„Víme, že všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.“

Zde je řečeno – všechno! Opravdu všechno napomáhá k dobrému těm, kteří splňují jednu podmínku, a tou je: milovat Boha. Ti pak, kteří Boha milují, jsou nejen Bohem povoláni, ale Jeho povolání i realizují. Realizuješ i ty své povolání, které máš od Boha?

„Bůh chce, aby všichni lidé byli spaseni a došli k poznání pravdy.“ (1Tim 2,4-5) Ano, Bůh to chce, jenže je zde lidská svoboda, a navíc je v člověku sklon ke zlému a věřit lži. Je to tajemství dědičného hříchu v nás, tohoto otráveného semene, které se s námi vleče po prvních lidech. A právě na tomto Bůh ukázal svou lásku k nám, když za nás dal svého Jednorozeného Syna, abychom v Něm zvítězili nad světem i nad hříchem v nás a nakonec i nad duchem zla, který na nás skrze svět a hřích působí.

Největší problém je, že máme svobodu a můžeme Boží lásku i Boží vůli odmítnout. Pak nás ale ovládne falešná láska, tzv. sebeláska neboli egoismus, a místo Boží vůle prosazujeme ne jenom svou vůli, ale de facto i vůli ďáblovu. A ta v konečném důsledku je, abychom byli tam, kde je on, tedy v pekle.

Proto když nechceme přijmout vůli Boží a nechceme milovat Boha, který chce naše největší dobro a který nás miluje víc než my sami sebe, dáváme tím najevo, že nechceme být spaseni, tedy věčně šťastni. Jenže my si tuto pravdu nechceme na rovinu přiznat. Sami sebe klameme a děláme si naději, že přestože sloužíme hříchu a Boha nemilujeme, budeme za to věčně spaseni. To je ale nonsens, totální nesmysl, který si nechceme přiznat. Sv. Basil, když mluví o lásce k Bohu – k našemu největšímu Dobrodinci – říká: „I malé nerozumné děti lnou ke své matce, a dokonce i zvířata projevují náklonnost k těm, kteří je krmí. Nebuďme proto hloupější než nerozumné malé děti ani divočejší než zvířata!“

Jak milovat Boha? Abychom milovali Boha, musíme se nejprve plně otevřít pravdě o sobě samých a poznat, jak Boha potřebujeme! Musíme si uvědomit, kdo je Bůh. Bez Něho nám ani vlas na hlavě nespadne a bez Něho si nikdo neprodlouží svůj život ani o jeden den. On tě stvořil, všechno dobré ti dal, a dokonce za tebe dal i svého jednorozeného Syna, abys byl věčně spasen. Bůh ti dal nejen tento časný život, ale i věčný, protože do hmotné schránky tvého těla vložil nesmrtelného ducha, který touží po věčném štěstí, které může být naplněno jedině v Bohu.

Pokud člověk ale nechce slyšet pravdu a odmítá pravý smysl svého života i jeho cíl a odmítá i Boží přikázání, pak nejenže nemiluje Boha, ale nemiluje vpravdě ani sebe. Sv. Basil říká, že zlo je, když obracíme to, co nám Bůh dává k dobrému, ke své škodě.

Ten miluje Boha, kdo zachovává Boží přikázání. Ona nás chrání před zlem a otroctvím hříchu tu na zemi a zabezpečují nám život věčný. Skrze malé zapření a malé pokoření dostáváme od Ducha svatého světlo a sílu. Pokud člověk odmítá či bojkotuje Boží zákony, dává se na širokou cestu zla, hříchu a egoismu. Nakonec se stane otrokem nízkých pudů, alkoholismu, zvrácené nečistoty, narkomanie a ďábelské pýchy, která ho úplně zotročí. V hodině smrti takový odmítač Boží lásky, který miloval hřích, hereze a lež, končí v pekle. Celý život odmítal Boží lásku, pravdu i Boží přikázání, odmítal milujícího Ježíše, který za něho prolil svou krev na kříži, a dobrovolně si zvolil oddělení se od věčné lásky, Boha. Odmítnutí této Boží lásky, je věčné peklo.

Naopak ti, kteří Boha milují, to znamená, že hledají Jeho i Jeho vůli, jdou cestou spásy. Ti se modlí, zapírají zlé myšlenky, nenechají se svádět zlými příklady, ale na první místo ve svém životě staví Boha. Těm, i když přijde pronásledování, fyzické či duchovní utrpení, všechno nakonec napomáhá k dobrému. Procházejí vnitřní očistou k ještě hlubšímu sjednocení s Bohem. Pokoj a štěstí, které jsou v takové duši, se nedá srovnat s žádným bohatstvím ani vrcholem světské slávy. Kdo miluje Boha, prožívá štěstí už zde na zemi, nemluvě o tom, že v hodině smrti přechází do dokonalého štěstí a získává korunu věčné slávy.

Proto ať je pro každého z nás každodenní zásadou za všechno Bohu děkovat! Když takto budeme všechno trpělivě přijímat ve víře, s vědomím, že je to z Jeho milující ruky, Bůh nám později ukáže, k jakému dobru nám to bylo. Buď to bylo k naší duchovní očistě, k našemu posvěcení, anebo to utrpení a pokoření Bůh použije k obrácení a záchraně nějaké duše, za niž jsme se už dlouho modlili. To všechno nám Bůh dřív či později zjeví. Rozhodně úplně to poznáme až na věčnosti.

Proto ten, kdo miluje Boha a zachovává Jeho přikázání, tím zároveň miluje i sám sebe a nakonec i bližního. Takový učedník Kristův, který se nechá vést Duchem Božím, nemusí být za žádných okolností smutný ani v největší bolesti. Někdy nelze poručit slzám, ale i tehdy v hlubině duše je spolu s touto bolestí hluboký mír. Utrpení spojené s utrpením Kristovým má smysl jako oběť za sebe i za spásu duší. Proto apoštol volá: „Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!... Pán je blízko.“(Fp 4,4-6) Ano, je blízko, v našich duších skrze Ducha svatého, kterého nám dal.

Dva týdny si opakuj toto slovo života. Až na tebe přijde nějaké utrpení, někdo tě urazí, podvede, ujede ti autobus, nebo tě někdo pomluví, zkus si polohlasně povědět: Děkuji, Pane! Vím, že i toto obrátíš k dobrému! Uvědom si, že v tobě je Ježíš, spoj toto své utrpení s Ježíšovým utrpením a budeš mít velký pokoj.

Stáhnout: Rozjímání nad Ř 8,28