Starý člověk, naše hříchem porušená přirozenost, miluje lež. A proto pak opravdu platí psychologický zákon, že opakovaná lež se stává pravdou. Ale tyto zákony jsou nespravedlivé. Samozřejmě, kdo je z pravdy, Boží slovo slyší, kdo však nemiluje pravdu, nechá se tahat za nos a vést nejen k časné smrti, ale i do věčné záhuby.

Příklad z života: Člověk je oklamán lží. Když ho však potom někdo upozorní: „Už si dej pozor!“ tak všechny argumenty smete ze stolu a znovu uvěří lži – po druhé, po páté, po desáté... Když však někdo člověka přivede na cestu pravdy, tak z ní velmi lehce znovu sejde! Kolikrát jsem povzbuzoval mnohé lidi: „Prosím tě, máš toto postavení, udělej tento krok... Nic neriskuješ. Když to učiníš, přinese to dobro tobě i druhým.“ Ale to člověk nechce. Ani buldozerem se nenechá dotlačit k tomu dobru, které se mu logicky ukáže. Nemá a ani nemůže mít žádné logické námitky, ale nevezme to! Urazí se: „Co mi má kdo co říkat…“ Vytvoří si nějaký výmysl, kterým smete tu myšlenku i tu pravdu.

Na druhou stranu, když někdy uděláme skutečně kroky ve víře a vidíme, že Bůh dává požehnání a že z této cesty spravedlnosti přichází dobro, získáme už i tuto zkušenost, ale pak přijde zkouška: Člověk třeba udělá nějaké dobro, ale potom následuje určité pronásledování, tedy jakési částečné zlo, byť i jen jedenkrát. Jenže pak, když má člověk podruhé udělat krok k dobru, už nechce. Už si dobře pamatuje, že předtím musel přinést nějakou oběť. Nepřizná si však, že to utrpení si vlastně nakonec sám zavinil svou svévolností, a ještě navíc, že Bůh mu z toho dává i poučení: Tys udělal dobro, ale bylo tam trochu tvého egoizmu, sledoval jsi své zájmy, a proto Bůh dopustil určité utrpení k tvé očistě. To už si ale člověk přiznat nechce. Koncentruje se jenom na to částečné zlo a řekne si: „Už nebudu konat dobro.“ Dobře, tak ale jednej „jedna ku jedné“: když zde jednáš takto, tak potom také když jsi jednou uvěřil lži a spálil ses, už to víckrát neopakuj. Jenže tam to neplatí. Tam to jde samo. Je to jako cesta dolů svahem. Ale jít cestou pravdy a spravedlnosti, to vyžaduje námahu, to vyžaduje postavit se proti zlu a lži. A tehdy člověk zjistí, že hluboko v něm je něco, co tu lež i zlo miluje, a nechce jít cestou pravdy, cestou, která mu zajistí štěstí a pokoj v tomto životě i věčný život a věčné štěstí po smrti. Raději si dá klapky na oči, nechce vidět ani slyšet pravdu a dál miluje lež a své ego – starého člověka, dědičný hřích v nás. Proto podstata křesťanství je vyjít z tohoto domu otroctví, dát se cele Ježíšovi, který mi nejenom odpustil hříchy, ale dal mi i svobodu, pravou svobodu, která je v Něm.

