Konsekrace je hlubokým tajemstvím, které činí Trojjediný Bůh, a spoluúčast na něm přijímá kněz skrze své kněžské pomazání.

Ježíš na Siónu v Jeruzalémě ustanovil svou nekrvavou oběť a přikázal apoštolům, aby ji přinášeli na odpuštění hříchů. Na druhý den po jejím ustanovení Ježíš, Boží Syn a neposkvrněný Beránek, dovršil výkupnou oběť za naše hříchy svou smrtí na kříži.

Ve východní liturgii jsou Kristova slova, pronesená na Siónu, brána jako slova ustanovení. Konsekrace zde vrcholí v epiklézi, kde se kněz výslovně obrací k Nebeskému Otci, aby On sám konsekraci učinil. Podobně je tomu i v latinské liturgii (v prvním kánonu): „Učiň Bože, Ty sám, ať se nám tato oběť... stane Tělem a Krví Tvého Syna...“

Ve východní liturgii je mezi Kristova slova ustanovení a epiklézi vložena anamnéze. Je to připomínka toho, co pro nás Ježíš učinil po tom, co na Siónu pronesl slova ustanovení své novozákonní oběti. Konkrétně se připomíná kříž (testament z kříže, smrt), hrob, vzkříšení třetího dne, pak nanebevstoupení a usednutí po pravici. Připomíná se zde i druhý Kristův příchod.  

V den Letnic na apoštoly sestoupil Duch svatý a zrodila se církev. Duch svatý v ní začíná působit i skrze svátosti, které Ježíš ustanovil. Kromě křtu mezi ně patří především svatá liturgie. Apoštolové byli tehdy Duchem svatým pomazáni k přinášení novozákonní Kristovy oběti. Toto pomazání přechází z apoštolů i na Kristovy kněze. Vzápětí po seslání Ducha svatého začali apoštolové přinášet Kristovu nekrvavou oběť. Konsekrace předpokládala pronesení Kristových slov a epiklézi, tedy vzývání Ducha svatého nad předloženými dary.

Biskup či kněz přistupuje k oltáři jako pomazaný Páně, jako nositel Ducha, který je spojen nejen s jeho křtem, ale i s kněžským pomazáním, které bylo v církvi uděleno výslovně Kristovým apoštolům. Kněžské pomazání – svěcení – je nezrušitelné. O každém knězi platí: „Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova.“ (Žid 5,6) To ale neznamená, že tím má už kněz nebo biskup zabezpečenou spásu. I v pekle jsou a budou mnozí nehodní kněží a biskupové. O spáse nerozhoduje stupeň služby v církvi, ale spasitelná víra spojená s plněním Kristových přikázání.

K hlubšímu prožívání svaté liturgie je velmi užitečné, když kněz zvolna a hlasitě pronáší slova anamnéze. Tato slova končí zpěvem kněze: „Tvoja od tvojich, Tebi prinosjašče o vsich i za vsja.“

První zastavení – soustředění před konsekrací

Po ukončení anamnéze je třeba využít úsek času k hlubokému soustředění. Sbor zpívá antifonu „Tebe pojem“. Kněz prosí o seslání Ducha svatého na něj i na věřící a také, aby Duch svatý učinil proměnu (konsekraci) darů: „Nizposli Ducha Tvojeho svjataho na ny i na predležaščyja dary sija.“ Kněz prosí o Ducha svatého zvláště pro sebe, k obnově svého kněžského pomazání. Také si uvědomí, že za několik okamžiků má vejít do nejužší jednoty s Bohem, kdy Bůh na jeho slovo svým Duchem promění dary v Tělo a Krev Kristovu. Tento nadpřirozený zásah – zázrak – učiní Bůh svým Duchem, ne však bez kněze. Podobně při vtělení Božího slova Bůh neučinil tento největší zázrak bez souhlasu a víry svaté Bohorodičky. Kněz si jednak připomene svou velkou důstojnost, spojenou s kněžským pomazáním, ale zároveň i svou zodpovědnost, neboť platí: „Kdo jí a pije nehodně, odsouzení sobě jí a pije.“ (1Kor 11,29) Rovněž platí: kněz, který nedbale přistupuje k vyvrcholení tohoto tajemství víry, stahuje na sebe trest.

V některých klášterech je kněz při vzývání Ducha svatého v prostraci, leží tváří k zemi jako před kněžským svěcením. Jinde kněží klečí.

Pak kněz vstane, vrátí se k oltáři a pokračuje epikléze nad dary, která má konsekrační charakter. Kněz vloží ruce nad dary, dechne na ně a potichu pronese: „Sešli Ducha svatého i na tyto dary.“ Zvláště nyní si uvědomuje, co pronáší a co se nyní děje v duchovní oblasti. Pomalu, tiše, za zpěvu antifony, pronáší slova epikléze: „I sotvori ubo chlib sej čestnoje Tilo Christa Tvojeho“ a přitom dělá znamení kříže nad diskosem. Hned nato pomalu a soustředěně pronáší: „A ježe v čaši sej, čestnuju Krov Christa Tvojeho“ a na závěr dodá: „Preloživ Duchom Tvojim Svjatym, amen, amen, amen.“

Přechodník „preloživ“ a za ním slova „Duchom Tvojim Svjatym“ vyjadřuje, že předcházející prosbu kněze k Otci: „sotvori“, Bůh činí svým Duchem, který proměnu darů dovršuje.

Pokud ale jáhen či kněz po prosbě nad chlebem a kalichem dodá vždy „amen“, pak už slovo „preloživ“ dostává jen oznamovací význam: „Bože, Tys proměnil tyto dary Duchem Tvým svatým.“ Slovo „amen“ zde znamená „stalo se“.

