Tento citát není možné vytrhávat z kontextu, jinak bychom došli k mylným závěrům. Uvedená zásada se vztahuje na případy, kdy je třeba zabránit lavině pomstychtivosti. Totiž, když je člověku ublíženo, automaticky to chce druhému oplatit, a to i když útočnou reakci sám vyprovokoval, anebo i tehdy, když mu bylo ublíženo nespravedlivě. Tato odezva, chtít se mstít, vychází z porušené lidské přirozenosti. Neřídí se pak už normami spravedlnosti, ale člověk se nechává strhnout duchem hněvu a nenávisti. Za jeden zub chce druhému vyrazit všechny zuby a za jedno oko obě oči. Chce se pomstít i s úrokem a nepřipouští odpuštění. Někdy to dochází tak daleko, že se mstí i na potomstvu toho, kdo mu ublížil. Tento automatismus pomsty vycházející ze starého člověka v nás, vůbec nebere v potaz Boha ani vlastní viny před Bohem ani realitu spravedlivého Božího soudu a věčnosti.

K tomu, aby člověk zastavil zákonitost pomstychtivosti, musí mít jasnou motivaci, tedy víru v Boha. Musí si znovu uvědomit, že ten, kdo mu ublížil, byl do určité míry oklamán duchem lži, tak jako každý z nás je mnohdy klamán a pak ubližuje druhým. Navíc člověk si často sám zaviní, že je mu ublíženo. A i kdyby byl zcela nevinný a bylo mu ublíženo, stejně by měl před Bohem svému nepříteli ze srdce odpustit. Kdo chce odpuštění od Boha, musí odpouštět bližním. Ježíš řekl: „Když odpustíte, bude i vám odpuštěno, když neodpustíte, nebude ani vám odpuštěno.“ (srov. Mt 6,15) Takový je výklad k modlitbě Otčenáš.

Když král David, obklopen bojovníky, kteří mu zůstali věrní, utíkal před Absolonem, na cestě proti němu vyšel příbuzný Saula Šimeí, házel po něm kamení, lživě ho obviňoval a křičel: „Táhni, ničemníku! Na tebe Hospodin obrátil všechnu krev Saulova domu. Na jeho místě ses stal králem, Hospodin však dal království do rukou tvého syna Abšalóma. To máš za všechno to zlo, vždyť jsi vrah!“ To vše byla hrubá lež. David Saulovi naopak několikrát zachránil život, přestože Saul ho chtěl zabít. Davidův vojevůdce tyto nespravedlivé urážky nevydržel a řekl: „Copak tento mrtvý pes smí zlořečit králi, mému pánu? Dovol mi, ať mu srazím hlavu.“ David mu ale odpověděl: „Jestli mu Hospodin přikázal: ‚Zlořeč Davidovi,‘ kdo pak smí říct: ‚Proč to děláš?‘ Snad Hospodin shlédne na mé ponížení, snad mi za jeho zlořečení odplatí dobrem.“ (2Sa 16,7-10.12) A nedovolil mu, aby ho pomstil. Bůh pak Davidovi skutečně vrátil království.

A nám jde o království věčné! Jedině vztah k Bohu a sebekritické vědomí vlastní viny před Bohem dává sílu odpouštět a nemstít se, jak zde uvádí Boží slovo – neodporovat zlému. Takovýmto neodporováním zlému se zastavuje lavinovitá reakce zla a získává se Boží milost.

Pokud ale neodporujeme zlému v situacích, kdy jsme povinni odporovat, a místo toho se z lenosti, chytráctví a zbabělosti vyhneme boji za pravdu, a navíc pokrytecky argumentujeme tímto Božím slovem, pak takové neodporování zlému je zradou pravdy i zradou Boha a vlastní spásy. I ďábel na poušti, jako falešný vykladač – exegeta, citoval Ježíšovi Boží slovo, ale v opačném duchu. A tak to dělá dodnes, zvláště v oblasti neodpuštění. A vlastně se nemusí ani namáhat, protože náš starý člověk to dělá sám. Totiž naše porušená přirozenost je duchovně slepá, nevidí vlastní vinu, trám ve svém oku, a vidí jen třísku v oku svého bratra, kterou zveličuje, jako by šlo o trám.

Slovo: „Neodpírej zlému“ si tedy mohu vysvětlovat takto: nebudu se mstít tomu, kdo mi ublížil, ale odpustím mu s vědomím, že já jsem se vůči Bohu provinil daleko více. Je třeba se naučit realizovat základní pravidlo nutné k přijetí odpuštění hříchů a ke spáse. To pravidlo zní: Jestliže neodpustíte, ani vám nebude odpuštěno. Mstou začíná řetězová reakce, která stupňuje páchání zla a jednu i druhou stranu vede do záhuby. Proto Pán Ježíš říká: „Neodpírej zlému.“

Stáhnout:  Rozjímání nad Mt 5,38-39