V červnu 2020 kontaktoval Phil Lawler, redaktor Catholic World News, arcibiskupa Carla Maria Vigana, bývalého apoštolského nuncia Spojených států, aby se ho zeptal na jeho názor na autoritu II. Vatikánského koncilu. Následuje text rozhovoru.

https://www.catholicculture.org/culture/library/view.cfm?recnum=12379

Lawler: Zaprvé, co byste řekl o II. vatikánu? To, že od té doby šlo všechno velmi rychle z kopce, je jistě pravda. Pokud však představuje problém celý koncil, jak se to mohlo stát? Jak to sloučit s naší vírou v neomylnost magistéria? Jak byli všichni koncilní otcové podvedeni? I kdyby byly problematické pouze některé části koncilu (např. Nostra aetate, Dignitatis humanae), stále se setkáváme se stejnými otázkami. Mnoho z nás už léta říká, že „duch II. vatikána“ je mylný. A vy nyní říkáte, že tento falešný liberální „duch“ přesně odráží práci koncilu?

Arcibiskup Viganò: Nemyslím si, že je potřebné prokázat, že koncil představuje problém: jednoduchá skutečnost, že klademe tuto otázku o II. vatikánu, a nikoli o tridentském koncilu nebo I. vatikánu, podle mě potvrzuje fakt, který je zřejmý a každý ho musí uznat. Ve skutečnosti dokonce i ti, kdo koncil hájí tasenými meči, zjišťují, že se tak činí odděleně od všech předchozích ekumenických koncilů, z nichž ani o jednom se nikdy nehovořilo jako o pastoračním koncilu. A povšimněte si, že to nazývají „koncil“ par excellence, jako by to byl jeden jediný koncil v celé historii církve, nebo jej alespoň považují za unikát, ať už kvůli formulaci jeho doktríny nebo kvůli autoritě jeho magistéria. Je to koncil, jenž, na rozdíl od všech, které mu předcházely, se nazval pastoračním koncilem, prohlašujíc tak, že nechce navrhovat žádné nové učení, ale ve skutečnosti vytvořil rozdíl mezi před a po, mezi dogmatickým a pastoračním koncilem, mezi jednoznačnými kánony a planým řečněním, mezi anathema sit a pomrkáváním na svět.

V tomto smyslu se domnívám, že problém neomylnosti magistéria ani nevyvstává, protože Zákonodárce, tj. Římský papež, kolem něhož byl svolán koncil, slavnostně a jasně potvrdil, že nechtěl použít doktrinální autoritu, kterou by mohl uplatnit, kdyby chtěl. Chtěl bych poznamenat, že nic není více pastoračního než to, co se navrhuje jako dogmatické, protože výkon munus docendi (povinnost učit) v jeho nejvyšší podobě se shoduje s příkazem, který Pán dal Petrovi, aby pásl Jeho ovce a beránky. Tuto opozici mezi dogmatickým a pastoračním však učinil právě ten, který se ve svém projevu na zahájení koncilu snažil dát dogmatu vážnější význam, a jemnější, smířlivější význam pastorační péči. Stejné pozadí nalézáme také v intervencích Bergoglia, kde ve jménu rozlišování identifikuje „pastoralismus [pastoralità]“ jako jemnou verzi rigidního katolického učení ve věcech víry a morálky. Je bolestné si uvědomit, že praxe používání nejasného lexikonu za použití katolických termínů pochopených nesprávným způsobem, vpadla do církve počínaje II. vatikánem, což je prvním a nejtypičtějším příkladem takzvaného „circiterismu“: nejasného a úmyslně nepřesného používání jazyka. Stalo se tak proto, že aggiornamento, pojem sám o sobě ideologicky propagovaný koncilem jako absolutní, považoval dialog se světem za svou prvořadou prioritu.

Je zde ještě jedna nejasnost, kterou je třeba objasnit. Pokud na jedné straně Jan XXIII. a Pavel VI. prohlásili, že nechtěli koncil zavázat k definování nových doktrín a chtěli, aby se omezil na význam pastorační, na druhé straně je pravda, že navenek – mediačně nebo dnes bychom řekli v médiích – důraz kladený na jeho činy byl obrovský. Tento důraz posloužil k vyjádření myšlenky domnělé doktrinální autority a implicitní magisteriální neomylnosti, přestože byly jasně od počátku vyloučeny. Pokud k tomuto důrazu došlo, bylo to proto, aby bylo možné více či méně heterodoxní instance vnímat jako autoritativní, a aby je tak přijímalo i duchovenstvo a věřící. To by však stačilo k diskreditaci těch autorů podobného klamu, kteří ještě dnes křičí, pokud se někdo dotkne Nostra aetate, zatímco mlčí, i když někdo popírá božství našeho Pána nebo věčné panenství Nejsvětější Panny Marie. Připomeňme, že katolíci neuctívají koncil ani II. vatikán či trident, ale spíše Nejsvětější Trojici, jediného pravého Boha; nectí koncilní prohlášení ani postsynodální exhortaci, ale spíše Pravdu, kterou tyto činy magistéria vyjadřují.