Pro snadnější pochopení a účast kněze na tomto tajemství je třeba jasné vyjádření podstaty. Proto, pokud jáhen či kněz poví hned „amen“, pak musí předtím kněz povědět i slova, která jsou jinak až na závěr epikléze: „... Duchom Tvojim Svjatym“. Konkrétně celá formulace zní: „Sotvori ubo chlib sej čestnoje Tilo Christa Tvojeho Duchom Tvojim Svjatym. Amen.“ Už nyní je to Tělo Kristovo. Nad kalichem pak kněz pronáší: „A ježe v čaši sej, čestnuju Krov Christa Tvojeho, sotvori Duchom Tvojim Syjatym. Amen.“ Už nyní je to Krev Kristova. Závěr pak nabývá význam oznámení o završení konsekrace: „Bože, Tys proměnil tyto dary Duchem Tvým svatým. Amen. Amen. Amen.“      

Druhé zastavení – adorace přítomného Krista

Po konsekraci si kněz klekne, udělá úklonu čelem až k zemi a klečí po dobu asi 3-5 minut. Přitom si uvědomuje, co se nyní stalo a Kristovu přítomnost na oltáři. Tedy uvědomí si – duchovně jsem na Golgotě, ale zároveň Golgota je tady. Je zpřítomněna do tohoto času a do tohoto prostoru. Přede mnou je ukřižovaný Ježíš. On mě vidí a On ke mně mluví, dává mi svůj testament kříže: „Hle, tvá matka.“ Já úkonem víry učiním to, co učinil apoštol Jan pod křížem. Duchovně přijímám Ježíšovu Matku jako Jan do svého nejvlastnějšího (eis ta idia). Maria je nová Eva, ona je zaslíbeným novým srdcem (srov. Ez 36,26). Pak si uvědomuji svou hříšnost a promarněnou minulost, zároveň vzbudím lítost. V duchu se dívám do pěti ran Kristových a soustředěně pětkrát pronáším slova: „Ježíši, Ježíši, Ježíši, smiluj se nade mnou hříšným.“ Potom si uvědomím tajemství křtu, kterým jsem byl ponořen do Kristovy smrti (Ř 6,3n). Uvědomím si rovněž, že jsem součástí Tajemného Kristova Těla spolu s jinými pokřtěnými. Nyní, když já jsem aktuálně v tomto čase vědomě ponořen do Kristovy smrti, proudí skrze mne Boží milost i do jiných údů Kristova Tajemného Těla, církve. Toto je už duchovní misie. Mohu si přitom uvědomit své nejbližší, nebo třeba i celý národ a všechny pokřtěné v něm. Při tom mohu pronést rovněž s vírou svaté Boží jméno Jehošua.

Takto může prožít chvíli ticha nejenom kněz, ale každý věřící, který je účasten a poučen o duchovní hloubce svaté liturgie, každý, komu záleží na spáse své duše i spáse duší svých drahých.

V tomto čase mého aktuálního spojení s Ježíšem nastává v duchovní oblasti duchovní pohyb. Ti, kteří byli svázáni démony, dostávají milost k osvobození, ti, kteří byli v depresích, dostávají světlo a záchranu. Ti, kteří byli taženi nutkavou myšlenkou a démony ke hříchu, k nečistotě, k cizoložství, k pomstě, k zločinům, k sebelítosti, najednou dostávají světlo a sílu se zlu a hříšné závislosti vzepřít. Ne všichni se milosti otevřou, ale zasáhne mnohé. Bůh působí skrze tvou víru, když aktualizuješ spojení s Kristovou smrtí zpřítomněnou v liturgii. Ona je vrcholem Boží lásky.

Katolický kněz klade otázku: Jak je to s epiklézí v západní liturgii?

V západní liturgii konsekrace probíhá současně se slovy ustanovení. V prvním kánonu se epikléze předpokládá pouze implicitně. V Novus Ordo je epikléze explicitně vyjádřena, ale už před ustanovujícími a zároveň konsekračními slovy.

Co se týče otočení oltáře i s knězem směrem k lidu v západní liturgii, došlo tím k určité desakralizaci jak chrámu, tak samotného tajemství. Centrem se tak stává kněz, a ne Kristův kříž a tajemství Kristovy oběti.

Co má dělat katolický kněz, který chce využít k hlubšímu prožití liturgie uvedené dvojí zastavení, tedy ztišení se před konsekrací a po konsekraci? Prozatímním řešením je, aby kněz před konsekrací přešel před oltář, tedy aby byl v jedné linii s Božím lidem, jak je to ve východní liturgii, a klekl si. To bude znamením pro lid, aby spolu s ním prosil, aby Duch svatý sestoupil na něho i na shromážděné věřící. Pak vstane, vrátí se k oltáři a pronese ustanovující a zároveň konsekrační slova. Po nich se vrátí zpět před oltář, znovu si klekne, učiní hlubokou poklonu Kristu, který sestoupil na oltář, a v jednotě spolu s lidem adoruje přítomného Krista podobným způsobem, jak to bylo vyjádřeno při východní liturgii.

Jak je to s platností konsekrace? Ve východní i západní liturgii je konsekrace platná.

Na otázku, jak hlouběji prožít svatou liturgii jak ve východní, tak v západní církvi, je odpovědí prožít zmíněné dvě chvíle soustředění, jednu před a druhou po konsekraci.

+ Eliáš, BKP

Stáhnout: Konsekrace v liturgii (23. 11. 2022)