Tato slova se v Písmu vztahují ke svatému přijímání Těla a Krve Páně, ale mají svůj hluboký význam i všeobecně. Máme mít pravdivou sebekritiku, nejen když přistupujeme ke stolu Páně, ale i během dne se máme pravdivě stavět do Božího světla a nazývat svůj hřích hříchem, lenost leností, závist závistí a urážlivost urážlivostí. Základní vztah k Bohu je pravdivost a pravdivost je spojena s pokorou a odvahou přiznat si vlastní hřích, to že jsem se nechal oklamat, že jsem nebyl bdělý. Naše ego si pro sebe vždy najde omluvu, ale objektivní pohled, který ho usvědčuje, a priori odmítá. Pravdivá sebekritika usvědčuje náš slepý egoismus z neochoty přijmout pravdu a ukazuje i na naši omezenost, že my nejsme bohy, jsme pouze stvořením. Nevíme dne ani hodiny, kdy skončí naše pozemská pouť. Náš starý člověk tyto základní pravdy nechce přiznat, ani smrt, ani Boží soud, ani odměnu či trest na věčnosti. Miluje tmu. Nenávidí světlo. Problém je právě v tom, že musíme zapřít sami sebe, svou duchovní slepotu neboli pýchu a podívat se pravdě do očí, podívat se na sebe, jací jsme. Jedině tak můžeme dosáhnout odpuštění hříchů a jedině tak můžeme dosáhnout vysvobození z otroctví hříchu, které nám dává Kristus.

Jestliže sami sebe soudíme, nebudeme souzeni. Pokud sami sebe soudíme a v duchu se stavíme pod Kristův kříž, pod moc Jeho krve, pak trest za náš hřích je už zaplacen Ježíšovou smrtí na kříži. Jenže i když hříchy dáme pod moc Kristovy krve, stále v nás zůstává otrávený kořen a určité rány, tedy zlozvyky, které způsobil náš hřích. Proces uzdravování duše je spojen právě s utrpením, které máme odevzdaně přijímat, neboť je napsáno: „Když nás však soudí Pán, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni spolu se světem.“

Duch tohoto světa na nás v dnešní době silně působí, zvláště skrze počítače, skrze smartphony, internet, masmédia i skrze lidi, kteří se jimi duchovně živí a my jsme nějak povinni s nimi v každodenním životě vcházet do kontaktu. Boží slovo říká, že svět ale bude odsouzen. Světem se nemyslí krásná příroda, ale způsob života, který je založen jen na vnímání dočasných pozemských realit a nízkých lidských vášní a marností. Duch světa nenávidí pravdu. Je to systém, za kterým v pozadí stojí skutečně duchovní síla lži. Proto nás Písmo vyzývá, abychom nemilovali svět. Apoštol Jan říká: „Neboť všechno, co je na světě, jako žádost těla, žádost očí a pýcha života, to není z Otce, ale je ze světa.“(1J 2,16) A právě vítězství nad světem je víra naše. Ta je ale přímou úměrou spojena se stupněm naší sebekritiky, tedy pokory neboli pravdy.

Dva týdny si budeme opakovat Boží slovo: „Kdybychom soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni.“ Každý den si najděme v určitém čase několik okamžiků, abychom soudili sami sebe a přiznávali si před sebou i před Bohem své chyby a hříchy. Pak budeme více a více vnímat Boží světlo a v něm i podstatu, v čem spočívá smysl našeho života. Spočívá ve víře v Boha a v úsilí zachovávat Jeho přikázání, tím spasíme svou duši pro věčnost.

Stáhnout: Rozjímání nad 1Kor 11,31-32