Ptáte se: „Jak byli všichni koncilní otcové podvedeni?“ V odpovědi vycházím ze svých zkušeností z těchto let a ze slov svých bratrů, s nimiž jsem v té době diskutoval. Nikoho by nenapadlo, že přímo v srdci církevního organismu byly tak silné a organizované nepřátelské síly, že se jim podařilo zavrhnout zcela pravověrná přípravná schémata, která byla připravena kardinály a preláty spolehlivě věrnými církvi, a nahradit je spoustou chytře zamaskovaných bludů za rozvláčnými a úmyslně nejednoznačnými projevy. Nikdo by nevěřil, že přímo pod klenbami vatikánské baziliky by mohly být svolány „generální stavy“[1], které by vyhlásily abdikaci katolické církve a počátek revoluce. (Jak jsem již zmínil v předchozím článku, kardinál Suenens nazval II. vatikán „rok 1789 v církvi“.) Koncilní otcové se stali předmětem senzačního podvodu, podvodu, který byl chytře spáchán pomocí nejjemnějších prostředků: ocitli se v menšině v jazykových skupinách, vyloučeni ze schůzek svolaných na poslední chvíli, pod tlakem, aby hlasovali „pro“, tím že je přesvědčili, že to tak Svatý otec chce. A čeho inovátoři nedosáhli v koncilní aule, toho dosáhli v komisích a výborech také díky aktivismu teologů a peritů, kteří byli akreditováni a uznáváni mocným mediálním strojem. Existuje celá řada studií a dokumentů, které svědčí o tomto systematickém zákeřném smýšlení některých z koncilních otců na jedné straně a o naivním optimismu nebo nedbalosti jiných koncilních otců s dobrými úmysly na straně druhé. Činnost Coetus internationalis patrum[2] mohla učinit jen málo nebo vůbec nic, když narušení pravidel ze strany progresivistů bylo ratifikováno samotným svatým stolcem [papežem].

Ti, kdo tvrdili, že „duch koncilu“ představuje heterodoxní nebo chybný výklad II. vatikánu, se podíleli na zbytečné a škodlivé operaci, a to i když byli k tomu vedeni v dobré víře. Je pochopitelné, že kardinál nebo biskup by chtěl hájit čest církve a touhu, aby nebyla zdiskreditována před věřícími a světem, a tak se mělo za to, že to, co progresivisté připisovali koncilu, bylo ve skutečnosti přehnanou a nesprávnou interpretací, despotickým vnucováním. Ale pokud v té době mohlo být obtížné si myslet, že náboženská svoboda odsouzená Piem XI. (Mortalium animos) by mohla být potvrzena v Dignitatis humanae, nebo že by autorita římského papeže mohla být uzurpována přízrakem biskupského kolegia, dnes chápeme, že to, co bylo chytře zamaskováno ve II. vatikánu, je dnes potvrzeno ore rotundo (zaobalenou řečí) v papežských dokumentech právě ve jménu soudržného uplatňování koncilu.

Na druhé straně, když běžně mluvíme o duchu události, máme na mysli přesně to, že tvoří duši, podstatu této události. Můžeme tedy potvrdit, že duchem koncilu je koncil samotný, že omyly v pokoncilním období byly obsaženy in nuce (v jádru) v koncilních dokumentech, stejně jako je správným tvrzení, že Novus Ordo je mší koncilu, i když v přítomnosti koncilních otců byla mše slavena způsobem progresivisty nazývaným předkoncilním. A opět: pokud II. vatikán skutečně nepředstavoval bod zlomu, proč potom hovořit o předkoncilní a pokoncilní církvi, jako by to byly dvě různé entity, definované ve své podstatě samotným koncilem? A pokud by koncil byl skutečně v souladu s nepřerušeným neomylným magistériem církve, proč je to jediný koncil, který způsobuje závažné problémy s výkladem a prokazuje svou ontologickou heterogenitu vůči ostatním koncilům?

