Ve Vatikánu probíhá v říjnu 2023 synoda, která je sebevraždou křesťanství. Co je ve skutečnosti křesťanství a co je křest, který z nás činí křesťany – Boží děti? „Kdo uvěří a pokřtěn bude, bude spasen.“ (Mk 16,16)

Písmo svaté svědčí, že skrze křest máme účast na Kristově smrti i na Jeho vzkříšení (srov. Ř 6,3-5). Dostáváme se zde do centra hlubokých, Bohem zjevených pravd, týkajících se naší spásy. Našemu rozumu jsou do velké míry zahaleny, Bible nám odkrývá duchovní dimenzi a klíčem k ní je biblická víra. Skrze tuto víru působí Boží všemohoucnost. Je ale i jiná víra, falešná, kterou se člověk spojuje s duchovními bytostmi, zvanými démoni. Ti se projevují skrze magii, věštění, spiritismus, různé hinduistické a buddhistické meditace a také skrze různé formy okultismu a pověr. Tato pseudovíra je hříchem proti prvnímu přikázání Dekalogu. Pseudovíra je spojena také s modlářstvím a tzv. negativními energiemi. Ve skutečnosti jde o úctu k falešnému duchovnu, tedy k démonům.

Biblická víra nás sjednocuje s Ježíšem. Přijmeme-li Krista, On je v nás. Všechno, co se stalo s Ježíšem Kristem, naším Spasitelem, se duchovně děje i s námi. Když Pán Ježíš zemřel, zemřeli jsme spolu s Ním (Ř 6,8), a když byl vzkříšen, byli jsme vzkříšeni spolu s Ním (Kol 2,12). Že jsme zemřeli spolu s Ním, znamená, že máme účast na Jeho vykupitelské smrti. Moc Jeho smrti v nás působí skrze víru a přemáhá hřích, který působí duchovní smrt.

Jak máme chápat tajemství, že jsme s Ním byli vzkříšeni?

Uvědomme si, že duchovní podstatou člověka je nesmrtelný duch, který je jakoby oblečen v pozemskou schránku lidského těla. To se po smrti rozpadne v prach. Náš duch ale nepodléhá smrti. Svým duchem jsme stvořeni k obrazu Božímu. Naším cílem je věčný život a nekonečné štěstí v Bohu.

Smutným dědictvím po prvních rodičích je vnitřní disharmonie v duši. Projevuje se egoismem a duchovní slepotou – pýchou. Plodí nejrůznější formy zla, amorální zvrhlosti, tyranii, zločiny, války... Tato vnitřní disharmonie se nazývá dědičný hřích, ložisko zla... Je to duchovní infekce, která proniká i lidské tělo. Lidskému rozumu je tajemstvím, ale Boží zjevení nám ukazuje, že za touto duchovní infekcí stojí zlá duchovní bytost. Ložisko zla v duši se proto projevuje vzpourou proti Bohu, odmítáním pravdy a také spravedlnosti v mezilidských vztazích.

Abychom byli z tohoto smutného dědictví po prarodičích vysvobozeni, Bůh vzal na sebe lidskou přirozenost. Stal se z lásky k nám člověkem, abychom se my stali Božími dětmi, abychom přijali Boží přirozenost.

Co je křest? Je to duchovní znovuzrození. Dotyčný je ponořen do vody, anebo se mu voda lije na hlavu. Přitom se pronáší jméno Trojjediného Boha. Co se děje v duchovní oblasti? Bůh sám dává skrze toto tajemství pokřtěnému účast na svém, Božím životě. Duše křtěnce je spojena s Kristem jako vinná ratolest s kmenem. S Ním přijímá všechno, co je s Kristem spojené. Pokřtěný je ponořen do Kristovy smrti (Ř 6,3) a zároveň se mu dostává i nového života Krista vzkříšeného.

Během naší pozemské pouti se máme řídit svým svědomím, které je integrováno Božími přikázáními, aby Boží život, darovaný nám ve křtu, byl v duši rozvíjen. Účinným prostředkem proti zotročující síle egoismu je radikální princip vyjádřený heslem: „Zapři sám sebe“ (své sebezničující ego). Toto zapření, anebo i překonávání utrpení – jak fyzického, tak duševního – motivované vírou, má pozitivní ovoce, které přesahuje i dimenzi času. Biblická terminologie takové zapření sebe označuje spoluukřižováním s Kristem (Ř 6,6). Skrze vcházení do tohoto tajemství víry, v nás nastává duchovní přerod v Krista. Apoštol Pavel volá: „Nežiji už já, žije ve mně Kristus.“ (Gal 2,20)

Ve křtu do nás Bůh také vložil svého Ducha. Pokud hledáme pravdu, On nám dává božskou inspiraci, abychom poznávali Zdroj pravdy, kterým je samotný Bůh. Rovněž nám odhaluje mysterium zla i jeho tragické následky. Pokud máme pravdivou a biblickou sebekritiku, kterou evangelium označuje termínem metanoia, a otvíráme se Bohu, nastává hluboká změna v našem nitru, která se projevuje i navenek. Příkladem jsou apoštolové v den Letnic. Kromě mimořádných úkazů došlo i ke změně jejich charakteru. Z ustrašených apoštolů se stali odvážní muži, kteří v síle Ducha hlásali věčné pravdy a pro ně pak podstoupili i mučednickou smrt.

