hlas, ale Ježíše viděl jenom Pavel. Jinak se zjevil např. sv. Janovi, když měl vidění Apokalypsy. To bylo ve vytržení mysli. Při zjevování se Pána Ježíše od Jeho vzkříšení do nanebevstoupení to však bylo něco zcela jiného. Nebylo to zjevení jako žádné z těch výše vzpomenutých. Bylo to reálné setkání se vzkříšeným Pánem v Jeho oslaveném těle.

Citace: „Velikonoční zkušenost tedy spočívá v tom, že se Bůh zprostředkuje v transcendentálním kognitivním horizontu učedníků prostřednictvím Ježíšova svědectví o sobě, který se učedníkům zjevuje tak, že ho mohou vnímat jako žijícího u Boha.“

Odpověď: Zde je už jasně vyslovený blud! Müller touto větou jednoznačně potvrzuje, že podle něj se Ježíšovo vzkříšení i Jeho zjevení prostě odehrálo v myslích učedníků. Velikonoční „zkušenost“ podle něj nespočívá v tom, že vzkříšený Kristus ukázal učedníkům své oslavené tělo a přesvědčil je o svém fyzickém a historickém zmrtvýchvstání, („duch nemá maso a kosti“ [Lk 24,39]), ale šlo prý o „zkušenost“ v „kognitivním horizontu“, tedy v hlavách učedníků. Dále už se toto heretické rouhání jenom stupňuje:

Citace: „Použití teofanických vzorců Starého zákona (srov. Ex 3,2) jasně ukazuje, že velikonoční zjevení (apparentia) jsou události, které spadají do rozsahu zjevení (revelatio).“

Odpověď: Frází o „teofanických vzorcích“ nás Müller zbavuje i nejmenší pochybnosti o tom, že vzkříšení pokládá prostě jenom za výmysl apoštolů. Rozlišováním mezi „apparentia“ a „revelatio“ se snaží vyvolat dojem, že počítá s objektivním Božím zjevením, jehož obsahem je poklad víry. Jenomže on právě rozebral na atomy jeho základ, když popřel poznatelnost hmotného světa (v němž se ta jednotlivá zjevení „apparentia“ odehrávají) a výslovně popřel i největší Boží zázrak, který se kdy stal – zmrtvýchvstání Pána Ježíše Krista. Jaký nerozum! Vždyť nebylo možné, „aby byl zanechán v podsvětí“ ten (Sk 2,31), který sám je Božím zjevením lidstvu.

U apoštolů nešlo o žádné mystické vidění (apparentia), ale o reálnou Ježíšovu přítomnost. „Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně.“ (Lk 24,39) Stavět zjevení Pána Ježíše po jeho zmrtvýchvstání na stejnou rovinu s mystickými viděními je manipulace a blud.

Citace: „Zapnutá kamera by nemohla zachytit ani události vzkříšení, které je v podstatě završením osobního vztahu Otce k vtělenému Synovi v Duchu svatém, ani by nemohla zachytit obraz Ježíšových velikonočních zjevení Jeho učedníkům.“

Odpověď: Tato věta je řešením celého rébusu, co vlastně chtěl básník říci. Jestliže zapnutá kamera by nemohla zachytit Kristovo vzkříšení ani jeho jednotlivá zjevení učedníkům, pak to jednoznačně znamená, že ani vzkříšení nebylo vzkříšením těla. A když se pak Ježíš zjevil ve večeřadle a řekl učedníkům: „Dotkněte se mě, duch přece nemá maso a kosti,“ pak tento Ježíš – podle Müllera – lhal a působil na chudáky apoštoly nějakým druhem sugesce, asi jako David Copperfield. Neměl tělo, ale omámil smysly učedníků tak, aby se jim zdálo, že tělo má. Tuto rouhavou lež, tento blud Müller tvrdí ve svém textu. Pokud by tomu ale bylo tak, jak říká Müller, kam potom zmizelo tělo z hrobu? Podle Müllera šlo asi také o nějaký čarodějnický kousek, jako když kouzelníci nechávají „zmizet“ člověka zamčeného do bedny. V jakého boha to Müller vlastně věří? V nějakého kejklíře, který si z lidí tropí žerty?

Citace: „Technická zařízení a živočišné organismy na rozdíl od lidského rozumu postrádají možnost transcendentální zkušenosti, a tedy i možnost být osloven Božím slovem při zprostředkování jevů a znamení vnímaných smysly. Pouze lidskému rozumu, díky jeho vnitřní jednotě kategoriality a transcendentality, může být Božím Duchem určeno, aby na smyslovém kognitivním obrazu vyvolaném událostí zjevení, mohl vnímat Ježíšovu osobní realitu jako příčinu kognitivního smyslově-duchovního obrazu.“

Odpověď: Poslední slovo úryvku je skutečně černou tečkou za celou tou bažinou bludů. Dle Müllera tedy bylo vzkříšení „kognitivním smyslově-duchovním obrazem“. K tomu není co dodat. Tedy dle víry kard. Müllera Kristus nevstal z mrtvých, a proto kard. Müller je dále ve svých hříších.

Vyzýváme tímto kardinála Müllera, aby činil veřejné pokání ze svých herezí. Tím dá příklad všem, které jeho spisy svedly.

Stáhnout: Kardinál Müller je heretik /3. část/ (20.4.2020)