Lawler: Druhá otázka: Jaké je řešení? Biskup Schneider navrhuje, že budoucí papež musí omyly odmítnout; arcibiskup Viganò to považuje za nedostatečné. Jak je však možné omyly napravit způsobem, který udržuje autoritu učitelského magistéria?

Arcibiskup Viganò: Řešení podle mého názoru spočívá především ve skutku pokory, který musíme učinit všichni, počínaje hierarchií a papežem: uznat infiltraci nepřítele do srdce církve, systematické obsazování klíčových pozic v římské kurii, seminářích a církevních školách, spiknutí skupiny rebelů – včetně, v první linii, převrácené Společnosti Ježíšovy –, které se podařilo dát podvratnému a revolučnímu skutku zdání legitimity a legálnosti. Měli bychom si také uvědomit nepřiměřenost reakce těch dobrých, naivitu mnohých, strach ostatních a zájmy těch, kteří z tohoto spiknutí měli prospěch.

Po trojnásobném zapření Krista na nádvoří nejvyššího kněze Petr „flevit amare“, hořce plakal. Tradice nám říká, že kníže apoštolů měl po zbytek svého života na tvářích dvě rýhy způsobené slzami, které hojně prolil, když činil pokání ze své zrady. Bude na jednom z jeho nástupců, náměstků Kristových, aby v plnosti své apoštolské moci znovu navázal na nit tradice tam, kde byla přerušena. Nebude to porážkou, ale skutkem pravdy, pokory a odvahy. Autorita a neomylnost nástupce knížete apoštolů se ukáží jako neporušené a znovu potvrzené. Ve skutečnosti nebyly úmyslně zpochybňovány na II. vatikánu, ale paradoxně by k tomu došlo v budoucnu, kdy by budoucí papež napravil omyly, které tento koncil dovolil, když si zahrával s nejednoznačností autority, kterou (koncil) oficiálně popřel, že by měl, avšak věřící – pod vlivem hierarchie a hlavně koncilních papežů – byli podloudně vedeni k chápání, že ji skutečně měl.

Chtěl bych připomenout, že pro některé lidi to, co je uvedeno výše, může znít nepřiměřeně, neboť se může zdát, že to zpochybňuje autoritu církve a římských papežů. A přesto nikdo neměl zábrany porušit bulu sv. Pia V. Quo primum tempore zrušením z jednoho dne na druhý celé římské liturgie, úctyhodného tisíciletého pokladu doktríny a duchovnosti tradiční mše, nesmírného dědictví gregoriánského chorálu a posvátné hudby, krásy obřadů a posvátných oděvů, znetvořením architektonické harmonie i v těch nejvýznamnějších bazilikách, odstraňováním balustrád, monumentálních oltářů a svatostánků: všechno bylo obětováno na oltáři koncilní obnovy coram populo (tváří k lidu), s přitěžující okolností, že to učinil jen proto, že liturgie byla velkolepě katolická a neslučitelná s duchem II. vatikánu.

Církev je božská instituce a všechno v ní by mělo začít u Boha a vrátit se k Němu. Nejde o prestiž vládnoucí třídy ani o tvář společnosti nebo strany: zde jde o slávu Božího majestátu, o to, aby nebylo utrpení našeho Páně na kříži prohlášeno za neplatné, stejně jako utrpení Jeho Nejsvětější Matky, krev mučedníků, svědectví svatých, věčná spása duší. Pokud z pýchy nebo politováníhodné tvrdohlavosti nevíme, jak rozpoznat omyl a podvod, do něhož jsme padli, budeme se muset zodpovídat před Bohem, který je stejně milosrdný ke svému lidu, když koná pokání, jako je nesmiřitelný ve spravedlnosti, když následují Lucifera v jeho non serviam.

Nejdražší doktore Lawlere, vám a vašim čtenářům srdečně zasílám pozdravy a požehnání našeho Pána, na přímluvu Jeho a naší Nejsvětější Matky.

[1] Generální stavy: v roce 1789 svolal francouzský král do Versailles zástupce všech tří stavů; sněm sehrál rozhodující úlohu při vypuknutí Velké francouzské revoluce.

[2] Skupina konzervativně orientovaných biskupů zformovaná během prvního zasedání koncilu, která hájila tradiční katolické učení. Měla asi 250-270 členů. Předsedou byl arcib. M. Lefebvre.

Stáhnout: Interview Phila Lawlera s arcibiskupem C. M. Viganem