Jak aktualizovat vnitřní spojení našeho ducha s Bohem? Děje se to zvláště ve vnitřní modlitbě. Bůh je nejen ve věčnosti, ale skrze křest i v hlubinách našeho nitra. Duch daný Bohem uvádí skrze slovo poznání do tajemství Božího života. Ve vnitřní modlitbě přijímáme účast na Bohem zjevených tajemstvích.

Jak nás křest uvádí do jednoty se spasitelným dílem Božího Syna, který za nás zemřel a vstal z mrtvých? Můžeme si to přiblížit názorným příkladem. Představme si malý papír a knihu. Vložím-li papír do knihy a pak knihu hodím do ohně, stejný osud má i papír. Všechno, co se děje s knihou, děje se i s papírem. Nemůže být kniha v ohni a papír ne, protože je v ní. Toto prosté přirovnání ukazuje na hlubokou pravdu, že jsme-li v Kristu, všechno, co se stalo s Kristem, se vztahuje i na nás. Když Pán Ježíš, náš Spasitel, za nás zástupně zemřel, zemřeli jsme spolu s Ním. To je duchovní realita, která platí, i když jsme tehdy ještě fyzicky nežili. Když vstal z mrtvých, vstali jsme s Ním i my.

Analogicky platí o nás a našem praotci Adamovi: on zhřešil a jeho hřích přinesl smrt i nám. Je přirozená genetika, ale můžeme říct, že podobně působí i genetika duchovní.

Je dimenze času a je dimenze věčnosti. Náš duch je nesmrtelný, proto zlo, které jsme spáchali v čase, by zůstalo po celou věčnost. Nemůžeme se ho sami zbavit. Věčný Bůh se stal člověkem, protože jedině On nás může zbavit důsledků zla, které jsme učinili. Podmínkou je naše víra v Krista. „Jestliže chodíme ve světle (víry)… krev Kristova nás očišťuje od každého hříchu.“ (1 J 1,7) To, co Ježíš pro naši spásu udělal v čase, zůstává v dimenzi věčnosti. Člověk musí v tom čase, ve kterém žije, přijmout pro sebe vírou to, co Ježíš v minulosti učinil. To pak trvá po celou věčnost. Ježíš jako Bůh přešel z času do věčnosti. Pokud se s Ním vírou sjednocuji, vysvobozuje mě moc Jeho výkupné smrti a aktualizuje se ve mně Jeho Boží život.

Svou duchovní podstatou jsme podobni Bohu. On je náš Otec, Stvořitel. Náš duch nepodléhá smrti. Při dovršení času Bůh pozvedne z prachu naše tělo, ale zároveň bude i proměněno a stane se duchovním, tedy nebude už podléhat fyzickým zákonům. Bude podobné Kristovu vzkříšenému, oslavenému tělu. Kdo bude vzkříšen v plnosti, tedy i s proměněným tělem, bude vzkříšen proto, že byl skrze víru vzkříšen spolu s Kristem. Takový člověk v čase Ježíše přijal jako svého Spasitele, který za něho zemřel a vstal z mrtvých. Kdo Ježíše nepřijme, nemá účast na Kristově, a tím i na svém vzkříšení k životu. Kdo tedy bude spasen, bude spasen proto, že přijal vírou Spasitele, který za něho zemřel a on zemřel spolu s Ním hříchu, ďáblu i smrti věčné.

Tuto pravdu, kterou jsme ve křtu obdrželi, máme prožívat zvláště ve vnitřní modlitbě v noci ze soboty na neděli, kdy si připomínáme Kristovo vzkříšení.

Apoštol nám oznamuje: „Jestliže v nás přebývá Duch Toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, pak Ten, kdo vzkřísil Krista Ježíše, obživí i naše smrtelná těla Duchem, který v nás přebývá.“ (Ř 8,11)

Zde je řečeno, že Duch Boží, který vzkřísil Krista Ježíše, nás ale už zde, v tomto pozemském životě, obživí. Budeme živi Bohu v Ježíši Kristu, našem Pánu, a fyzická smrt bude jen přechodem do šťastné věčnosti. Nakonec bude i naše tělesná schránka, která se rozpadla v prach, Boží všemohoucností vzkříšena.

Co jsi obdržel křtem? Nový, Kristův život! Jsi Božím dítětem, Božím synem, Boží dcerou.

Stáhnout: BKP: Sebevražedná synoda kontra pravdivé křesťanství (10. 10. 2023)