Kdo je Tomáš Halík a jaké je jeho ovoce? Sám o sobě říká, že je zároveň křesťanem a zároveň buddhistou. Zorganizoval první návštěvu dalajlámy v Česku, a to hned po pádu komunismu. Havel s dalajlámou osm hodin meditoval na zámku Hluboká. Halík zbalamutil kardinála Tomáška, aby se nechal ochomoutovat dalajlámovým věncem, a tak otevřel českou církev duchovnímu synkretismu. Následovala série příjezdů dalajlámy do Česka, iniciovaných Halíkem. Přímo v chrámu sv. Salvátora se Halík s dalajlámou střídal u ambonu a českým katolíkům dal příklad praktické apostaze.

 

Halík v kryptě svého chrámu dodnes osobně vede buddhistické meditace, které následují hned po večerní liturgii. Při tom všem byl Halík určen jako prezident pro katolickou vysokoškolskou mládež v Česku. Jeho zásluhou nastala exploze vzniku vysokoškolských buddhistických „kroužků“. V současné době v Praze probíhá budování gigantického buddhistického centra z bývalé továrny, zásluhou Tomáše Halíka.

 

Když se v Česku prosazovala registrovaná partnerství, Halík v této situaci ovlivňoval veřejné mínění. Prezident V. Klaus se postavil otevřeně proti, ale Halík de facto za. Podobně tomu bylo i v minulém roce, kdy se jednalo o zpuštění mechanismů zločinné juvenilní justice.

 

Na obálce knihy je napsáno: „Podle amerických recenzentů jde o dílo jednoho z nejoriginálnějších náboženských myslitelů naší doby.“ 

Podle vpravdě křesťanských recenzentů jde o dílo jednoho z nejoriginálnějších náboženských heretiků naší doby. Mezi ně patří i jezuita A. de Mello a benediktýn A. Grün.

 

Halík ukazuje na Zachea z evangelia jako na model hledajícího. Se Zacheem se do určité míry ztotožňuje i on sám. Zde je však podstatný rozdíl, Zacheus chtěl upřímně poznat Krista, kdo je (Lk 19,2), kdežto Halík nechce Krista poznat a hledá jiné cesty, které od Krista a spásy odvádějí!

 

Svatý Augustin ve svém hledání upadl na falešnou cestu manicheismu. Musel udělat bolestný krok vnitřního obrácení, aby přijal prostou víru evangelia, která vede ke spáse. Na cestě hledání pravého Boha je mnoho nebezpečí. Hledající může najít nepravého boha v pohanské filosofii a mytologii a odmítnout cestu spásy, kterou je ukřižovaný a vzkříšený Ježíš Kristus.

 

Halík se ve svých vyjádřeních pozitivně zmiňuje o katolické hierarchii a především o papeži Janu Pavlu II. Na něj se velmi často odvolává. Je to záměrné?

 

Koncem roku 1989 byla v ČR dána náboženská svoboda. Halík vystupuje jako prorok, činí duchovní diagnózu a ukazuje „perspektivy“ k obnově českého katolicismu. Halík byl tajným poradcem kardinála Tomáška a po roce 1989 jím byl navržen za svého nástupce. Plán však byl zmařen. Kdyby se Halík stal pražským arcibiskupem a kardinálem místo Vlka, dnes, kdy odstoupil Benedikt XVI., by byl bez konkurence kandidátem na papežský stolec. 

 

Když Halíkovi vyčítali, že patří do skupiny liberálních teologů, ohradil se, že on má „jinou krevní skupinu“, tedy jiné duchovno.

 

Halík ve své knize cituje slova Písma – apoštola Pavla, neznamená to však, že má téhož Ducha, jakého měl apoštol Pavel, má jiného ducha. Změna ducha je spojena s bolestivým obrácením a pokáním.

 

Známá osobnost, Francouz J. Verlinde hledal Boha v orientálních náboženstvích. Vyjádřil se pak, že tam pravého Boha nikdo nenajde. Musel se s touto falešnou cestou radikálně rozejít. Nechal se zachránit Ježíšem, skrze krok obrácení a pokání. Bez tohoto kroku by zůstal na falešné cestě a nebyl by spasen ani by nenašel Boha lásky a milosrdenství.  

 

Halík se často zmiňuje o zenové praktice, kterou je koán a tvrdí, že ho sám prožil. V něm prý všechno je jedno – pravda i lež, dobro i zlo. Tato východní meditace je v diametrálním rozporu s  kristocentrickou vnitřní modlitbou.

 

Že Halík nemá Ducha apoštola Pavla je poznat po ovoci. Jím „obrácená“ mládež v podstatě není obrácená. A navíc, má k podstatě, kterou je obrácení a pokání, hlubokou averzi.

  

Na morální osobnosti, jako je profesor Wolf, má Halík velmi kritický a navíc nespravedlivý pohled. Kdežto lidi, kteří nebyli morálním vzorem, jako například prezident Havel, arcibiskup Bezák, glorifikuje. Svou autoritou ovlivňuje veřejné mínění mezi mládeží.

