Ve verši 9-12 se mluví o zákonu, o přikázání, o hříchu, smrti, usmrcení... Znovu se zdůrazňuje, že zákon je svatý i přikázání je svaté, spravedlivé a dobré. Je řečeno, že když přišlo přikázání, hřích ožil a já jsem zemřel. Tedy přikázání, které mi mělo dát život, přineslo mi smrt. Zde se ukazuje na tajemství hříchu, že hřích dokonce zneužívá Boží přikázání. Hřích mě oklamal a usmrtil skrze přikázání. 

Ve 14. verši je řečeno, že zákon je duchovní a že já jsem tělesný – zaprodaný hříchu. Je vysvětlováno, že tomu, co činím, nerozumím, a že nečiním to, co chci, tedy nejednám podle svého svědomí, ale že činím to, co nenávidím. Zde je znovu ukázána skrytost a rafinovanost duchovní reality, která se nazývá hřích.

Tedy zákon a přikázání, i když jsou Boží a svaté, nemají sílu osvobodit člověka od hříchu. Síla a rafinovanost hříchu je nad naše myšlení. Je zakořeněn hluboko v duši. Ovládá naši psychiku, rozum, city i vůli. Síla hříchu je ve lži. Pokud jednáme přirozeně, bez Božího světla, jsme vlastně neustále v sebeklamu. Toto porušení naší přirozenosti hříchem se promítá i do tělesné stránky. Emoce, které samy o sobě nejsou zlé, pokud jsou v harmonii a pod vládou rozumu a vůle, mohou být dokonce velmi užitečné. Bohužel, city a vášně jsou nástrojem hříchu, který sídlí v naší duši. Proto Ježíš jako základ osvobození od hříchu vyžaduje z naší strany ztrátu své duše pro Něho a pro evangelium (srov. Mk 8,35). Nad hříchem a silou lži a zla, která je za ním, zvítězil Ježíš na Golgotě svou smrtí. Smrt, kterou způsobuje hřích, Ježíš přemohl svou smrtí. Vítězství je pouze v Kristu, v úplné vydanosti Jemu. Jakmile chceme něco vlastnit, co nedáme do Božího světla a pod Boží vládu, i kdyby to bylo nějaké zdánlivě nevinné či dokonce dobré přání nebo program, dříve nebo později se to obrátí proti nám a přinese plody marnosti a smrti. Jenom to, co je ve spojení s Ježíšem, přináší užitek pro věčnost. Toto spojení – sjednocení – z naší strany závisí na přijímání vůle Boží do konkrétních situací. Jde o vztahy k věcem, k lidem, k sobě.

Zákon nás neosvobodí od hříchu, pouze hřích odkrývá. Pokud budeme ve vlastním světle a vlastní silou usilovat o zachovávání zákona, ztratíme podstatu, kterou je věčný život. Stanou se z nás zákoníci a farizeové, ovládaní egoismem – zakořeněni ve své pravdě a ve svém dobru. Osvobození nastává jedině skrze agapé – Boží lásku. A ta je ukřižovaná. Pokud tuto lásku přijímáme, naše ego musí jít na kříž a zároveň musíme ztratit svou duši pro Krista a evangelium. Potom působí Boží moc (srov. verš 23-25).