https://catholicfamilynews.com/blog/2020/07/06/abp-vigano-to-sandro-magister-i-do-not-find-anything-reprehensible-in-suggesting-we-should-forget-vatican-ii/

Během posledních 10 dní byly uveřejněny kritické postoje vůči postoji arcibiskupa Viganò, že Vatikán II by měl být jednoduše „vypuštěn“ jako celek a „zapomenut“ – tyto kritické postoje publikoval profesor John Paul Meenan prostřednictvím LifeSiteNews, Sandro Magister prostřednictvím L’Espresso a JD Flynn prostřednictvím Catholic News Agency.

Nejsilnějším kritikem postoje arcibiskupa Viganò vůči Koncilu je jistě Sandro Magister, starý zkušený italský vatikanista, který obviňuje Vigana, že „obvinil“ Benedikta XVI. za to, „že oklamal celou církev, protože dovolil, aby se věřilo, že Druhý vatikánský koncil byl vůči herezím imunní, a navíc že by měl být interpretován v dokonalé návaznosti na pravou mnoholetou doktrínu.“

Magister ve své kritice Vigana z 29. června tvrdě hájí „hermeneutiku kontinuity“ a zachází tak daleko, že tvrdí, že italský prelát je „na pokraji schizmy“, protože odmítl to, co Magister nazývá „základní kámen výkladu, který dal Benedikt XVI. k II. vatikánskému koncilu“.

Vážený pane Magister,

dovolte mi odpovědět na váš článek „Arcibiskup Viganò na pokraji schizmy“ zveřejněný v Settimo Cielo 29. června (zde).

Jsem si vědom toho, že odvážit se vyjádřit silně kritický názor vůči Koncilu postačuje k probuzení inkvizitorského ducha, který je v jiných případech u zdravě smýšlejících lidí předmětem odporu. Nezdá se mi však nevhodné, když se v důstojné diskusi mezi duchovenstvem a kompetentními laiky přednesou problémy, které dosud zůstávají nevyřešené, z nichž nejdůležitější je krize, která postihla církev od doby II. vatikánského koncilu a nyní dosáhla bodu devastace.

Jsou lidé, kteří hovoří o nesprávném vysvětlování Koncilu; jiní hovoří o nutnosti vrátit se k chápání Koncilu v návaznosti na tradici; jiní o možnosti napravit omyly v něm obsažené nebo interpretovat nejasné body v katolickém smyslu. Na druhé straně je nemálo těch, kteří považují II. vatikán za plán, za základnu pro revoluci – proměnu a přetvoření církve na zcela novou a moderní entitu, která kráčí s dobou. To je součástí normální dynamiky „dialogu“, na který se až příliš často apeluje, ale který se zřídka praktikuje: ti, kteří doposud vyjádřili nesouhlas s tím, co jsem řekl, se nikdy nezabývali podstatou argumentu a omezovali se na to, že mě poctili přívlastky, které si již zasloužili moji mnohem slavnější a ctihodnější bratři v episkopátu. Je zvláštní, že jak v oblasti věrouky, tak i na politické scéně si progresivisté pro sebe nárokují prvenství, že oni jsou ti vyvolení, což kategoricky staví protivníka do pozice ontologické podřízenosti, činí ho nehodným pozornosti nebo odpovědi a příliš jednoduše likvidovatelným jako lefebvristu na církevní scéně nebo fašistu na sociálně-politické scéně. Avšak jejich nedostatek argumentů je neopravňuje k tomu, aby diktovali pravidla, nebo rozhodovali o tom, kdo má právo mluvit, zejména pokud rozum, ještě dříve než víra, prokázal, kde je podvod, kdo je autorem a jaký je záměr (pozn.: jinými slovy: kdo za tím je a co sleduje).

Nejprve mi připadalo, že obsah Vašeho článku by měl být považován spíše za pochopitelnou poctu Knížeti*, kterého najdete v síních s freskami na třetí lodžii nebo ve stylových kancelářích Editora; avšak při čtení toho, co mi připisujete, jsem objevil – řekněme – nepřesnost, která, doufám, je následkem nedorozumění. Proto vás žádám, abyste mi poskytl prostor k odpovědi v Settimo Cielo.

