Vy však nejste v těle, ale v Duchu, pokud ve vás přebývá Duch Boží. Jestliže pak někdo nemá Kristova Ducha, ten není jeho.

Co znamená být v těle – neboli být tělesný – a co znamená být v Duchu, tedy být duchovní? Být v těle znamená mít tělesné myšlení, které nepočítá vážně s Bohem ani s Božím soudem ani s věčností. Písmo říká, že skutky těla jsou závist, vraždy, sváry, nečistota, čarodějnictví atd.

Co znamená být v Duchu? To, že jsme svým myšlením vnitřně sjednoceni s Duchem Božím. Pak o nás platí: „Ten samý Duch svědčí našemu duchu, že jsme Boží děti.“ (Ř 8,16)

Nejhlubší podstatou naší bytosti je duch. Lidský duch byl Bohem stvořen k Božímu obrazu, je nesmrtelný. Naše tělo je smrtelné. Naše bytost je v podstatě duchová, máme duši, v níž je duch, a oblečeni jsme v tělo. V tomto pozemském životě máme tělo jako nějaký skafandr, který v hodině smrti vysvlékáme. Procházíme krátkostí času, abychom přešli do věčnosti. Zde se rozhoduje o naší šťastné nebo nešťastné věčnosti. Při posledním soudu bude vzkříšeno i naše tělo, které se po naší fyzické smrti promění v trochu prachu. Písmo říká: „Pomni, člověče, že jsi prach a v prach se obrátíš.“ Zároveň ale platí i to, že Bůh nás stvořil k svému obrazu tím, že vdechl do prachu země svého ducha.

Písmo svaté říká, že kdo nemá Ducha Kristova, není Jeho. Je ale třeba vědět, že kdo není Jeho, nebude ani spasen. O těch, kteří nejsou Jeho, Ježíš řekl: „Odejděte ode mne, pachatelé nepravosti, neznám vás.“ Ti, kteří nejsou Jeho, budou stát u Božího soudu po levici. Neplnili Jeho vůli ani s Ním ve svém životě vážně nepočítali. Mít Ducha Kristova znamená přijímat Kristovo myšlení a Kristovo evangelium. Kdo však přijímá myšlení světa a různá Bergogliova antievangelia jako antievangelium genderu, covidové antievangelium či ekologické antievangelium, takový nemá Ducha Kristova a není Jeho.

Ježíš řekl apoštolům: „Až na vás sestoupí Duch svatý, budete mými svědky.“ V modlitbě Králi Nebeský prosíme o čtyři věci: aby Duch svatý přišel (přijď!), aby v nás trvale zůstával (přebývej!), abychom prožili očistec na zemi, a ne až na věčnosti (očisti!) a aby nám pomohl v tom nejpodstatnějším, a to je záchrana před věčnou záhubou (spas!). Každou neděli dopoledne kolem deváté hodiny si připomínáme seslání Ducha svatého. Kromě toho každým rokem padesátý den po Kristově vzkříšení slavíme Letnice, seslání Ducha svatého. Rovněž každý den o deváté hodině krátce prosíme o Ducha svatého. Chceme-li intenzivně přijmout Ducha svatého a má-li v nás působit, je třeba vědět, že je zde určitá zákonitost. Ježíš mluvil o těch, kteří uvěří, že z jejich nitra poplynou proudy vody živé. To řekl o Duchu svatém, kterého měli apoštolové přijmout. Písmo říká, proč ho za Ježíšova pozemského života nemohli přijmout v plnosti. Důvodem bylo, že Ježíš ještě nebyl oslaven – tedy nevstoupil do nebe. Předtím než vstoupil na nebesa a seslal apoštolům Ducha svatého, musel nejprve zemřít na golgotském kříži a pak vstát z mrtvých. Teprve pak byl oslaven. I my, má-li v nás působit Duch Boží, musíme v čase i v situacích, ve kterých jsme, plně vcházet do Kristovy smrti, sjednocovat se s ní, tedy zcela se zříkat vlastní vůle a plně přijímat vůli Boží. Náš starý člověk, kořen zla v nás, je v tu chvíli paralyzován a Duch svatý v nás může působit v plnosti svou všemohoucností. Vidíme zde zvláštní paradox: bezmocnost jako prostředek k působení Boží všemohoucnosti. Příkladem jsou nám Kristovi martyrés. Nejprve to byli apoštolové, Ježíš o nich řekl: „Až na vás sestoupí Duch svatý, budete mými martyrés“ – svědky, ale zároveň i mučedníky. Církev nám dále dává za vzor mučedníky prvních třech století, kteří byli ochotni podstoupit i největší muka, aby dokázali svou věrnost Kristu. Právě zde působil Duch svatý, který jim dával sílu, aby nezapřeli Krista a i v největších utrpeních pak prožívali Kristovu blízkost a Jeho mimořádnou ochranu, mnohdy spojenou s mimořádnými zázraky, jak čteme v životopisech svatých.

Zvláště ve svátky svatodušní prosme Ducha svatého, aby v nás zůstal, neodcházel a abychom zůstali Kristu věrni až na smrt.

Stáhnout: Rozjímání nad Ř 8,9