Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.

Lidské přirozenosti je vlastní soudit a kritizovat druhé. To samo o sobě není zlé, protože pokud by soud byl správný, může být k užitku. Problém je ale v tom, že my nevidíme problém druhého komplexně, vidíme jen určitý detail. Pokud má být soud k užitku, musíme se dívat na druhého tak, jak se na něho dívá Bůh, a to samozřejmě nejsme v plné míře schopni. Můžeme si ale, když odsuzujeme něco negativního, aspoň uvědomit, že to samé jsme dělali anebo děláme i my. Kdyby nám někdo hlasitě vytknul naši chybu, mnohým způsobem mu odůvodníme, že sice jsme udělali určité zlo, ale že jsme sledovali dobro, ba dokonce jsme přitom i určité dobro vykonali, které ale ten druhý nevidí, anebo vidět nechce. Když sami sebe dokážeme tak mistrovsky obhajovat, měli bychom tuto míru použít, když chceme kritizovat druhé. Správný soud je ten, který je postaven na základě blíženské lásky. Milovat bližního jako sami sebe znamená, že při souzení bychom měli omluvit to zlo, které druhý vykonal, tak jak to umíme u sebe. A navíc z chyb druhého bychom se měli poučit a položit si otázku: Co mi Bůh chce touto chybou nebo tímto zlem, kterého se dopustil můj bližní, povědět? Máme se učit pravé moudrosti ze svých vlastních chyb a nakonec i z chyb druhých. Proč se mám já pálit, když už se spálil druhý? Například nějaký podvodník okradl mého kamaráda a nyní s úsměvem přichází za mnou a žádá po mně půjčení velké částky peněz. Moudrý člověk už se zařídí podle toho, jakou má zkušenost. Nepůjčí mu nic, protože ví, že to nikdy nedostane nazpět a ještě ho dotyčný očerní, podobně jako očernil ukřivděného kamaráda.

Ježíšovo nesuďte a nebudete souzeni, neodsuzujte a nebudete odsouzeni, má ale ještě i jinou stránku. Jde o to, že člověk se ve své pýše povyšuje. Sebe pokládá za dokonalého a na druhém vidí jen jeho chyby, které škodolibě soudí, a tím druhému ubližuje. Takové pyšné sudičství, ať v myšlenkách či slovech, je znakem duchovní slepoty. Pokud se má člověk této slepoty zbavit, potřebuje k tomu dostat světlo, čili potřebuje se podívat kriticky sám na sebe, mít zdravou sebekritiku. Potom bude mít i pravdivý soucit s tím druhým. Pyšný člověk, který není schopen sebekritiky, soudí druhé ke své i k jejich škodě, a přitom si nevidí na špičku nosu. Ať si je ale vědom, že právě jeho stejnou mírou a ještě přísnější soudí jiní lidé, a to do určité míry i oprávněně.

Rovněž ale není řešením, když člověk vidí chybu svého bližního, která je ke škodě a k pohoršení druhým, spokojeně se usmívat, jako by se nic nestalo. Pravdivým řešením je vinu druhého i škodu, kterou působí, vidět, ale snažit se ji vidět objektivně a vnímat i okolnosti, proč člověk tu chybu udělal. Pokud má navíc svěřenou určitou zodpovědnost, je třeba ho napomenout, samozřejmě s trpělivostí, a vyslechnout jeho argument, ale ukázat mu, že přes všechny jeho důvody, kterými se ohrazuje a nechce si proto svou vinu přiznat, je přece zde určité zlo a pohoršení, které je třeba, aby viděl a varoval se napříště tak jednat. Jsou i takoví lidé, kteří jakoukoliv kritiku, i když je provázena velkou decentností, až láskou, nejsou schopni přijmout. Urážejí se, a už jen na pokus vysvětlit jim chybu se dívají podezřívavě, jako by s nimi chtěl někdo manipulovat. Ve skutečnosti tento pokrytecký argument používají proto, aby se vyhnuli pokání. Odmítají se zamyslet nad tím, co učinili, a nechtějí se poučit z chyby, které se dopustili. Chybí jim zdravá sebekritika, která je předpokladem a součástí pravdivého biblického pokání. To vyúsťuje do vztahu ke Kristovu kříži a Jeho svaté krvi, obětované na odpuštění našich hříchů.

Pokud ve vztazích k druhým máme míru pravé lásky jako sami k sobě, tedy chceme dobro druhého, a ne ho ponížit nebo očernit z důvodu jakési konkurence či závisti, pak tak, jak měříme, bude i nám naměřeno, a to na věčnosti, a mnohdy už i zde na zemi. Pokud má člověk zdravou sebekritiku, vidí svou vlastní bídu, své vlastní chyby, i to, že i když chce mnohdy konat dobro, přesto koná zlo, protože přehlédne nějakou maličkost, zvýší hlas či použije silnější slovo do nevhodné situace. Takový sebekritický člověk se pak dokáže i soucitným pohledem dívat na chybu druhého a bude druhého správně milovat, tedy bude chtít jeho dobro tak, jako chce dobro svoje. A pokud takto milosrdně soudíme, dojdeme milosrdenství i my. Zde, v tomto životě, mnohdy ne, ale v životě věčném ano. A o to nám jde. Proto máme zde, na zemi, usilovat o zdravé vztahy ke svým bližním, ale také o to, abychom byli moudří a neotvírali se jejich chybám, nesjednocovali se s nimi. Zde platí princip: hříšníka máme milovat, ale jeho hřích nenávidět. Pokud z falešné lásky jeho hřích nebudeme nazývat hříchem, pak svého bližního nemilujeme a škodíme jemu i sobě. Svatý Basil říká, že ten, kdo neusvědčuje bratra z hříchu, zanechává po uštknutí v ráně jed. Samozřejmě to usvědčení musí být konáno s trpělivostí a jemností, a ne s povýšeností či s hněvem a odsuzováním.

Je třeba také vědět, že mnohý člověk z vychytralosti, v situaci, kdy byl povinen na šířící se zlo reagovat adekvátním varováním, aby slabé duše nebyly strženy zlem, alibisticky pronese: „Nesuďte a nebudete souzeni.“ Svatý Basil proto připomíná, že není jen Boží slovo: „Nesuďte a nebudete souzeni,“ ale že Bůh také vyzývá: „Spravedlivý soud suďte,“ a to platí právě pro ty situace, kdy je třeba dát zlo do světla, jinak přinese velkou škodu. Skrze proroka Ezechiela Hospodin říká: „Řeknu-li o svévolníkovi: ‚Zemřeš,‘ a ty bys nepromluvil a svévolníka nevaroval před jeho svévolnou cestou, abys ho přivedl k životu, ten svévolník zemře za svou nepravost, ale za jeho krev budu volat k odpovědnosti tebe.“ (Ez 3,18). A to je vážné slovo. Kdo má povinnost varovat a nevaruje, zasluhuje si trest vraha – říká svatý Basil. To se týká světské a církevní autority i autority rodičů a vychovatelů.

Tedy vidíme, že Boží zákon můžeme brát správně i nesprávně. Je proto třeba, abychom pro danou situaci prosili o světlo. Nestačí jen slovo, ale musí být i Boží světlo, Boží síla, aby Bůh mohl vejít do dané situace. To vyžaduje z naší strany určité pokoření, a zároveň víru v Boží zásah.

Stáhnout: Rozjímání nad Mt 7,1-2