Říkáte, že jsem údajně obvinil Benedikta XVI. „za to, že oklamal celou církev, protože dovolil, aby se věřilo, že Druhý vatikánský koncil byl vůči herezím imunní, a navíc že by měl být interpretován v dokonalé návaznosti na pravou mnoholetou doktrínu.“ Nemyslím si, že jsem o Svatém otci napsal něco takového, naopak: řekl jsem a znovu potvrzuji, že jsme všichni – nebo téměř všichni – byli oklamáni těmi, kteří použili Koncil jako „kontejner“ vybavený vlastní implicitní autoritou a autoritativností otců, kteří se ho účastnili, přičemž překroutili jeho účel. A to, že ti mnozí upadli do tohoto klamu, se tak stalo proto, že milovali církev a papežství a nedokázali si představit, že v srdci Druhého vatikánského koncilu by mohla menšina velice organizovaných spiklenců použít Koncil k boření církve zevnitř; a že by přitom mohli počítat s mlčením a nečinností Nejvyšší autority, ne-li s její spoluúčastí. To jsou historická fakta, o nichž si dovoluji podat osobní výklad, ale myslím si, že by se o ně mohli podělit i jiní.

Dovoluji si vám také připomenout, pokud by to bylo zapotřebí, že postoj mírně kritické reinterpretace Koncilu v tradičním smyslu, zastávaný Benediktem XVI., je součástí chvályhodné nedávné minulosti, zatímco v působivých sedmdesátých letech postoj tehdejšího teologa Josepha Ratzingera byl zcela jiný. Renomované studie stojí vedle stejného doznání profesora univerzity v Tubingenu, což potvrzuje částečné pokání emeritního papeže. Nevidím ani „bezohledné obvinění vznesené Viganem proti Benediktu XVI. za jeho neúspěšné pokusy napravit koncilní excesy odvoláním se na hermeneutiku kontinuity“, protože toto je názor široce sdílený nejen v konzervativních kruzích, ale také a především mezi progresivisty. A je třeba říct, že to, co se inovátorům podařilo získat pomocí klamu, rafinovanosti a vydírání, bylo ovocem vize, kterou jsme později nalezli vtělenou v maximální míře v Bergoglianském „magistériu“ Amoris Laetitia. Zlý úmysl připouští sám Ratzinger: „Neustále rostl dojem, že v církvi už není nic stabilního, že vše je otevřeno změnám. Koncil se stále více jevil jako velký církevní parlament, který mohl všechno změnit a vše přetvořit podle svých vlastních přání.“ (srov. J. Ratzinger, Milníky, překlad z němčiny Erasmo Leiva-Merikakis, Ignatius Press, San Francisco, 1997, s.132). Ale ještě více ho vyjadřují slova dominikána Edwarda Schillebeeckse: „Vyjadřujeme to [nyní] diplomaticky, ale po Koncilu vyvodíme implicitní závěry.“ (De Bazuin, č.16, 1965).

Potvrdili jsme, že záměrná dvojznačnost v textech má za cíl udržet protichůdné a neslučitelné vize pospolu, a to ve jménu hodnocení užitečnosti a na úkor zjevené Pravdy. Pravdy, která, když je plně ohlašována, nemůže nečinit rozdělení, stejně jako náš Pán činí rozdělení: „Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení!“ (Lk 12,51)

Nenacházím nic trestuhodného v tom, když navrhuji, abychom zapomněli na II. vatikán. Jeho zastánci věděli, jak sebevědomě uplatnit damnatio memoriae (odsouzení památky) nejen ve vztahu ke koncilům, ale ve všem, dokonce až do té míry, že prohlašovali, že jejich koncil je prvním v nové církvi a že počínaje jejich koncilem bylo ukončeno staré náboženství a stará mše. Řeknete mi, že to jsou postoje extremistů a že ctnost stojí uprostřed, to znamená v řadách těch, kteří si myslí, že II. vatikán je pouze nejnovější z nepřetržité série událostí, v nichž Duch svatý mluví ústy jediného a neomylného Magistéria. Pokud je to tak, mělo by být vysvětleno, proč byla koncilní církvi dána nová liturgie a nový kalendář, a v důsledku toho nové učení – nova lex orandi, nova lex credendi – distancující se od své vlastní minulosti s pohrdáním.

Pouhá myšlenka zrušení Koncilu pohoršuje i ty, kteří si jako Vy uvědomují krizi posledních let, ale kteří stále nechtějí rozpoznat příčinnou souvislost mezi II. vatikánem a jeho logickými a nevyhnutelnými důsledky. Píšete: „Pozor: ne Koncil vykládán špatně, ale Koncil jako takový a jako celek.“ Ptám se vás tedy: Jaký by byl správný výklad Koncilu? Ten, který podáváte Vy, nebo ten, který dali – zatímco psali vyhlášky a prohlášení – jeho velmi pilní architekti? Nebo snad ten, který podávají němečtí biskupové? Nebo ten, který podávají teologové, kteří vyučují na papežských univerzitách, a který je publikován v nejpopulárnějších katolických časopisech po celém světě? Nebo výklad Josepha Ratzingera? Nebo biskupa Schneidera? Nebo Bergogliův výklad? To by stačilo k pochopení toho, jak velkou škodu způsobilo úmyslné osvojení si slovníku, který byl tak zamlžený, že legitimizoval protichůdné výklady, na jejichž základě pak vzešlo slavné koncilní jaro. Proto neváhám říci, že tento synod by měl být zapomenut „jako takový a jako celek“, a nárokuji si právo to vyslovit, aniž bych se tím provinil deliktem schizmy za to, že jsem zaútočil na jednotu církve. Jednota Církve je nerozlučně v Lásce a Pravdě, a tam, kde vládne blud nebo kam se jenom vkrádá, nemůže být Láska.