 

Recenze 8. kapitoly „Vzdáleným nablízku“ (str. 154-174)

Citace: „Věřit v Kristovo vzkříšení znamená něco jiného, něco mnohem víc – víc, než jen připustit jistou teorii, než jen zastávat názor, že „se to kdysi stalo“. Naše víra ve vzkříšení se osvědčuje naší spoluúčastí na této události naším „spoluvzkříšením“. Podle Pavla jsme i my už byli s Kristem vzkříšeni (Kol 3,1) – a když Kristus vstal z mrtvých, tedy i my musíme teď žít zcela novým způsobem. (srov. Ř 6,4)“

Odpověď: Použít ve vztahu ke Kristovu vzkříšení termín „teorie“, znamená zpochybnění této historické reality. Ocitáme se tím na akademickém poli nedokazatelných teorií a hypotéz, kde každý může mít svůj názor. Kdo je větší krasořečník, ten vítězí, ne realita, ale manipulace s pravdou a slovem. Vložit do základů naší spásy takový postoj, je duchovní sebevraždou.

 

Halík zde vědomě nerozlišuje dvě roviny, týkající se Kristova vzkříšení a nás. Je třeba rozlišit historickou a reálnou událost od duchovní či mystické dimenze našeho spoluvzkříšení s Kristem. Halík zde jednostranně zdůrazňuje tuto duchovní dimenzi. Skrytě tím zamlžuje, ba dokonce zpochybňuje, Kristovo historické a reálné vzkříšení. Je třeba rozlišovat víru v tajemství našeho spoluvzkříšení s Kristem a víru v historickou realitu této události. Rovněž je určitá nuance víry ve vztahu k historické události, např. že Pontský Pilát odsoudil Krista na smrt a jiná nuance víry ve vztahu ke Kristovu historickému vzkříšení. Tato historická událost je spojena se zásahem Boží všemohoucnosti do přirozeného řádu, což nazýváme zázrakem. V evangeliu je mnoho zázraků, které Kristus vykonal a jimiž potvrdil, že je slíbený Mesiáš, kterého příroda poslouchá (utišení bouře na moři), který uzdravuje slepé, malomocné, křísí mrtvé (mládenec z Naimu, dcera Jairova, Lazar). Ježíš tyto zázraky činí i dnes, a to nejen v řádu duchovním, v oblasti milosti, ale i v řádu fyzickém. Každý upřímný křesťan má alespoň malou zkušenost mimořádného Božího zásahu do jeho života. V Lurdech je zaregistrováno mnoho různých zázraků. Asi u 70 případů, které byly kriticky zkoumány vědou, bylo dokázáno, že přesahují přirozené zákony! Mezi tyto zázraky můžeme také zařadit stigmatizované osoby (páter Pio...). Náš rozum se pravidelně setkává s Bohem daným přirozeným řádem, zázraky jsou pouze výjimkou. Proto je snadné tuto dimenzi zasahování Boha do přirozeného řádu zpochybnit. To, že Kristus vstal z mrtvých, není proti rozumu, ale převyšuje rozum.  Ježíš sám svědčil o tom, že On není jen člověkem, ale zároveň i Božím Synem. To, že jako člověk trpěl a zemřel, je jedna strana mince, druhou je Jeho vzkříšení, kterým potvrzuje, že jako Bůh přemohl smrt.

 

Halík píše, že věřit v Kristovo vzkříšení znamená něco jiného, než jen připustit jistou teorii, než jen zastávat názor, že „se to kdysi stalo“. Pokud zpochybníme historickou událost reálného Kristova vzkříšení, pak tato duchovní dimenze spoluukřižování s Kristem je pouhou iluzí. A to Halík činí, když na jiném místě nazývá Kristovo vzkříšení pohádkou s dobrým koncem (happyend). Apoštol Pavel říká: „...protože nevstal-li Kristus z mrtvých, ani my nevstaneme.“ (srov. 1Kor 15,12-20) Je zavádějící nevyjádřit jasně realitu vzkříšení a označit ji pouze za nějakou teorii či zastávání nějakého názoru, „že se něco kdysi stalo“ či nestalo.

 

Jednostranné zdůrazňování pravdy pouze duchovního vzkříšení, historickou a reálnou událost zpochybňuje. Je to podobá metoda, jako když profesionální podvodník zdůrazňuje dílčí pravdy s cílem odvést od samotné podstaty pravdy, a tím ji vlastně zcela vyřadí.  

 

Kristovo historické vzkříšení

Kristus zemřel na kříži a byl vložen do hrobu. Na druhý den velekněží a zákoníci požádali římského místodržitele Piláta, aby dal hlídat Kristův hrob. Řekli mu, že Kristus o sobě tvrdil, že vstane z mrtvých a že je nebezpečí, že někdo ukrade Jeho mrtvé tělo a rozšíří zprávu, že byl vzkříšen. V sobotu dopoledne tedy dostává římský důstojník rozkaz, aby s několika vojáky hlídal hrob. Už v pátek večer byl ke vchodu do hrobu přivalen kámen. Římská stráž rozhodně kámen odvalila a přesvědčila se, zda v hrobě skutečně leží mrtvé Kristovo tělo. Vojáci hlídali hrob během soboty i noc ze soboty na neděli. V neděli časně z rána přichází k hrobu Marie z Magdaly a jiná Marie. Vojáci i ženy byli svědky mimořádné události. Boží posel – anděl – odvalil nadpřirozenou silou kámen od hrobu. To šokovalo vojáky tak, že zůstali ležet jako mrtví. Anděl oznámil ženám: „Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován.  Není zde; byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel. Jděte rychle povědět jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých.“ (Mt 28,1-7a)

 

