„Hospodine, prosím, já jsem tvůj služebník, služebník tvůj,

syn tvé služebnice. Ty jsi mi rozvázal pouta.“

Předcházející 15. verš zní: „Velkou cenu má v Hospodinových očích oddanost Jeho věrných až k smrti.“ Kdo byl oddán Ježíši až k smrti? Kdo stál pod Jeho křížem? Byla to především Jeho matka, která o sobě řekla: „Jsem otrokyně Pána – Hé dúlé Kyriú“ (h` dou,lh kuri,ou\ Lk 1,38). Termín „hé dúlé“ – otrokyně – je v Novém zákoně ještě dvakrát. Podruhé ho rovněž řekla Ježíšova Matka o sobě, když při návštěvě Alžběty pronesla svůj chvalozpěv: „Shlédl Bůh na ponížení své otrokyně (hé dúlé).“ Obojí se vztahuje k události vtělení Božího Slova a spoluúčasti na tom, aby mohl Ježíš přijmout naši lidskou přirozenost a spasit nás. Zde působil Duch svatý.

Pak je tento termín použit, když apoštol Petr po seslání Ducha svatého, tedy o Letnicích, cituje proroctví Joélovo: „I na své služebníky a na své služebnice (dou,laj) v oněch dnech sešlu svého Ducha, a budou prorokovat.“(Sk 2,18)

Má-li Bůh konat velké dílo, potřebuje poslušné lidi, kteří se zříkají své vůle a hledají a plní vůli Boží. Největším vzorem této poslušnosti Bohu, této služby Jemu, kterou neváhá evangelista Lukáš vyjádřit termínem „otrokyně“ (hé dúlé), je Ježíšova matka. Je rozdíl mezi služebníkem a otrokem. Služebník přijde do služby, domluví se se svým pánem na podmínkách, a když se mu ve službě nelíbí, odejde. Otrok je však vlastnictvím pána, on už sám o sobě nerozhoduje. Bohužel dnes jsou pomocí intrik spojených s tzv. mRNA vakcínou, která se buď v této současné variantě, anebo v dalších stává čipizací, vytvářeny podmínky pro masové zotročení. Čipem dává člověk svou vůli někomu, kdo není Bůh, ale kdo se proti Bohu postavil. Jsou to satanisté, kteří prosazují plánovanou genocidu lidstva. Tito satanovi otroci mu upsali svou vůli a nyní prostřednictvím vakcinace masově nutí lidi, aby v rámci péče o své zdravíčko, což je však hrubý podvod, přijali i své vlastní zotročení. Zde už skutečně stojíme na rozhraní, kdy si musíme uvědomit, že jde o život, a to nejen časný, ale především věčný. Postavit se proti tomuto systému a ztratit i svůj pozemský život, znamená získat život věčný. V opačném případě, necháme-li se oklamat pro chvilkové zdání dobra, ztratíme nejen časný život, ale i život věčný. Skutečně prožíváme období, kdy jako první křesťané musíme počítat vážně už i s pronásledováním, tyranií nejrůznějšího směru, a dokonce i s mučednickou smrtí. Do této situace jsme byli postaveni.

Předcházející verš ukazuje na věrnost Bohu až na smrt.

Kdo byl kromě Ježíšovy Matky věrný Ježíšovi až na smrt? Kdo s ní stál pod křížem? Učedník Jan. A právě v této situaci, kdy byli oba sjednoceni s Ježíšovou smrtí a byli ochotni s Ježíšem obětovat i život, Ježíš svému učedníkovi dává svou matku, která je nejposlušnější ze všech žen. Proč? Protože je kecharitomene – plná milosti (Lk 1,28), tedy plná Ducha svatého. Skrze ni Duch svatý učinil největší dílo v celém vesmíru a v celém stvoření: vtělení Božího Slova. Stalo se to na její poslušné „genoito“, na její radostné „ano“ s plnou vydaností Bohu bez sebemenších výhrad, bez sebemenších „ale“. V této situaci se ptá, jak se ten zázrak má stát, a dostává odpověď: „Duch svatý to učiní“ – to nemožné možným. Tehdy se na její „Ano“ Slovo stalo Tělem, Bůh se stal člověkem. A to je i tajemství křesťanského života: pro naše „Ano“ v nás Ježíš může žít. Apoštol Pavel volá: „Nežiji již já, žije ve mně Kristus.“ (Gal 2,20) A Jan Křtitel svědčí: „On musí (ve mně) růst a já se umenšovat.“ (J 3,30)