Pohádka o hermeneutice – i když autoritativní kvůli jejímu autorovi – přesto zůstává pokusem o to, aby skutečnému přepadu církve byla připsána důstojnost koncilu, aby spolu s ním nediskreditovali papeže, kteří tento koncil chtěli, vnucovali a doporučovali. A to až do té míry, že tito papežové, jeden po druhém, jsou povyšováni na oltář za to, že byli „papeži Koncilu“.

Dovolte mi citovat z článku pod názvem „Arcibiskup Viganò není na pokraji schizmy: mnoho hříchů se vyhrocuje“, který doktorka Maria Guarini zveřejnila 29. června v Chiesa e postconcilio jako reakci na váš článek v Settimo Cielo. Píše: „A právě odtud se rodí, a proto je riziko, že bude pokračovat – (dosud) bezvýsledně (s výjimkou diskuze vyvolané arcibiskupem Viganò) – dialog mezi neslyšícími lidmi, protože účastníci dialogu mají odlišné vnímání reality: II. vatikán změnil slovník a zároveň změnil parametry přístupu k realitě. A tak dochází k tomu, že mluvíme o stejné věci, avšak dáváme jí zcela odlišné významy. Hlavní charakteristikou současné hierarchie je mimo jiné, že používá nepopíratelná tvrzení, aniž by se obtěžovala je nějak prokázat anebo je prokazuje chybnými a sofistikovanými důkazy. Oni však ani nepotřebují důkazy, protože nový přístup a nový slovník převrátil vše od kořene. A neprokázaná povaha anomální „pastorálnosti“ bez jakýchkoli definovaných teologických principů je právě to, co zbavuje diskuzi surového základu. Je to pokrok beztvaré, neustále se měnící, rozpouštějící se tekutiny namísto jasné, jednoznačné a definitivní pravdivé konstrukce: žhnoucí trvalá pevnost dogmatu proti splaškům a pohyblivým pískům pomíjivého neo-magisteria“ (zde).

I nadále doufám, že tón vašeho článku nebyl diktován pouhým faktem, že jsem se odvážil znovu zahájit diskuzi o tomto Koncilu, který mnozí – příliš mnozí – v církevní struktuře považují za unikát v historii církve, téměř nedotknutelný idol.

Můžete si být jist, že na rozdíl od mnoha biskupů, jako jsou například biskupové německé synodální cesty, kteří již zašli daleko za hranici schizmy – propagujíce a bezostyšně se pokoušejíce vnutit všeobecné Církvi scestné ideologie a praktiky – já nemám touhu oddělit se od Matky Církve, k jejíž oslavě denně znovu přináším oběť svého života.

Deus refugium nostrum et virtus,

populum ad Te clamantem propitius respice;

Et intercedente Gloriosa et Immaculata Virgine Dei Genitrice Maria,

cum Beato Ioseph, eius Sponso,

ac Beatis Apostolis Tuis, Petro et Paulo, et omnibus Sanctis,

quas pro conversione peccatorum,

pro libertate et exaltatione Sanctae Matris Ecclesiae,

preces effundimus, misericors et benignus exaudi.

Bože, naše útočiště a sílo,

shlédni milostivě na lid volající k tobě;

a na přímluvu slavné a neposkvrněné Panny a Rodičky Boží, Marie;

svatého Josefa, jejího snoubence;

svatých apoštolů Petra a Pavla i všech svatých:

vyslyš milosrdně a dobrotivě prosby, které vysíláme za obrácení hříšníků

i za svobodu a vyvýšení svaté Matky Církve.

Přijměte, milý Sandro, mé požehnání a pozdrav, s přáním všeho dobrého, v Kristu Ježíši.

+ Carlo Maria Viganò

* pozn.: jedná se nejspíš o narážku na Bergoglia, který má na třetí lodžii kanceláře, přijímá zde i soukromé audience a sídlí zde i Státní sekretariát

Stáhnout: Arcibiskup C. M. Viganò odpovídá Sandrovi Magistrovi