„Když se ženy vzdálily, někteří ze stráže přišli do města a oznámili velekněžím, co se všechno stalo.“ (Mt 28,11) Římský voják nesměl opustit místo, které měl střežit. Za to byl nejtěžší trest – smrt. Jaký asi strach a šok doprovázel tuto událost, že římské stráže opustily místo před hrobem! Ani stráže ani ženy neviděli, že by Kristus vycházel z hrobu. Anděl oznámil pouze realitu: „Kristus není zde, byl vzkříšen jak řekl“. Kristovo vzkříšení se událo už dříve během noci. Zda Kristus vstal na počátku této noci či o půlnoci anebo až k ránu, to není podstatné. Celá noc ze soboty na neděli je svatá, to si připomínáme každý týden. Kristovo vzkříšení se odehrálo v jiné dimenzi, než vzkříšení mrtvého mládence z Naimu, dcery Jairovy či Lazara. Ti všichni byli vzkříšeni, ale pak zemřeli. Kristovo vzkříšení je spojeno zároveň s proměněním neboli oslavením Kristova těla. Kristus, který vstal, už nezemřel. Tajemství Kristova vzkříšení není omezeno fyzickými zákony. Zde platí duchovní zákony a duchovní dimenze. Tato duchovní rovina vzkříšení a také spoluvzkříšení se vztahuje už nyní na ty, kdo mají jednotu s Kristem skrze spasitelnou víru. Naše fyzické vzkříšení je spojeno s tajemstvím druhého příchodu Krista na tuto zem. I zde bude neopakovatelný zásah Boží všemohoucnosti jako při stvoření vesmíru či člověka či při vdechnutí života. „Bůh učinil z prachu země člověka a vdechl mu dech života.“ (Gen 2,7) Naše fyzické vzkříšení bude rovněž doprovázeno zásahem Boží všemohoucnosti. V hodinu naší smrti  „duch se vrací k Bohu, který ho stvořil“. (Kaz 12,7) Pak jde tam, pro co se v životě svobodně rozhodl – do věčné slávy či věčného zavržení. Fyzické vzkříšení a proměnění našeho těla bude v též duchovní rovině, jako vzkříšení Kristovo. Svatý Pavel říká: „Budeme Mu podobni.“ Vzkříšené tělo, podobně jako lidský duch, s nímž bude tvořit jednotu, zůstane už v dimenzi věčnosti.

 

Během nedělního rána, a pak až do večera, docházelo k mnoha událostem, jejichž účastníci ohromeně svědčili o Kristovu vzkříšení. Maria Magdaléna první oznámila apoštolům, že hrob je prázdný. Když přišla ke hrobu podruhé, setkává se s Kristem, kterého však hned nepoznala. Pak se ukázal ženám, nesoucím vonné masti, potom apoštolu Petrovi, odpoledne dvěma učedníkům jdoucím do Emaus, a pak večer v Jeruzalémě 10-ti apoštolům a zároveň i dvěma učedníkům Emauzským, kteří se vrátili a svědčili apoštolům o své zkušenosti.

 

O vzkříšení pochyboval apoštol Tomáš, přestože mu ostatní řekli, že se jim Ježíš ukázal, že před nimi snědl rybu (jejíž kosti zůstaly) a že jim také dal konkrétní směrnice, aby šli a zvěstovali pokání na odpuštění hříchů všem národům (Lk 24,36n). Tomáš nekompromisně trval na svém a neustále opakoval: „Dokud neuvidím rány po hřebech a dokud nevložím svůj prst do Jeho ran, a svou ruku do Jeho boku, neuvěřím.“ Za týden znovu, když dveře byly zavřeny, Kristus stanul uprostřed apoštolů a Tomášovi téměř doslova zopakoval jeho požadavek. Vybídl ho, aby vložil svůj prst i ruku do Jeho ran a nebyl nevěřící, ale věřící. Ježíš dodává: „Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ Tedy víra v Kristovo historické a reálné vzkříšení skutečně vyžaduje, aby člověk i rozumem přijal možnost, že Bůh, jako Nejvyšší Zákonodárce, může zasahovat do přirozených zákonů.

 

Kristus učinil mnoho zázraků, ale největší z nich, kterým dokazuje své Božství, je Jeho vzkříšení. Kristovo vzkříšení nemá nic společného s pohanskými bájemi o vzkříšení bohů či reinkarnaci. Křesťanská víra je diametrálně odlišná od pohanských náboženství. Pohanská mytologie s úctou k démonům a falešným bohům nemá nic společného s pravdivým křesťanstvím.

 

Kristus se neukázal jen v jeden den, ukazoval se apoštolům i věřícím po dobu 40 dní. Apoštol Pavel jasně píše: „Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou...“ (1Kor 15,3-6) Apoštol Pavel nemyslí pouze nějaké mystické, nadhistorické či symbolické vzkříšení, ale mluví jasně o reálném a historickém vzkříšení. „Nebyl-li Kristus vzkříšen, je vaše víra (že i vy budete vzkříšeni) marná... avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli.“ (1Kor 15,17-20)

 

Když apoštolé odešli do Galileje a celou noc lovili ryby, ráno se setkávají s Ježíšem. Když pak posnídali, Ježíš se třikrát obrátil na Šimona Petra s otázkou, zda Ho miluje. Petr třikrát odpovídá. To bylo další setkání se vzkříšeným Ježíšem. Střízliví galilejští rybáři nebyli ani intelektuálové se svými teoriemi a názory, ani falešní mystici se svými vizemi a koány, měli zdravé, realistické a kritické myšlení. Stali se hodnověrnými svědky.

