„Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu.“

Augustus, římský císař, vlastním jménem Gaius Octavius, se narodil roku 63 před Kristem a žil ještě 14 let po narození Krista. Roku 44 př. Kr. se stal vůdčí postavou v mocenském zápase o ovládnutí římského státu a roku 31 př. Kr. porazil svého hlavního soupeře Marca Antonia. Stal se tak samovládcem. Roku 27 př. Kr. mu senát udělil čestné příjmení Augustus, což znamená vznešený, posvátný. Zasahoval i do osudů Palestiny a židovstva. Potvrdil královskou hodnost a moc Heroda, který se stal významným nástrojem jeho politiky jako opora římské říše na Východě.

První majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. Také do malého městečka Nazaretu dorazil císařský kurýr na koni, zatroubil, a když se k němu sběhli všichni nazaretští, vytáhl z pouzdra listinu a přečetl nařízení císaře Augusta. Na Josefa dolehla nemalá starost. Před Bohem měl zodpovědnost za svatou Pannu i ještě nenarozené dítě, o kterém mu anděl oznámil, že je Božím Synem, zaslíbeným Spasitelem. Uvědomil si, jak dlouhá cesta je v tomto zimním období čeká. V Palestině sice nebývá mráz či sníh, ale je zde období chladna a dešťů a cesty se pak na mnoha místech mění v bahnité úseky. Se smutkem se vracel do svého chudého domku a s bolestí oznámil svaté Panně nařízení římského císaře. Dodal: „V této době budeme muset pěšky cestovat do Betléma, protože odtamtud pochází náš rod.“

Jak přijala tuto zprávu svatá Panna? Nereptala ani nezesmutněla, ale důvěrně svou mysl pozvedla k Bohu a znovu řekla své fiat – ať se stane Tvá vůle. Když Josef uviděl na její tváři velký pokoj, myšlenky, které ho tížily, se najednou rozplynuly. Už se neptal, jak se většinou lidé v takových situacích přirozeně ptají: „Proč zrovna teď v zimě, kdy už přichází čas narození dítěte? Nemohlo to být dříve či později? Proč akorát nyní?“ Zůstal jen chvíli mlčet a pak už s úsměvem dodal: „Dobře, že máme doma oslíka, usnadní nám cestu.“ Začali připravovat, co bylo třeba vzít s sebou. Moc toho ve svém skromném životě neměli, jen to nejnutnější.

Další den časně z rána se vydali z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém. Přečistou Pannu Marii zvalo do Betléma vnuknutí nebes. Vzpomněla si na Micheášovo proroctví, které často slýchávala v chrámě, že Mesiáš se má narodit v Betlémě. Dostavila se k soupisu jako dědička Davidova rodu.

Z galilejského Nazaretu do judského Betléma je to kolem 100 kilometrů. Betlém leží asi dvě hodiny cesty pěšky za Jeruzalémem. Pro Marii bylo v tomto stavu, těsně před narozením dítěte, cestovat pěšky či chvílemi jet na oslíku spojeno s mnohými těžkostmi. Chvílemi foukal studený vítr, takže doslova každý metr této pouti byl spojen s obětí. Navíc po tři noci bylo třeba hledat útulek k přenocování. Vyvstává otázka, co asi v této obtížné situaci přicházelo na mysl svatému Josefovi, který byl dříve ve snu od Boha napomenut, aby se nebál přijmout Marii, protože to, co se z ní narodí, je Boží Syn. Svatý Josef byl ochráncem Panny Marie. Před veřejností musel vystupovat tak, jak předpisoval Zákon, protože ženě, které by se narodilo dítě jako svobodné matce, hrozilo ukamenování. Bylo nemožné vysvětlovat lidem tajemství, že jde o mimořádnou výjimku, o dílo Ducha svatého a o narození Spasitele, Božího Syna. I když Josef přijal vůli Boží, znovu, když viděl vítr, bláto, obtíže, útočily na něj myšlenky: „Bože, proč musíme cestovat právě teď?“ A tak je to i v našem životě. Bůh dopouští určité situace, které v té chvíli nechápeme, takže i my říkáme: „Pane, proč zrovna teď? Proč zrovna já? Proč přišlo toto utrpení? Kdyby to bylo dříve nebo později, klidně bych to přijal.“ Až po čase nám Bůh osvětluje svůj záměr.