Boží slovo říká: Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí. A dále: „Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili.“ Co víme? Že náš starý člověk byl ukřižován spolu s Kristem. A jaký je důsledek? Tělo hříchu (či ovládané hříchem), řecky „soma tés hamartías“, bylo zbaveno moci, abychom už hříchu neotročili. My otročíme hříchu, tedy starému člověku, to znamená egu, které v nás je, té duchovní temnotě, která má ďábelský program bojkotovat pravdu, lhát, uctívat, zbožšťovat své ego a Boha popírat, nepočítat s Ním, anebo ještě by i chtěl, aby mu posloužil, avšak ne na cestě za spravedlivostí a pravdou, ale na cestě ke hříchu. Starý člověk je chytrák, ďáblův agent, semeno ďábla, semeno lži a kolem něho se točí celý náš život. Točíme se ne kolem Boha (theocentrismus), ale kolem svého ega (egocentrismus). To je však vzpoura proti Stvořiteli, který nás stvořil k svému obrazu a dal nám nesmrtelného ducha, proti Tomu, který z lásky k nám vydal svého Syna…To všechno my vlastně odmítáme a stále se točíme jenom kolem sebe – mé ego, moje pravda, můj pohled, můj názor, moje dobro… A běda, když nám někdo druhý poví nějakou naši slabost nebo chybu! Místo toho, aby člověk řekl: „Ano, máš pravdu,“ se urazí. Jestli je to pravda, proč se urážet? Avšak člověk vzplane nenávistí vůči tomu, kdo mu poví pravdu, a zvláště když to ještě řekne zvýšeným tónem hlasu. Jsou lidé, kteří když si po deseti letech jen vzpomenou na někoho, kdo je pokáral, téměř z toho dostanou infarkt. Co to v nás je? Takový obranný systém proti pravdě, proti spravedlnosti, proti sebekritice! Jednou ze základních vlastností starého člověka – tohoto zla, kterého v sobě nosíme – je, že nenávidí pravdu. Ježíš nás však od toho vysvobodil. Jenže my Mu nechceme dát tu otrávenou podstatu naší staré přirozenosti. Nechceme, aby starý člověk byl s Kristem ukřižován. Naše ego chce vládnout. Ale ta vláda vede k sebezničení, a to jak v malém, tak ve velkém. Až přijde zkouška, kdy už půjde o život, a nejen časný, ale i věčný, tak ten, kdo nemiluje pravdu, se rozhodne zůstávat po smrti ve věčném utrpení s tím, který je lhář a vrah, protože takový člověk nechce přijmout spásu a nechce být osvobozen od vrozené lži, která v nás je.

Pravda, která je v Ježíši Kristu, přišla na svět. On je Cesta, Pravda a Život. Naše ego však miluje lež a tmu, ale bude to prezentovat jako dobro, jako osvícení, jako pokrok. Ale jaké je ovoce?! Ovoce této pseudopravdy je smrt, utrpení. Ďábel oklamal první lidi v ráji a od té doby tento program klamu, sebeklamu, je automaticky naprogramován v nás. A Ježíš chce, abychom Mu toto ložisko lži a zla dali. Chce, abychom byli osvobozeni. Většina lidí však nechce. Ale jsou lidé, kteří chtějí. Jsou upřímní lidé, kteří jsou schopni sebekritiky, kteří jsou schopni se poučit ze svých chyb, kteří mají zdravý rozum a uvažují o lidském životě, uvažují o smrti, o věčnosti, hledají pravdu, hledají pravé štěstí. Co mají dělat? Co dělat, aby byli osvobozováni, zbavováni pout toho otroctví, okovů toho pekelného hada, které nás drží? Jediné řešení je Ježíš a Jeho vrcholná oběť lásky na kříži. A křtem svatým jsme byli ponořeni do Kristovy smrti.

Předtím však, než vejdeme do hlubiny tajemství Kristovy smrti, která je realizována ve křtu na každém z nás pokřtěných a která vede k našemu osvobození a k naší věčné spáse, je třeba, abychom přijali tajemství Kristova testamentu z kříže, v němž nám Ježíš dává svou Matku slovy: „Hle, tvá matka!“ Než nastala Kristova smrt na Golgotě, Ježíš visel na kříži a zadíval se na svého učedníka Jana i svou Matku, která stála vedle něho, a řekl zvláštní slova. Pronesl testament z kříže, který je důležitý. Své Matce řekl: „Ženo, hle, tvůj syn.“ Potom se podíval na svého učedníka a krátce mu řekl: „Hle, tvá matka.“ A dále je napsáno: „… a ten učedník ji přijal do svého nejvlastnějšího.“ Různí překladatelé překládají, že ji přijal k sobě, do svého domova atd. Ale řecký originál zní „eis ta idia“ a latinsky to vyjadřuje rovněž slovní spojení „in sua“, což obojí znamená: přijal ji do sebe, do svého nejvlastnějšího. Čili zde jde nejenom o hmotný odkaz, zevnější odkaz, ale jde zde o hlubokou pravdu. V hodině své smrti Ježíš oslovuje svou Matku takovým neosobním termínem „ženo“. Nezdá se vám to kruté? Ne, to není kruté. Potom co nastala v ráji ta velká tragédie, kdy první lidé zhřešili, Bůh řekl ďáblovi: „Nepřátelství kladu mezi tebe a ženu. Mezi semeno tvé – semeno této ženy Evy – a semeno té druhé ženy, čili nové ženy.“ Ježíšova Matka, o níž Písmo říká, že je „kecharitomene“– což je řecky „plná milosti“, je pro zásluhy Kristovy uchráněná od dědičného hříchu. Dědičný hřích je nedostatek milosti, či spíše ztráta milosti. My jsme ztratili původní milost, kterou Bůh dal prvním lidem. Bůh pro zásluhy Kristovy ji však dává své Matce, z níž Ježíš přijal naši lidskou přirozenost.