 

K obnově současného křesťanství je nejdůležitějším, nejen vrátit se na základ, kterým je obrácení a pokání, ale i vytvořit podmínky k duchovnímu růstu. Tyto podmínky měli první křesťané (Sk 2,42):

 

1) společné modlitby,

2) apoštolské učení,

3) bratrské společenství,

4) eucharistie.

 

Je potřebné světit neděli – den Kristova vzkříšení a den Ducha svatého. Zde je třeba realizovat tyto 4 základní prostředky duchovního života, které měli první křesťané. Model rozjímání o Kristově vzkříšení (viz. http://vkpatriarhat.org.ua/cz/?category_name=sveceni-nedele) je možno rozdělit takto: V sobotu večer prožít první hodinu se zaměřením na realitu Kristova vzkříšení podle uvedené struktury. 5 minut je čtené rozjímání nad konkrétní pravdou. 5 minut se společně opakuje Boží slovo a pak se 5 minut střídavě vyznává víra v tuto pravdu. Potom je 5 minut zpěv. Tímto způsobem můžeme prožít tři pravdy z Božího slova vztahující se ke vzkříšení. (realita vzkříšení a duchovní spoluvzkříšení). Ráno, nejlépe od 5-ti do 7-mi hodin prožíváme pravdy týkající se svědků i každého z nás osobně: anděl u hrobu, Kristovo setkání s Marií Magdalénou, s ženami, s Petrem, u Genezaretského jezera, Kristovo nanebevstoupení. To jsou dvě hodiny. Tyto pravdy se rodina může modlit společně doma. Neděle je dnem Ducha svatého. Nejlépe je pravdu seslání Ducha svatého s rozjímáním, modlitbami a zpěvem prožít od 8:00-9:00. Odpoledne, pokud bude bratrské společenství (výklad Božího slova, svědectví, řešení společných problémů, modlitby za sebe), je užitečné prožít 20minut jednu pravdu z Božího slova – Kristus se ukazuje Emauzským učedníkům. Večer možno prožít dvě pravdy – Kristus se ukazuje apoštolům bez Tomáše a pak, když už je přítomen i Tomáš.

 

Pokud se člověk setkává i prostřednictvím této osobní modlitby s živým Kristem, intelektuálské zpochybňování víry vidí jako velkou škodu!

 

Analýza některých výroků

 

Citace: „Věřím s Pavlem, že nevstal-li Kristus z mrtvých, naše víra je zbytečná.“ (1Kor 15,6), ale stejně zbytečná, marná a prázdná, by byla naše víra jen v zmrtvýchvstání, kdyby zůstala jen v rovině našich názorů a přesvědčení.“

Odpověď: V podstatě Halík neřeší otázku, jestli on sám věří v Kristovo reálné vzkříšení, pouze konstatuje: nevstal-li Kristus, naše víra je zbytečná. Jenže nevyzná, že Kristus vstal, tak, jak o tom svědčí i apoštol Pavel, a naše víra zbytečná a marná není. Navíc apoštol Pavel ve verších 13-19 neřeší otázku Kristova zmrtvýchvstání, ale našeho zmrtvýchvstání, a fakt, že Kristus vstal, používá jako argument k tomu, že i my vstaneme. „Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra... Avšak Kristus byl vzkříšen!“ (1Kor 15,13-20) Halík z toho vydedukoval, že on takzvaně spolu se svatým Pavlem věří v to, že jestliže Kristus nevstal z mrtvých, naše víra je zbytečná. Pavel ale výrazně dosvědčuje, že Kristus vstal z mrtvých, a to historicky a reálně, na rozdíl od Halíka, který tuto historickou realitu stále odsouvá pouze do duchovní oblasti. Halík zde nevyznává víru v reálné vzkříšení Krista, ale vyznává víru ve zbytečnost naší víry. Uvádí: „Věřím s Pavlem, že nevstal-li Kristus z mrtvých, naše víra je zbytečná.“ To, že Kristus historicky a reálně vstal Halík nedosvědčuje jako apoštol Pavel. On zůstává na rovině podmínky – jestliže Kristus nevstal, naše víra je zbytečná. K zmrtvýchvstání Krista přistupuje tak, že se zaměří jen na moment vzkříšení a řekne, že ten se nedá dokázat. Toto tvrzení je stejným nesmyslem, jako kdyby v noci v nemocnici zemřel pacient a lékař by ráno tvrdil, že se nedá dokázat, že zemřel, protože není znám moment, kdy zemřel a nikdo ho neviděl umírat.

 

 

Citace: „... dramatických příběhů Písma“, jinde říká: „velikonoční příběh“ anebo „příběh vzkříšení“.

Odpověď: Slovem „příběh“ Halík zlehčí a relativizuje realitu, která se stala. Posune ji na rovinu nějakého příběhu, který může být i vymyšlený. Používá slovník, který vtěluje ducha, který podstatné věci zlehčí, anebo popře.

