Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.

Pán Ježíš nás vybízí, abychom si ukládali poklady v nebi, tam, kde už je věčnost. My žijeme v čase a zde jsou zloději, kteří nám kradou to nejcennější – náš čas, který nám byl dán Bohem, abychom v něm získali spásu. Pokud ho utratíme, ztratíme šťastnou věčnost. Člověk má na všechno čas, jen nemá čas na svou duši a na Boha.

Boží slovo říká: „Hle, stojím u tvých dveří a klepu. Kdo mi otevře, vejdu dovnitř.“ Jenže většina křesťanů Ježíši odpovídá: „Počkej, teď na Tebe nemám čas. Teď musím něco vyřizovat mobilem, teď musím na internetu přečíst zajímavé zprávy, teď potřebuji zhlédnout film, zahrát si hry na počítači, komunikovat v sociálních sítích, to mi zabírá nejvíc času.“ A člověk nevnímá, jak čas utíká.

Pán Ježíš ale říká, že máme na prvním místě hledat Boží království a všechno ostatní nám bude přidáno. Máme ho hledat hlavně na modlitbě. Proto je potřebné dodržovat svatou hodinu, modlitební stráže, modlitební zastavení a takto se snažit každý den odevzdat desátek času Bohu. Tím si skládáme poklady v nebi, které jsou cennější nad všechny pozemské poklady.

Z životů svatých víme, že všichni svatí byli muži a ženy modlitby. Vyprosili si na modlitbě světlo a sílu i pravou moudrost. Svatá Marta, matka Simeona Stylity (Sloupovníka), dostala od Boha vidění, ve kterém jí ukázal, jak velký poklad má její syn v nebi. On ale na zemi nevyvíjel žádnou vnější činnost, stál na sloupu a celé hodiny se modlil. Těžko následovat Simeona Sloupovníka, ale můžeme si aspoň desátkem času skládat v nebi rovněž nehynoucí poklad. Až jednou budeme umírat, právě čas, který jsme věnovali modlitbě, nám získá milost pro rozhodnou chvíli posledního boje, na níž závisí celá věčnost. Proto nenechejme ani jeden den uplynout bez toho, abychom nedali desátek času Bohu a své duši.

Modlitbou se spojujeme s Pánem Ježíšem, On je ten největší Poklad. Pokud Ho skutečně máme za svůj největší poklad, pak u Něho bude i naše srdce. Vždyť naše srdce touží po lásce, a kdo nám dává více lásky než On? Z lásky k nám se stal člověkem, ač je Bůh, ponížil se, a navíc z lásky ke každému z nás podstoupil kruté bičování, trním korunování, křížovou cestu, posměch, pohrdání a hořkou smrt jen proto, aby nás osvobodil od ložiska zla dědičného hříchu v nás. Tak nás vytrhl z vlády temnoty našeho egoismu, z naší duchovní slepoty, pro kterou nevidíme a nevnímáme duchovní realitu, a dokonce často nejsme schopni rozlišit ani přirozenou pravdu, pokud to od nás vyžaduje sebekritiku. Urážíme se a nejsme schopni si pravdu přiznat, i když nám na ni všichni ukazují. Hlavně nás ale náš Spasitel vytrhl z falešné cesty, která vede do věčné záhuby. On se nám stal Cestou pravdy a záchrany. On nám z lásky připravil věčný příbytek v nebi. My o to ale většinou nedbáme ani o tom neuvažujeme, jen získáváme tisíce marných informací, které detailně zkoumáme, ale to, co bychom měli zkoumat a čeho se držet, to naše porušená přirozenost bojkotuje. Musíme se proto zapřít, zapřít touhu po marnosti a hledat to, co je jisté a věčné, a všechno to je v Kristu. V Něm jsou všechny poklady moudrosti, vědění a poznání (Kol 2,2-3). V Něm máme být zakořeněni.

V evangeliu Ježíš vypráví podobenství o pokladu na poli. Ten, kdo našel ten poklad, kterým je Ježíš, z radosti všechno prodá, pokládá to už za druhořadé, a usiluje na prvním místě získat tento poklad. Rovněž, jak to vidíme u mnoha svatých, zvláště u mučedníků, oni nejenže opustili hmotné bohatství, ale podstoupili nejkrutější mučení i smrt, aby tento Poklad získali.

Stáhnout: Rozjímání nad Mt 6,20-21