čeština > Aktuální > Article

Rozjímání nad Ž 50(51), 3-4

Datum:   2020-12-12
Autor:   BKP

 

Rozjímání nad Ž 50(51), 3-4

 

„Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti, moji nepravost smyj ze mne dokonale, očisť mě od mého hříchu!“

 

Tento žalm napsal král David v situaci, kterou popisuje 2Sam 12,1n: Hospodin poslal k Davidovi Nátana. Ten k němu přišel a řekl mu: ‚V jednom městě byli dva muži, jeden boháč a druhý chudák. Boháč měl velmi mnoho bravu a skotu. Chudák neměl nic než jednu malou ovečku, kterou si koupil. Živil ji, rostla u něho spolu s jeho syny, jedla z jeho skývy chleba a pila z jeho poháru, spávala v jeho klíně a on ji měl jako dceru. Tu přišel k bohatému muži návštěvník. Jemu bylo líto vzít nějaký kus ze svého bravu či skotu, aby jej připravil poutníkovi, který k němu přišel. Vzal tedy ovečku toho chudého muže a připravil ji muži, který k němu přišel.‘ David vzplanul proti tomu muži náramným hněvem. Řekl Nátanovi: ‚Jakože živ je Hospodin, muž, který tohle spáchal, je synem smrti! A tu ovečku nahradí čtyřnásobně za to, že něco takového spáchal a neměl soucitu.‘ Nátan Davidovi odvětil: ‚Ten muž jsi ty! Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Já jsem tě pomazal za krále nad Izraelem a já jsem tě vytrhl ze Saulových rukou...‘ David Nátanovi řekl: ‚Zhřešil jsem proti Hospodinu.‘ Nátan Davidovi pravil: ‚Týž Hospodin hřích s tebe sňal. Nezemřeš.‘“

Člověku, který se postupně hrouží do hříchu, ať je to prostý člověk nebo vladař, pomalu otupí svědomí a pak si i rozumem odůvodní své skutky a už není schopen přijmout ani laskavé napomenutí. Když Bůh použije šokovou terapii, jako to bylo v případě krále Davida skrze proroka Nátana, lidé reagují dvěma způsoby. První skupina se zachová podobně jako David, který se hned probral a přiznal: „Zhřešil jsem“. Proto také obdržel slovo: „Bůh ti odpustil tvůj hřích“. Samozřejmě ale za ten hřích přišlo určité utrpení. V případě Davida to byla smrt dítěte hned po jeho narození. Když úpěnlivě prosil, aby Bůh zachránil jeho život, Bůh v tomto případě Davida nevyslyšel. Druhá skupina lidí reaguje po šokové terapii tak, že jejich pýcha přejde až v zuřivost, pomstychtivost a v ještě větší zatvrzelost a snaží se toho, kdo je jim výčitkou svědomí, likvidovat třeba i fyzicky. To už je znakem, že dotyčný odmítl milost danou Bohem k záchrannému pokání. Sjednotil se už s hříchem natolik, že se od něho nechce oddělit a na 99,9 % v nekajícnosti i zemře a bude věčně zavržen. Kající žalm se modlily celé generace před námi, protože dědičný hřích, který se projevil v Davidově jednání určitým zlem, se projevuje u každého z nás, i když jinými formami. O každém z nás bez výjimky však platí: „Svůj hřích mám před sebou stále. Ano, zrodil jsem se v nepravosti a v hříchu mě počala moje matka.“ Pro každého kajícníka rovněž platí: „Ano, v opravdovosti máš zalíbení a dáváš mi poznat tajuplnou moudrost, zbav mě hříchu, očisť mě yzopem a budu čistý. Obmyj mě, budu bělejší nad sníh... Odvrať svou tvář od mých hříchů, zahlaď všechny moje nepravosti.“ Co se týče vyznání, David hned zpočátku volá: „Smiluj se nade mnou Bože“ (Hospody, pomiluj). David prosí, 1) zahlaď moje nevěrnosti, 2) mou nepravost smyj ze mne dokonale a 3) očisť mě od mého hříchu.  

 

Ve 12. verši volá: „Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha. Jen mě neodvrhuj od své tváře, ducha svého svatého mi neber! ... Budu učit nevěrné tvým cestám a hříšníci navrátí se k tobě.“ A zdůrazňuje podstatu pokání slovy: „Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!“

 

Toto slovo života si budeme opakovat v době adventní, v době, která je dobou kajícnosti a očekávání příchodu našeho Spasitele. On už přišel a narodil se v chudém Betlémě, zemřel za naše hříchy a vstal z mrtvých. Pro náš hřích se Bůh od nás vzdaluje, kvůli těžkému hříchu odchází a drobné hříchy nám zakalují duchovní zrak, takže nevnímáme Boží blízkost. Pokud jsme se však naučili konat pokání – neboli pokud jsme přijali Ducha pravdy – skrze pokání znovu nastává důvěrné spojení našeho ducha s Duchem Božím, naše spojení s Bohem se obnovuje. Zevnější utrpení mnohdy naopak vnímání Boží přítomnosti zesiluje, takže Boží blízkost cítíme velmi silně. Bez pokání není spása. A podstata pokání je přiznat si svůj hřích, jak volá David: „Smiluj se nade mnou Bože“ (v. 3), „doznávám se ke svým nevěrnostem“ (v. 5), „proti tobě samému jsem zhřešil, spáchal jsem, co je zlé ve tvých očích” (v. 6). Pak přichází pokoj a radost: „Dej, ať se zas veselím z tvé spásy, podepři mě duchem oddanosti.“ (v. 14) „Panovníku, otevři mé rty, ať má ústa hlásají tvou chválu.“

 

Stáhnout: Rozjímání nad Ž 50(51), 3-4

 

Byzantský katolický patriarchát (BKP) je společenství mnichů, kněží a biskupů, žijících v klášterech. V čele BKP stojí patriarcha Eliáš s dvěma biskupy-sekretáři +Timotejem a +Metodějem. BKP povstal z potřeby hájit základní křesťanské pravdy proti herezím a apostazi. Pseudopapeže Bergoglia neuznává a nepodřizuje se mu.