Před tím než Ježíš na kříži dovrší svou oběť Nebeskému Otci, nám dává skrze apoštola Jana svou Matku slovy: „Hle, Tvá matka.“ My máme učinit totéž, co učinil apoštol Jan, nic více, nic méně. On ji přijal, duchovně přijal „eis ta idia“, do svého nejvlastnějšího. Ona je velvyslanectvím Božím v nás, živým chrámem, živým svatostánkem, v němž přebývá Bůh. Skrze Marii a Ducha svatého přichází živý Ježíš, ne nějaký Ježíš filozofů a teologů, ne nějaký Kristus historický a Kristus víry. Takový Ježíš, to je falešný Ježíš, nějaký avatár New Age, který nemá nic společného s naším Spasitelem. Proto potřebujeme přijmout Marii. Ježíš řekl učedníkovi „Hle, tvá matka.“ Slovo „matka“ má hluboký význam. Tak jako matka má učit děti základním lidským projevům a vychovávat je, tentýž úkol má Ježíšova matka v duchovní oblasti ve vztahu k nám. Ona nás také bude uvádět do tajemství Kristovy smrti.

Upřeme svůj pohled na kříž a vnímejme Kristovu vrcholnou oběť za každého z nás, a to nejenom Jeho fyzické utrpení, které bylo skutečně velké a kruté, ale i utrpení psychické spojené s posměchem, pohrdáním, s trnovou korunou na hlavě, a především duchovní utrpení – to moře utrpení, které lidská duše není schopná ani vytrpět. Ale On, Bohočlověk, vzal na sebe toto největší utrpení, vzal na sebe všechno zlo lidstva, aby ho přemohl. Tak zvítězil nad ďáblem i nad smrtí, i nad hříchem.

Boží slovo říká: „starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován“, řecky synestaurotché – spoluukřižován. Uvědomme si tajemství, že Ježíš na kříži nebyl ukřižován sám. Jistě, na Golgotě byli spolu s Ním – po Jeho pravici i levici – ukřižováni dva lotři, ale to bylo trošku jiné. Vnitřně Ježíš vzal na sebe starého člověka. Starý člověk, ta duchovní realita zla, kterou nemůžeme fyzicky vidět, ten duchovní kořen hříchu, který je ve všech lidech, byl ukřižován, paralyzován. To je třeba si na té cestě poznávání tajemství lidského zla i osvobození od něho uvědomit. A je třeba vědět, co máme dělat, abychom vcházeli do tohoto vítězství. Tedy Ježíš přemohl zlo, ale zlo tady řádí dál, dál vládne. Jak je to možné? Ano, zlo tady je, ale platí i to, že Ježíš nad zlem zvítězil. Ale pamatujme: toto vítězství nad zlem je jenom a jenom v Kristu! On je ta úzká cesta do života věčného! On je ten, který přemohl svět a přemohl hřích i ďábla. Tedy v Něm je to vítězství!

Stáhnout: Slovo otce patriarchy Eliáše: Náš starý člověk byl a je spolu s Kristem ukřižován (Ř 6,6) II. část