 

„... uvěříš-li ve svém srdci, že Ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.“ (Ř 10,9) Co znamená uvěřit ve svém srdci v tajemství vzkříšení i v tajemství naší spásy? Jde o přijetí konkrétní reality tak, že člověk s ní chce počítat ve svém životě a vytváří skrze ni osobní vztah ke Kristu. Člověk může rozumem něco přijat a vědět, že to je pravda, ale srdcem to odmítne. Příklad: Dva lidé se hádají. Viník rozumem ví, že se dopustil zla, ale najde si takový argument, aby zlo podal jako dobro a nemusel výtku přijat. Zde se projevuje tajemství narušení lidské přirozenosti dědičným hříchem. Člověk pravdu ani slyšet nechce, a když se mu poví, tak ji odmítá. V jeho podání může být určitá pravda, záměrně ji však zdůrazní na úkor hlavní, objektivní pravdy, kterou tím vlastně vyloučí.

 

Citace: „Série starozákonních smluv – a především smlouvou na Sinaji – Bůh zavazuje Izrael i sám sebe.  To je jistě úžasný krok, v němž se Bůh z „nevypočitatelného pouštního démona“ starého Orientu či z „absolutistického vládce“ stává „konstitučním monarchou“ (můžeme-li si vypůjčit terminologii psychoanalytiků Freuda a Fromma) – a náboženský vztah má nyní svou logiku a průhlednost, jako každý dobrý právní řád.“

Odpověď: Koho Halík vlastně myslí tím nevypočitatelným pouštním démonem? Pouštního démona Azázele či boha islámu Allaha? Snad ne křesťanského Boha, Hospodina?!

    

Bůh, který na Sinaji dává Izraelskému národu svůj zákon skrze Mojžíše, není a nebyl žádným pouštním démonem. Tu jde o hřích urážky Božího Majestátu – hřích proti druhému přikázání, za který byl nejtěžší trest. Proto Židé nesměli Jméno Boží ani vyslovit, aby toto Jméno nebylo zneuctěno. Spojovat Jméno Boží s pouštním démonem či s démonem jako takovým, je rouháním a hrubým urážením jediného a pravého Boha – Otce našeho Pána Ježíše Krista. Bůh není ani absolutistickým vládcem ani konstitučním monarchou, ale je milujícím a milosrdným Bohem, který v plnosti času dal svého jednorozeného Syna, který zemřel za naše hříchy, zprostředkoval nám adoptivní Boží synovství i věčné štěstí po smrti v Boží slávě. 

 

To, že Halík jako katolický kněz používá terminologii, která sama o sobě znevažuje či zesměšňuje křesťanství i osobu Boha, je známkou, že nemá k Bohu žádný osobní vztah a slouží nějakému nevypočitatelnému démonu. Jeho rétorické žonglování je jednoduše intelektuální pastí, do které se mladý člověk může chytit ani neví jak. A to i proto, že mnohým, a to nejen mladým lidem, chybí zdravé věroučné základy a zdravé principy duchovního života, takže jen ztěží rozliší intelektuálně zabalený synkretizmus.   

 

Citace: „Myslitel tak geniální, jako byl Nietsche... autor Antikrista, mi připadá jako vzdorovité dítě. ... Nietscheho proslulé kladivo ... nebývá nástrojem destrukce, nýbrž spíše kladívkem mineraloga, či kladívko neurologa, zkoušejícího naše reflexy.“

Odpověď: Nietsche není geniální myslitel, ale geniální demagog. Halík čitateli podsouvá bestiálního autora, který na smrt nenáviděl křesťany. Deset let ležel na posteli, křičíval s takovým hněvem, až mu pěna tekla z úst, což bylo viditelnou známkou posedlosti. Z jeho knih čiší nenávist a démonská pýcha, které si fašismus i s jeho teorií o nadčlověku a čisté rase, vzal za ideál. A nejen to. Zřejmě je ideálem i pro dnešní inženýry redukce neboli genocidy lidstva. Studiem Nietscheho Halík asi dostal jeho kladivem natolik po hlavě, že už není schopný kritického pohledu na Nietscheho a jeho zhoubné ovoce pro lidstvo. V žádném případě za Nietschem není Duch svatý – Duch Pravdy, ale duch démonský – duch pýchy. Svými spisy chtěl rozbít tradiční, křesťanské hodnoty, to je bez diskuze, po ovoci se pozná strom.

 

Citace: „Ve vztahu k Pavlovi má Nietsche jen jedovatá slova nenávisti a absolutního odsouzení... Odkud všechna ta zloba? Nejsou si ti dva v mnohém spíše podobni?“

Odpověď: Zřejmě Halík prožil další koán, kde se mu už všechno popletlo v jedno a je z toho nadšen, jinak by nemohl vydedukovat takové absurdní nesmysly. Apoštol Pavel má Ducha Kristova, Nietsche ducha antikrista. To je podstatný rozdíl!

 

Citace: „Nietsche v Antikristovi sice totálně zkreslil Pavlovo učení a jeho roli, ale jednu věc vystihl správně, že Pavlovi je celý život Kristův k ničemu, že „je mu potřeba jen smrti na kříži a ještě něco navíc“ (Antikrist, 42).“

Odpověď: Halík má pravdu, když tvrdí, že Nietsche totálně zkreslil Pavlovo učení a jeho roli. A pokud někde pověděl i kapku pravdy, ale v duchu lži a smrti, pak tato pravda se stává pouze nebezpečnou pastí a svodidlem. Halík se nekritickým obdivem Nietscheho otevřel stejně cynickému duchu, jakého měl Nietsche.

