Celá sedmá kapitola hovoří o zákonech. Je zákon Boží, je zákon hříchu, ale je i zákon Ducha. V podstatě jsme pod zákonem toho, na čím území se nacházíme. Jsme-li v Adamovi, tedy ve své porušené přirozenosti, náš duch je pod vládou zákona hříchu. I když pak vnějškově zachováváme Boží zákon, roste v nás pýcha a farizeizmus. Člověk může být zevnějškově i morální a slušný, a přesto je otrokem hříchu pýchy a duchovní slepoty. Církevní farizeové nebyli jen v době Kristově, jsou i dnes. Apoštol volá: „Já ubohý člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?“ Odpovědí je, že nás, i mě, vysvobodil Bůh skrze našeho Pána Ježíše Krista, a proto Mu patří dík. Pokud ale nejsem v Kristu, nejsem ve sjednocení s Boží vůlí a jsem sám v sobě, platí, že i pokud „sloužím myslí Zákonu Božímu, svým tělem sloužím zákonu hříchu“. Pokud ale jsem v Kristu, zákon Ducha mě osvobodil od zákona hříchu a smrti (viz Ř 8,1-2).

Podstatou svobody je být v Kristu. „Jestliže Syn vás osvobodí, budete skutečně svobodní“ (J 8,36). „Pevně stůjte v té svobodě, ke které vás vysvobodil Kristus Ježíš“ (Gal 5,1). Jak máme být v Kristu? Skrze pravdivé pokání.

Ve 20. verši je řečeno, že dělám to, co nechci a že to dělá hřích, který ve mně přebývá. Ve 22. a 23. verši se čtyřikrát mluví o zákonu. Se zákonem Božím souhlasím a jemu se podřizuje zákon mé mysli, ale na druhé straně je zde zákon hříchu, kterému se podřizují mé údy. Výsledkem je, že nedělám to dobré, co chci, ale činím to zlé, které nenávidím a nechci. Apoštol ukazuje, že to činí síla hříchu, která manipuluje mohutnostmi mé duše – rozumem, vůlí a city.

Pokud jsme skrze živou víru v Kristu, platí zákony Ducha. Pokud v Kristu nejsme a snažíme se vlastními silami zachovávat Boží zákony, platí, že nikdo toho není schopen svou silou. Plodem jsou dva extrémy. Na Boží lid se hodí břemeno dodržování zákona, ale není veden k obrácení a k živému spojení s Kristem, a to vede ke vzpouře vůči Bohu a ke snaze zbavit se nepříjemného břemene takového křesťanství. Anebo se propaguje liberální křesťanství, které popírá všechny Boží zákony a všechno přizpůsobuje, jak se to komu hodí. Všechno se přikrývá zbožnými frázemi – láskou, která je však pouhou sebeláskou a egoismem, anebo Božím milosrdenstvím, což je v podstatě neochota žít spravedlivě. Oba tyto extrémy jsou ve skutečnosti podvodem. Ani zákonictví ani falešná svoboda nevedou ke spáse. Proč? Protože chybí základ – pravdivé pokání. Ježíš říká: „Nebudete-li činit pokání, všichni zahynete.“ Podstata pokání, neboli metanoia, nespočívá v zevnějších asketických drezúrách, ale ve vnitřní změně mysli.

Stáhnout: Reflexe: Ř 7,20-23