Ani nereptejte, jako někteří z nich, a byli zahubeni Zhoubcem.

Co se týká hříchu reptání proti Bohu, apoštol Pavel připomíná událost, která se stala poté, co Izraelité zázračně přešli Rudé moře. Tehdy by mohli hned vejít do země, kterou jim Bůh zaslíbil. Z ní vyšli jejich otcové, když sestupovali do Egypta před 430 lety. Nyní se do ní měli vrátit. Bůh slíbil, že bude s nimi a že přemohou pohanské národy. Mojžíš poslal do země vyzvědače, kteří měli za úkol zjistit podrobnosti, aby mohl určit, jak konkrétně mají postupovat při obsazování země. Vyzvědači však, když se vrátili, nahnali lidem hrozný strach. Jen Káleb a Jozue lid naopak uklidňovali: „Vejdeme do této země, oplývající mlékem a medem. Hospodin nám tuto zemi dá, důvěřujte.“ Izraelité ale propadli tak silnému duchu strachu, že se dokonce chtěli vzbouřit proti Mojžíšovi a ukamenovat i Jozua a Káleba. Mojžíš proto v modlitbě úpěl k Hospodinu a Bůh k němu promluvil: „Jak dlouho mám snášet tuto zlou pospolitost, která proti mně stále reptá? Slyšel jsem reptání Izraelců, jak proti mně reptají. Vyřiď jim: Jakože jsem živ, je výrok Hospodinův, naložím s vámi tak, jak jste si o to říkali. Na této poušti padnou vaše mrtvá těla, vás všech povolaných do služby, kolik je vás všech od dvacetiletých výše, kdo jste proti mně reptali. Věru že nevejdete do země kromě Káleba, syna Jefunova, a Jozua, syna Núnova, ačkoliv jsem pozvedl ruku k přísaze, že v ní budete přebývat.

Ale vaše děti, o nichž jste tvrdili, že se stanou kořistí, do ní uvedu, takže poznají zemi, kterou jste zavrhli. Avšak vy, vaše mrtvá těla padnou na této poušti a vaši synové budou pastevci na poušti po čtyřicet let. Ponesou následky vašeho smilstva, dokud vaše mrtvá těla nebudou do jednoho ležet na poušti. Podle počtu dnů, v nichž jste dělali průzkum země, ponesete své viny. Za každý den jeden rok, za čtyřicet dnů čtyřicet let.“ (Nm 14, 26-34)

Každý si může sáhnout do svědomí, jak je na tom, když Bůh dopustí i sebemenší zkoušku. Kolikrát reptáme před druhými místo toho, abychom důvěřovali Bohu, trpělivě čekali a věřili, že Bůh může i největší zlo obrátit k dobrému. Svým reptáním nejenže hřešíme proti Bohu, ale dáváme i pohoršení druhým lidem. Měli bychom se pak omluvit, přiznat svůj hřích nevěry a nedůvěry v Boha a dělat i veřejné pokání před těmi, před kterými jsme vylévali své chmury a reptání.

Toto slovo života si budeme opakovat dva týdny. Kéž se nám vybaví různá reptání z minulosti, od doby, kdy jsme uvěřili v Pána, abychom mohli hned konat pokání a při vzpomínce se aspoň třikrát bít do hrudi se slovy: „Pane, smiluj se.“

Před tímto slovem života apoštol vysvětluje: „Chtěl bych vám připomenout, bratří, že naši praotcové byli všichni pod oblakovým sloupem, všichni prošli mořem, všichni byli křtem v oblaku a moři spojeni s Mojžíšem, všichni jedli týž duchovní pokrm a pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. A přece se většina z nich Bohu nelíbila; vždyť ‚poušť byla poseta jejich těly‘. To vše se stalo nám na výstrahu, abychom nezatoužili po zlém jako oni. A také nebuďte modláři jako někteří z nich, jak je psáno: ‚Usadil se lid, aby jedl a pil, a potom povstali k tancům.‘ Ani se neoddávejme smilstvu, jako někteří z nich, a padlo jich za jeden den třiadvacet tisíc. A také nechtějme zkoušet Pána, jako to dělali někteří z nich a hynuli od hadího uštknutí.“ (1Kor 10,1-9) Pak je slovo, které si připomínáme: „Ani nereptejte, jako někteří z nich, a byli zahubeni Zhoubcem,“ a pak apoštol zdůrazňuje: „To, co se jim stalo, je výstražný obraz a bylo to napsáno k napomenutí nám, které zastihl přelom věků. A proto ten, kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl.“  (v. 11-12)

Stáhnout: Rozjímání nad 1Kor 10,10