 

Citace: „Nietsche tuší v Pavlovi spíše konkurenta, než protivníka. Oba chtějí začít novou epochu v dějinách, oba jsou přesvědčeni, že současný člověk je něco, co musí být překonáno, oba chtějí skončit s vládou viny a zákona, oba provozují anti-filosofii.“

Odpověď: Halík chce uměle sladit fanatického nepřítele křesťanství s největším apoštolem národů! Halíkovy paralely jsou nesmyslem. Stačí položit jednu základní otázku: Jakého ducha má apoštol Pavel? On má Ducha Kristova, Ducha Pravdy, Ducha lásky a života! Jakého ducha má Nietsche? On má ducha antikrista, ducha lži, nenávisti a ducha smrti. A tvořit jakousi jednotu mezi apoštolem Pavlem a Nietschem je skutečně znakem manipulace a popření podstaty. Apoštol Pavel hlásal živého Krista a nebyl žádným soukromým filosofem, který by chtěl s někým konkurovat. Jemu šlo o jednu věc: hlásat evangelium, a to bez herezí a bez lidského krasořečnění, s cílem, aby co nejvíce duší bylo spaseno. Cíl Nietscheho je pravý opak: antievangelium a věčné zavržení.

 

Citace: „Není Nietsche se svým odmítnutím starého Boha (a neurčitým příslibem návratu Boha, který by „svlékl svou morální kůži“) v jistém smyslu „radikálním protestantem?“

Odpověď: Nietsche není radikálním protestantem, ale rouhačem a totálním popíračem Boha i všech morálních hodnot. Urážející termín „Bůh, který má svléct svou morální kůži“ je bohorouháním, a pokud Halík nekriticky cituje Nietscheho a zavádějícím způsobem ho komentuje, prozrazuje, že sám se ztotožnil s duchem Nietscheho, jehož cílem je likvidace pravdivého křesťanství.

 

Apoštol Pavel v Duchu Božím vysvětluje mnohé pravdy Starého zákona a ukazuje na jejich naplnění v Kristově evangeliu a v osobním vztahu ke Kristu. Nietsche odmítá nejen jediného a nejvyššího Boha, ale odmítá i Ježíše Krista, jako Božího Syna. Nietsche nemá absolutně nic společného s apoštolem Pavlem!

 

V současné době pod tlakem OSN, EU probíhá změna zákonodárství téměř ve všech státech. Cílem je redukce, neboli autogenocida jednotlivých národů. K tomuto masovému zločinu je používána profesionální lež. Nejtěžší zločiny proti lidstvu a proti bezbranným dětem se maskují pozitivními pojmy. Pod termínem „práva dětí“ je ve skutečnosti skryto nejstrašnější bezpráví a přímo zločiny proti lidskosti – děti jsou rvány milujícím rodičům, demoralizovány a satanizovány. Pod termíny „právo“ a „ochrana“ žen jsou ženám brány jejich děti! Mnohé pak končí na psychiatrii, v alkoholismu, ve vězeních či sebevraždami. Pod termínem „antidiskriminační zákony“ je prosazována diskriminace 99% obyvatel. Termín „gender rovnost“ tvrdí, že muž může prohlásit, že je ženou, a musí mu to být i v Česku zaevidováno do osobních dokumentů. Jde tu o ztrátu rozumu a novodobé šílenství.

Proč prof. Halík mlčí ke gender-gay amoralizaci? Že by se nechal inspirovat Nietzscheho  imoralizmem? Proč mlčí k pirátství na dětech, které páchá juvenilní justice? Proč mlčí k satanizaci a genocidě lidstva? Toto jsou neaktuálnější otázky současnosti, ke kterým by se autorita, jako je Halík, měla veřejně vyjádřit. A ne nějakým šalomounským překrucováním, ale jasným ano-ano, ne-ne, protože v dané situaci, co nadto je, od zlého jest (Mt 5,37). Za jeho knihami není Duch Kristův, ale duch Nietscheho, duch antikrista.

 

Halík contra apoštol Pavel

Halík se odvolává na apoštola Pavla a absurdně ho porovnává a spojuje s Nietschem. Rovněž mu připisuje něco, co je proti duchu, jakým se apoštol vyjadřoval. V podstatě jde o hrubou manipulaci. Apoštol Pavel je vzorem křesťana. On následoval Krista, a to pravdivě. Vnímal podstatu spasitelné víry a ospravedlnění skrze víru (srov. Ř 4-5). On mohl vpravdě povědět: „Buďte takovými, jaký jsem já.“ (Gal 4,12) Pro něho život byl Kristus a smrt ziskem. (Flp 1,21) Bránil pravdy víry a bojoval proti herezím (srov. Gal 1,8-9) „I kdybych já nebo anděl z nebe vám hlásal jiné evangelium... anathema sit.“ Měl svobodu v Kristu, ale zároveň říká, že s bázní a třesením je třeba usilovat o svou spásu. (srov. Fil 2,12) Zachovával Boží zákon, a přesto se postavil proti zákoníkům, kteří se drželi jen zevnějškovosti. Sám byl charismatik, modlil se v jazycích víc, než ostatní (1Kor 14,18), a přesto kriticky poukázal na charismatiky, kteří začali Duchem a tělem končí (Gal 3,3). On sám byl i lidsky moudrý, Bůh skrze něho konal divy a zázraky, a přesto zdůrazňuje, že v tomto podstata není: „Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného... to je Boží moc a Boží moudrost.“ (1Kor 1,22-23) Apoštol Pavel je apoštol pohanů. Nevedl však žádný internáboženský dialog ani nehlásal úctu k jiným náboženstvím, i když v Aténách respektoval jejich duchovní slepotu. Pohanům hlásal vhod i nevhod evangelium spásy. Pokud by u ambónu viděl Halíka s dalajlámou nebo s šintoistickým knězem, jak podvádí mladou generaci falešným duchovnem a okrádá je o spasení v Kristu, řekl by Halíkovi, jako řekl židovskému parapsychologovi: „Ty svůdce všeho schopný, synu ďáblův, nepříteli Boží spravedlnosti, kdy už přestaneš převracet přímé cesty Páně? Nyní na tebe dopadne Boží trest, oslepneš“. (Sk 13,6-12) A co se týče úcty k jiným světovým religiím, apoštol by znovu řekl: „Co pohané obětují, obětují démonům, a ne Bohu.“ (1Kor 10,20) a ducha Assisi by odsoudil: „Není žádné společenství mezi světlem a tmou, mezi Kristem a Beliálem.“ (2Kor 6,15) K otázce homosexuality řekl: „Vyměnili Boží pravdu za lež ..., proto je Bůh vydal v moc hanebným vášním... muži s muži provádějí ohavnosti.“ (Ř 1,25-27) Co se týče stoupenců historicko-kritické metody, řekl by: „zvěstují jiného Ježíše...“, „nabízejí jiného ducha ... jiné evangelium“ (2Kor 11,4) „Jsou to falešní apoštolé, ... nepoctiví dělníci,... není divu, vždyť i sám satan se převléká za anděla světla.“ (2Kor 11,13-14)