Co asi v této zkoušce prožívala Panna Maria, která byla nejvíce ze všech lidí naplněna Boží milostí? Byla a je milostiplná. Jistě se jí znovu vybavovala duchovní zkušenost, kterou zažila před devíti měsíci v chudém domku v Nazaretu. Tehdy bděla na modlitbě. Ozářilo ji jasné světlo, ulekla se a uviděla před sebou duchovní bytost, Božího anděla. Hluboko v srdci uchovávala každé slovo, které jí anděl Gabriel řekl: „Buď zdráva, plná milosti, Pán s tebou.“ Ona se tehdy nad těmi slovy velmi zarazila a uvažovala, co ten pozdrav znamená. Anděl pokračoval: „Neboj se, Maria, nalezla jsi milost u Boha. Hle, počneš a porodíš Syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího.“ Tehdy nechápala, jak se to může stát, když muže nepoznává. Dostala odpověď: „Duch svatý na tebe sestoupí a moc Nejvyššího tě zastíní a to svaté, co z tebe vzejde, bude Syn Boží.“ Maria pokorně sklonila hlavu a odevzdaně řekla: „Jsem otrokyně Pána, ať se mi stane podle tvého slova.“ Anděl od ní odešel, ale Duch Boží se jí dotkl svou všemohoucností. V tu chvíli nastal největší zázrak v celém díle stvoření. Slovo se stalo Tělem. Všemohoucí Bůh, druhá Božská osoba, vzala na sebe lidskou přirozenost. Tajemství, nad kterým Boží andělé žasnou! Tajemství, které pohoršilo pyšné anděly, a vzepřeli se proti Bohu. Tajemství vrcholné Boží lásky! Bůh se rozhodl vzít na sebe lidskou přirozenost, aby nás vysvobodil z otroctví hříchu. Naplnění tohoto tajemství předpověděli proroci. Čekal na ně celý národ, ale ve svých falešných představách si představoval Spasitele jako politického osvoboditele. Původní jasné slovo, že On vysvobodí lidstvo z otroctví hříchu, z otroctví nejkrutějšího, z otroctví, které dopadá na každého syna Adamova, současníci už nechápali. Jen několik omilostněných lidí se otevřelo Božímu světlu. Bůh zasáhl svou všemohoucností a pak už jakoby dle přirozené zákonitosti se měl po devíti měsících narodit Spasitel jako bezbranné děťátko. Marii bylo dáno vnímat hlubinu tohoto tajemství, na které byla připravena už tím, že byla mimořádným způsobem uchráněna dědičného hříchu, který ležel na celém lidstvu.

Prorok Izaiáš předpověděl: „Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel, to je Bůh s námi.“ (Iz 7,14) Maria si uvědomovala, že toto dávné Izaiášovo proroctví se vztahuje na ni. Už z chrámu od kněží věděla, že Mesiáš, Spasitel, bude mužem bolesti, který podstoupí nejtěžší utrpení a ponížení pro spásu lidí. V duchu slyšela slova proroctví: „Jeho vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben člověku. … Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený… Byl však zmučen pro naši nepravost… Jeho ranami jsme uzdraveni. Pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku.“ (Iz 52-53) Když jí v mysli procházela tato slova, tiše opakovala: „Jsem otrokyně Pána, ať se mi stane podle tvého slova.“

Maria byla od svých čtyř let vychovávána v jeruzalémském chrámě. Blízko Jeruzaléma, ve vesnici Ain Karim, žila její teta Alžběta se svým manželem Zachariášem, který byl knězem a čas od času konal službu v jeruzalémském chrámě. Občas ji navštívili. Tam v chrámu byla poučena z Písma svatého o králi Davidovi i jeho životní historii a byla poučena i o výrocích proroků. V té chvíli putování si uvědomila, že se naplňuje to, co před několika lety slyšela z úst kněží, kteří vysvětlovali Písmo svaté, že právě v Betlémě se má narodit Spasitel světa. Znovu jí v uších zněla slova anděla: „On bude velký a bude nazván Synem Nejvyššího.“

Marii se v mysli vybavilo i to, jak před devíti měsíci spěchala z Nazaretu k Jeruzalému ke své tetě Alžbětě, aby se s ní podělila o radost. Vždyť při navštívení anděla, jí bylo řečeno: „Tvá příbuzná Alžběta, ačkoliv byla neplodná, počala ve stáří a už je v šestém měsíci.“ A tehdy anděl dodal: „Neboť u Boha není nic nemožného.“

Uprostřed obtíží spojených s dlouhým cestováním byla naplněna hlubokým pokojem i velkou radostí nad tím, že Bůh dal lidstvu Mesiáše, Spasitele, který zachrání lidstvo od hříchu a otevře bránu věčného království každému, kdo v něho uvěří.

Když konečně dorazili do Betléma, doufali, že si po namáhavé cestě odpočinou u Josefových příbuzných. Nebylo však pro ně místo ani u jeho rodiny, ani v zájezdním útulku. Všechno bylo obsazeno, všude bylo plno lidí. A tehdy Josef, který z Betléma pocházel a znal i okolí, si vzpomněl na jednu jeskyni, v níž bývaly jesle se senem pro dobytek. Tam připutovali tito dva chudí a jakoby bezvýznamní lidé, s nimiž měl však Bůh svůj velkolepý záměr v dějinách spásy. Svatá Bohorodička té noci v opuštěné jeskyňce porodila Syna. Zavinula ho do plének a položila do jeslí.

V té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.“ Jakmile andělé od nich odešli do nebe, pastýři si řekli: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.“ Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. Když je spatřili, pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti. Všichni, kdo to slyšeli, užasli nad tím, co pastýři vyprávěli. Ale Maria to všechno uchovávala v mysli a rozvažovala o tom. (Lk 2,8-19)

Toto radostné vánoční Gloria: „Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle,“ kéž zazní i v dnešní těžké době. Věříme, že znovu jedině Bůh nás zachrání. On je jediný Spasitel. A On nás může zachránit nejen před smrtí časnou, ale i před smrtí věčnou. Proto slova: „Dnes se vám narodil Spasitel,“ platí pro každého z nás. Dnes a Tobě se narodil Spasitel, tvůj zachránce, ten který ti dává život časný i život věčný. Řekni Mu teď: „Přijímám Tě, Pane Ježíši, za svého Pána a Spasitele. Ty mě nikdy neopustíš. Důvěřuji Ti. Ty jsi ten největší dar. Dar Nebeského Otce.“

Přijal jsi Ježíše, tedy i o tobě platí: „Těm, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“ Jsi Božím dítětem, dědicem Božího království. Máš Syna Božího, máš život věčný a to je důvod k největší a pravé radosti!

Christos raždajetsja!

Stáhnout: Promluva k vánočním svátkům 2024