Jaký je smysl života? Smysl našeho života je spasit svou duši. Proto jdeme za Ježíšem. Co bychom na tomto světě chtěli získat? Peníze? Kariéru?… V hodině smrti člověk uvidí, že to všechno je, jak říká kniha Kazatel, marnost nad marnost. Vše nakonec pomine. Máme však nesmrtelnou duši...

Někteří lidé usilují o to vybudovat si ráj na zemi. Je tu však jedna věc, se kterou nepočítají: smrt. Smrt je realita. Všechno ostatní je fata morgána, protože nakonec beztak člověk všechno ztratí. Tady na zemi se nedá zabydlovat, tady jenom procházíme, abychom se v nám určeném čase života rozhodli pro Boha a dokázali přijmout dar věčného života, který je v Ježíši Kristu.

Apoštol Pavel píše: „Tento poklad máme však v hliněných nádobách...“ (2Kor 4,7) Je potřebné, abychom si byli vědomi tohoto velkého pokladu a chránili si ho a také abychom si jej uchovali i pro hodinu smrti. Je jím Ježíš. V Něm máme všechno.

Boží nepřítel se nám ho však snaží ukrást skrze nevěru, vzpouru, sebelítosti nebo tak, že člověka koncentruje na hlouposti a ten pak tento poklad ztratí. Proč to má s námi tak lehké? Protože v nás je „starý člověk“ – hříchem narušená přirozenost – a ta snadno věří lži a na druhé straně zpochybňuje pravdu.

Jen se podívejte, jak je to těžké, když chce člověk povědět druhým lidem pravdu. Nejde to říct jen tak suverénně. Často se musí pokořovat a vyčkávat, protože každý z nás má v sobě obranný systém proti pravdě, který mu brání přijmout dar záchrany hned. Člověk musí dlouho volat na modlitbách a prosit, aby se milosti obrácení dostalo také druhým, aby byl krunýř, který jim nedovoluje přijmout Boží lásku, proražen.

On sám musí být zakořeněn v té největší ctnosti, kterou přemáháme ďábla a jeho jed v nás, a jí je pokora neboli pravda. Toto zakořenění je celoživotní boj. Člověk se musí stále trénovat v pokořování sebe a přijímat určité situace, které v životě přijdou. Když je totiž usvědčen z nějaké chyby, starý člověk v nás hned začne házet vinu na druhé, vztekat se a bouřit, dokonce i proti Bohu, jenom nechce přijmout pravdu, nechce se sklonit a přiznat: „Ano, byl jsem oklamán.“ Božího nepřítele chrání a Ježíše zradí, tím že se od Něho odvrátí. To je nám přirozené, do toho se nemusíme nutit. Je však potřebné, abychom se rozhodli chránit Ježíše a Nepřítele nazvali pravým jménem. K tomu je často nutné vyvinout mimořádnou energii. Obrazem starého člověka je např. pes, který zakousl několik slepic. Hospodář ho chytne, zbije holí a ukazuje mu přitom na škodu, kterou udělal. Ale přesto při nejbližší příležitosti pes uloví další kuře... Tak to je i s námi. Notoricky hřešíme a nepoučíme se. To působí jed hříchu v naší přirozenosti, proto je potřebná jedna věc: ukazovat na starého člověka a bojovat s ním.

I v Bibli na mnohých místech vidíme, že když chce člověk povědět někomu pravdu, jeho starý člověk to nepřijme. Musíme se učit, jak říci druhým pravdu tak, aby ji mohli přijmout. To není manipulace, ale projev lásky. My tím nebojujeme proti tomu bratrovi, ale proti jedu lži, který ničí jeho i nás. Když mu chceme pomoct, musíme se nejdříve pokořit. Všimněme si: Když Pán skrze apoštola Jana kárá v knize Zjevení sedm biskupů a říká: „Mám něco proti tobě…“, tak předtím ho nejdříve pochválí: „Toto a toto děláš dobře…“ Potom mu poví, co koná zlého a nakonec ho zase pochválí či povzbudí. Například v druhé kapitole Zjevení je napsáno: „Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze skryté many; dám mu bílý kamének, a na tom kaménku je napsáno nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo je dostává.“ (Zj 2,17)

Také i my, když nám někdo vyhubuje, a je to právem, tak předtím potřebujeme vidět, že ten člověk nám uznal i určité pozitivum. A potom když nás spéruje, a zase řekne něco dobrého, pochválí nás, jsme schopni to přijmout.

Když se totiž člověk vzepře proti pravdě, bude se bouřit nejenom proti tomu, kdo to řekl, ale také proti Bohu. Tím je vlastně sám proti sobě a škodí si, protože ten pekelný jed v nás působí skutečně proti rozumu, vyřadí ho a člověk zničí sám sebe. Dnes už vidíme, jak se to děje masově – celé národy sami sebe likvidují zaváděním juvenilní justice, genderové ideologie a jiných amorálních zákonů.

Člověk se musí naučit, jak správně motivovat starého člověka v tom druhém, jak proniknout k jeho duši, aby mu mohl pomoci. I sami sebe musíme umět správně motivovat, protože tehdy, když máme být horliví, přijde najednou lenost nebo strach. A jindy, kdy bychom měli utéci, tak „odvážně“ stojíme. A tento převrácený program, program sebezničení, je v každém z nás a nazývá se dědičný hřích. Zneužívá ho ďábel… Dnes démonské síly, které vykonávají svou moc v ovzduší, nabyli obzvlášť velké síly a vpouštějí do lidí všelijaké představy, myšlenky, sebelítosti… Není pak divu, když např. na nějakého narkomana nebo člověka žijícího na okraji společnosti či na toho, kdo má nějakou slabost, přijde chvíle, kdy mu vypne rozum i svědomí a on spáchá zločin, těžký hřích... Jsou to momenty, které už pak nejde vrátit. Člověk stiskne tlačítko ke svému zničení. Neviditelný boj se odehrává i v běžném životě: např. přijde nečistý démon, ovládne člověka a on opustí ženu i děti a jako zazombovaný jde za nečistou žádostí se slovy: „Mám právo na svůj život…“ A může před ním kleknout žena, děti i jeho rodiče, nic nepomůže. Tak působí nejen nečistý démon, jsou totiž ještě i jiní démoni – např. sebelítosti, chmur, pomsty, nenávisti… A univerzální lék na všechno je pokora.