 

Hlásá Halík stejného Ježíše jako apoštol Pavel, anebo nabízí jiného ducha a jiné evangelium? Pod literární a hlasatelskou činností Halíka by se apoštol Pavel v žádném případě nemohl podepsat. Naopak, musel by na něj zveřejnit Boží anathemu dle Gal 1,8, tak, jak ji na něj byl nucen zveřejnit pravověrný synod biskupů 29.6.2008.

 

Praktická víra

Přijetí historické pravdy Kristova vzkříšení je spojeno s přijetím pravdy o Kristově vykupitelské smrti na kříži. Spasitelná víra vyžaduje:

1)   musím před Bohem i sám před sebou přiznat své hříchy a zároveň si plně připustit realitu, že vlastním přičiněním se jich nemohu zbavit,

2)   musím uvěřit ve svém srdci, že Ježíš je Boží Syn, Bůh z Boha, Světlo ze Světla, a že zemřel na kříži i za mé hříchy.

 

Kristova spasitelná smrt

1)   je historickou událostí – Ježíš Kristus zemřel na kříži;

2)   v duchovní rovině – Ježíš Kristus zemřel za všechny hříchy světa, spasen je ale pouze ten, kdo vírou (srdcem) přijme Ježíše za svého osobního Spasitele. 

K prvnímu bodu není třeba víry, šlo o historickou událost. K druhému bodu, co se týká duchovní roviny, je už třeba víry srdce a nutné pokory k vyznání hříchů, což působí bolest.

 

Událost vzkříšení má rovněž dvě roviny.

1) historickou rovinu

2) duchovní rovinu.

 

Ad 1) Historická rovina. Na rozdíl od historické události Kristovy smrti na kříži, je historická rovina Kristova vzkříšení zpochybňována. Takový postoj však staví do role podvodníků nejen apoštoly, ale i všechny svědky historické události Kristova vzkříšení, kteří se s Ním setkali během 40 dní, jakož i prvomučedníky, kteří za Krista položili život. Rovněž by musela být popřena všemohoucnost Boží – to, že Bůh stvořil vesmír i mikrokosmos a všechny formy života a vložil do nich své zákony. Dále by se tím popřelo i celé křesťanství, protože jestliže Kristus nevstal, není Bohem.  

 

Ad 2) Duchovní rovina. Halík se vědomě zaměřuje na duchovní rovinu a historickou realitu vzkříšení nenápadně vyřazuje. V duchovní rovině nevychází z osobního vztahu ke Kristu, tedy z víry, že Ježíš zemřel za naše hříchy, že je Bohem a že fyzicky vstal z mrtvých. To, jak Halík pravdy vzkříšení předkládá, dokazuje, že ve svém srdci neuvěřil ani v Kristovo historické vzkříšení ani v pravdivé tajemství spoluvzkříšení s Kristem, které nám Duch svatý skrze apoštola Pavla na několika místech Bible zjevuje (Ef 2,6, Kol 3,1...). Duchovní vzkříšení má souvislost i s Kristovou přítomností v Jeho Tajemném Těle i v srdci křesťana skrze spasitelnou víru: „aby Kristus skrze víru přebýval v našich srdcích“ (Ef 3,17) anebo „spolu s Kristem jsem ukřižován, nežiji již já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20).

 

Toto duchovní vzkříšení vyžaduje chození v Duchu: vcházím do Boží přítomnosti, hledám Jeho vůli, snažím se ji realizovat a zříkám se své vlastní vůle. I když jsem slabý, vírou se sjednocuji s Ježíšem a pak Jeho síla ve mně mocně působí (Kol 1,29). Svědčí o tom statisíce mučedníků.

