„Vysvoboď mě z bahna, ať se neutopím! Kéž jsem vysvobozen z rukou těch, kteří mě nenávidí, z hlubokých vod.“

Nezávisle na lidském autorovi žalmu, který tato slova vztahoval na sebe, jde o Boží slovo, které se týká do určité míry každého z nás. „Vysvoboď mě z bahna, ať se neutopím!“ Zde vyvstává obraz člověka, který se topí v bažině. Víme, že čím více se hýbe a snaží se z ní dostat, tím více se topí. Jediným řešení je, aby ho zachránil někdo jiný. V přeneseném slova smyslu je pro každého z nás tím bahnem hřích nebo nějaká závislost, která tak zotročuje, že se z ní člověk vlastními silami nedostane. Jaké je řešení? Volat k Tomu, kdo mě může zachránit. Duše volá k Bohu, volá po vysvobození. „Vysvoboď mě z bahna, ať se neutopím!“ Je už na pokraji smrti, na pokraji duchovní smrti. „Kéž jsem vysvobozen z rukou těch, kteří mě nenávidí!“ Lidská zloba, za kterou je často i duch ďábelský, usiluje o zničení nevinné duše. Lež a zlo, je-li v systému, dostává určitou moc k fyzickému zničení, a usiluje dokonce i o zničení života věčného. Jak Bůh zachraňuje? Někdy dá geniální myšlenku, která zprostředkuje vysvobození, někdy poplete hlavu nepřátelům, že sami padnou do pasti. Jindy Bůh náhle, ze dne na den, odstraní nepřátele či celý nepřátelský systém. Bůh má 1000 možností, jak nás vysvobodit. Na nás však je, abychom si byli vědomi nebezpečí. K tomu potřebujeme pravdivou sebekritiku, přiznat, co je pro mě nastraženou pastí, a volat k Bohu o pomoc. Pokud jsme duchovně slepí a ani nevíme, že se topíme, nebudeme ani volat k Bohu o pomoc a utopíme se v zdánlivém dobru. Pak se ale octneme ve věčném utrpení! Musíme proto včas bojovat proti sebeklamům a lžím, především ale musíme prosit Boha o pomoc, nesmíme spoléhat jen na své síly, jako na ně nemůže spoléhat ten, kdo se topí v bažině.

Všimněme si některých jiných výroků v tomto žalmu 69: „Zachraň mě, můj Bože, vody mi pronikly k duši! V bahně hlubiny se topím, není na čem stanout, do hlubokých vod se nořím, dravý proud mě vleče. Volám do umdlení, hrdlo zanícené, Boha vyhlížím, až zrak mi vypovídá. Víc než vlasů na mé hlavě je těch, kdo mě bez důvodů nenávidí; zdatní jsou, kdo umlčet mě chtějí, zrádní nepřátelé! Co jsem neuchvátil, mám teď vracet.“ (v. 2-5)

V dalším verši 6-10 si žalmista uvědomuje svoji pošetilost a prosí, aby se pro jeho chyby a provinění mnozí nepohoršili a nevzdálili od Boha. Pak ukazuje, že právě kvůli věrnosti Bohu je nenáviděn těmi, kteří nenávidí samotného Boha: „Ty znáš, Bože, moji pošetilost, čím jsem se kdy provinil, ti není skryto. Kvůli mně však ať se nemusejí hanbit, kdo složili svou naději v tebe, Panovníku, Hospodine zástupů, ať kvůli mně se nemusejí stydět ti, kdo tě hledají, Bože Izraele! Snáším potupu přec kvůli tobě, stud pokryl mé tváře. Za cizího mě mají mí bratři, cizincem jsem pro syny své matky, neboť horlivost o tvůj dům mě strávila, tupení těch, kdo tě tupí, padlo na mne.“

Žalmista volá: „Odpověz mi, Hospodine, vždyť tvé milosrdenství je dobrotivé, pro své velké slitování shlédni na mne“ (v. 17).

Stáhnout: Rozjímání nad Ž 69,15