Mohli bychom říci, že žalm lze vysvětlovat i pouze z lidského pohledu. Tedy já jsem služebník Boží a moje fyzická matka byla také Jeho služebnice. Jenže moje fyzická matka je jako všichni ostatní lidé napojena na první matku lidstva, a tou je Eva. Skrze ni i mou matku vešel také do mě dědičný hřích, jak je psáno v žalmu: „V hříchu jsem se zrodil a v hříchu mě počala moje matka.“ (Ž 51,7) Avšak Panna Maria, matka Ježíšova, je otrokyní Pána; není a nikdy nebyla zasažena hříchem. Ona byla dána pod křížem služebníkovi, který také stál pod křížem a o kterém platí, že jeho oddanost byla až k smrti. Můžeme říct, že duchovně byl spolu s Kristem ukřižován. A nejen to, on duchovně vešel i do Kristovy smrti, tedy prožil podstatu křtu. O něm, i o těch, kteří přijímají křest, platí, že jsou ponořeni do Kristovy smrti: „Cožpak nevíte, že tím křtem jste byli ponořeni do Kristovy smrti?“ (srov. Ř 6,4)

Tedy abychom byli skutečně následovníky své nebeské Matky, kterou nám Ježíš svěřil pod křížem, musíme se i ve svých životních situacích duchovně stavět pod kříž. Apoštol volá: „Stále jsme vydáváni do Kristovy smrti.“ (2Kor 4,11; Ř 8,36) To znamená, že pro Krista jsme vystavováni pronásledování, ponižování, ba dokonce dnes už i fyzické smrti, tedy mučednictví.

S bolestí si uvědomujeme, že dnes stojíme v situaci, kdy se psychologická válka rozhořívá a zachvacuje celý svět. Začíná to maskami, pak respirátory, testy špejlemi do nosu a nakonec vakcinacemi, které mění lidský genom, obsahují tkáň abortovaných dětí, vytrženou ještě zaživa, a navíc jsou formou čipizace. Dnes před námi stojí otázka, komu chceme sloužit. Kristu nebo antikristu? Bohu nebo satanu? Ježíš jasně říká: Dvěma pánům nelze sloužit. Je hrdinstvím, když někdo obětuje život za druhého či za vysvobození národa od nepřítele. Avšak obětovat život pro Krista a Jeho evangelium a přijmout mučednickou korunu, je pro křesťana nejvyšším vyznamenáním! Církev učí, že mučedníkům ve chvíli smrti Bůh daruje odpuštění všech hříchů, i očistce, protože prolitím své krve, obětováním svého života, prošli očistou a vcházejí proto přímo do Boží slávy. Na jedné straně by bylo extrémem, pokud by někdo svévolně riskoval život, ale na druhé straně, pokud jsme postaveni před volbu, jestli se zlomit pod terorem systému antikrista a nechat se očipovat, anebo raději obětovat svůj život, Boží slovo říká jasně: „Kdo by chtěl zachránit svůj život (duši), ztratí ho, kdo ho ztratí pro mě a evangelium, zachrání ho pro život věčný.“

Apoštolové byli po seslání Ducha svatého naplněni Jeho silou, hlásali v plnosti evangelium a všichni kromě apoštola Jana, prolili svou krev pro Krista jako mučedníci. Apoštol Jan prožil duchovní mučednictví pod křížem, kde také přijal Ježíšovu Matku do svého nejvlastnějšího, přijal její duchovní program: cele sloužit Bohu, být otrokem – synem Boží otrokyně – Bohorodičky. A to je i náš program, zvláště v této historické době, do které nás Bůh postavil.

Stáhnout: Rozjímání nad Ž 116,16