Pokora je hrdinství a odvaha přiznat si pravdu o sobě, o svém hříchu, o své závislosti, která ničí mě i mé bližní, a pak přiznat, že potřebuji pomoc, odpuštění, uzdravení… To je pravdivá pokora a ne jak si ji falešně představujeme: „Ó, já pokorný služebníček!“ Takový shrbený člověk, který se jen tváří, že je úslužný a vždycky ustoupí atd., takový je často spíš zbabělec nebo intrikán a s pokorou nemá nic společného.

Když přijde zkouška, přijde také hned chmura, jakási vzpoura proti Bohu. I kdyby na nás Bůh dopustil cokoliv, uvědomme si, že On není naším služebníkem. Už to, že je v nás vzpoura proti Němu, je znak slepoty. Jak můžeme říct: „Pane Bože, proč jsi to dopustil?!“? Když Bůh na nás něco dopouští, je to často za naše hříchy. Je to následek, který hřích táhne za sebou sám, a když to pak kvasí a přetéká, Bůh to prostě jen nechá, abychom se zastavili, jinak by následovalo daleko větší zlo... Co tedy máme dělat? Začněme děkovat. Víte, co se pak stane? Bůh nám otevře rozum a ukáže, za co to je, nebo co horšího mohlo následovat, anebo nám přímo ukáže východisko, co dělat, abychom se z toho dostali.

Člověk se však hned začne sebelitovat a bouřit. Hned se ukáže, co to v nás je: vzpoura proti Bohu. Bůh nás stvořil z ničeho, stvořil nás k svému obrazu, dal nám nesmrtelnou duši, vdechl ducha, oblékl nám toto smrtelné tělo, v němž náš duch přebývá těch pár roků, On za naše hříchy obětoval svého vlastního Syna, abychom byli spaseni, abychom měli skrze Něj v sobě Boží život a měli tak větší důstojnost než andělé... Pomalinku nás vyučuje... A my si z Něho děláme služebníka... stavíme se k Němu jako k nějakému automatu, který jen stiskneme a On má dělat, co si přejeme. Za koho Ho pokládáme? Plníme Jeho zákon? Hledáme Jeho svatou vůli? Ne! A kdybychom i hledali a byli za to biti, tak máme děkovat. Ježíš neměl žádný hřích, a přesto trpěl. Apoštol Petr říká: „Moji milovaní, nebuďte zmateni výhní zkoušky, která na vás přišla, jako by se s vámi dělo něco neobvyklého, ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva. Jestliže jste hanobeni pro jméno Kristovo, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, Duch Boží. Ale ať nikdo z vás netrpí za vraždu, za krádež nebo jiný zlý čin anebo za intriky. Kdo však trpí za to, že je křesťan, ať se nestydí, ale slaví Boha, že smí nosit toto jméno.“ (1Pt 4,12-16)

Trpíme-li tedy za svá provinění, je to pro nás očistec. A jestliže nemáme žádnou vinu a přichází na nás pronásledování, máme se radovat. Můžeme to obětovat za záchranu druhých.

Tedy v malých věcech máme následovat Boha, učit se Mu dávat malé věci s velkou láskou. To není objev jen sv. Terezie od Dítěte Ježíše, to je program vycházející i z celého Písma svatého: přijmout zdarma dar, děkovat za něj a chránit si ho. Nepustit ho, třeba i za cenu ztráty života, jak to vidíme na mučednících: nedali si Ježíše vzít. Ani my si nedejme Ježíše vzít!

Proto je potřebné, abychom se dokázali věnovat modlitbě a Božímu slovu a tam čerpali sílu. Modlitba – to je živý vztah k Ježíšovi. Potřebujeme jej stále oživovat, stále se povzbuzovat, např. četbou životopisů svatých nebo duchovními rozhovory...

Boha máme milovat nade vše a bližního jako sebe. A sebe máme milovat tak, že budeme nenávidět to ložisko zla v nás – starého člověka. Pokud totiž milujeme naše ego, nemilujeme ani Boha, ani sebe, ani bližního a jsme oklamání Božím nepřítelem. Musíme vědět, co v sobě nosíme. Na druhé straně však máme poklad – dar – Ježíše Krista. Zadarmo... a v Něm věčnou spásu.

Kráčíme k mostu smrti... Následujme Ježíše, abychom mohli šťastně přijít do věčnosti. Bojujme proti starému člověku v nás, protože je to zrádce. Ježíš říká: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne.“ (Lk 9,23) Jeho výzva: „Zapři sám sebe...“ znamená zapřít starého člověka. „Vezmi svůj kříž...“ to je, když se oddělíme od systému zla v nás a neseme svou přirozenost jako kříž, který nás ponižuje, deptá, ale my jej přesto neseme. „...a pojď za Mnou!“ – tím vítězíme nad zlem, které je v nás, i nad Zlým – ďáblem. Naše vítězství je totiž v Kristu!

Stáhnout: Slovo otce patriarchy Eliáše o pokoře