 

Podle Halíka je nový život vzkříšení nějakým prapodivným životem volnosti s otevřením se synkretismu a herezím. Nový život, který hlásá, není zakotven ve sjednocování se s Ježíšem. Upřímné hledání pravdy a spásy je nahrazeno neustálým zpochybňováním. Mladé generaci v žádném případě neukazuje na živého Krista, ale na sebe. Častokrát jde o bezduché intelektuální triky a výkony, o pouhé zbožné fráze a rétorickou manipulaci s biblickou terminologií. Proto může klidně odhodit Boží i církevní přikázání a své ego učinit za novou normu, která se nepodřizuje Bohu ani Jeho přikázáním ani pravdám víry. Je to zřejmě ten koán, kde všechno je údajně jedno. Vrchol zenbuddhistického osvícení je v ďábelském sebeklamu – já jsem ten bůh.

 

Jak nebezpečná je Halíkova rétorika, která operuje biblickými pojmy jako je spoluvzkříšení, spoluukřižování anebo citacemi některých svatých, aby je pak zneužila k potvrzení svého ducha a svých antikřesťanských postojů.

 

Co je nejpotřebnější?

Můžeme filosofovat, theologizovat, ale to nás v hodině smrti nespasí. Není jistější realita než to, že Halík i my zemřeme. I do této pravdy, týkající se smrti, se však člověk musí vírou nutit. Nikdo o ní nepochybuje rozumem, ale přiznejme si: Kdo z nás si připustil tuto realitu do svého srdce tak, aby se jí nechal proniknout a začal moudře žít? Opět je to lidská pýcha, temnota hříchu v nás, která i přirozenou pravdu bojkotuje. Bůh stvořil tento rozumný svět a dal své zákony do mrtvé i živé hmoty. I toto lidský rozum logicky musí přijat, ale srdcem nepřijímá. V našem životě však přijde poslední minuta, pak bude Boží soud a přejdeme do věčnosti. Člověk to nechce slyšet, tato pravda je mu nepříjemná, ale nikam se před ní neschová. Moudrost je žít tak, jako by tento den byl posledním v mém životě.

 

Příkladem, jak dosáhnout spásy, je nám kající lotr na kříži. On s vírou vyslovil Ježíšovo jméno a byl zachráněn pro věčnost. Boží slovo říká: „Kdo by vzýval Boží jméno, bude spasen.“ (Sk 2,21) Tím Božím jménem, v němž jsme spaseni, je jméno Jehošua (Ježíš). Každý den vzývej s vírou toto jméno alespoň jednu minutu. Můžeš si představit Krista na kříži, Jeho probodené ruce a nohy i ránu v boku, a opakovat čtyřikrát: Jehošua chanéný! (Ježíši, smiluj se nade mnou!) a do páté rány v srdci třikrát zopakuj jméno Jehošua a pak dodej chanéný. Pokud chceš udělat ještě něco víc, pro zabezpečení své spásy, přidej k tomu ještě krátkou modlitbu: „Shema Izrael, miluj Boha! Ježíši, Bože můj, miluji Tě celým srdcem, celou duší a vší silou. Teď ztrácím svou duši pro Tebe a pro evangelium.“ Můžeš pak ještě přidat jeden verš z Písma svatého a opakovat si ho po dva týdny. Potom si můžeš vybrat jiný. Tuto krátkou modlitbu dokonalé lítosti i dokonalé lásky opakuj sedmkrát za den (Ž 119,164) při vstávání, v 9:00, 12:00, 15:00, 18:00, 21:00 a před spánkem.

 

Snaž se přes den aspoň jednu minutu milovat v modlitbě Boha celým srdcem, celou duší a vší silou. Jak? Uvědom si, že Bůh tě vidí, i když ty Ho nevidíš. Zná tě a miluje. Viditelným projevem Boží lásky k tobě je především Ježíšovo utrpení a smrt na kříži. Můžeš několikrát vědomě myšlenkou zopakovat: „Ztrácím svou duši pro Tebe, Ježíši“. Co to znamená? Tu nejde o sebezničení duše, ale o vcházení vírou do moci Kristovy smrti, oddělení ducha od duše a jeho sjednocení s Bohem na několik okamžiků. Ježíš řekl: „Blahoslavení chudí duchem“. Duch se na chvíli oddělí od bohatství duševna – různých pocitů, plánů, marností i vnitřní disharmonie způsobené dědičným hříchem, který narušil naši přirozenost a jako negativní jádro neboli ložisko zla je v naší duši. Zkušenost milování Boha znamená, že člověk se svým duchem na několik sekund cele vydá do rukou Božích. Dá Bohu svou minulost i svou budoucnost i různé strachy. Prostě v tu chvíli se koncentruje do reality, že Bůh mě vidí a že já se Mu cele dávám, tak, jako by to byla poslední minuta mého života. Možná, pokud to budeš prožívat v duchu pod křížem, budeš cítit, že máš zvednout ruce nahoru a z hlubokosti duše volat. Základní pazvuk, který se automaticky vydere z nitra každého člověka a projeví se například i při prudké fyzické bolesti je něco mezi samohláskami á, é, í, ó, ú. To není žádná mantra, to jsou „vzdechy nevyslovitelné“ (Ř 8,26), úpění ducha, který touží po věčné lásce, která je v Bohu. Je zajímavé, že i když je Česko velmi ovlivněno náboženskou apatií a je hodnoceno jako nejvíc bezbožný národ v Evropě, přesto když někdo prožívá velké utrpení, z podvědomí volá: „Ježíši!“

 

 

 

 

Stáhnout: Kniha Tomáše Halíka „Vzdáleným na blízku“ - recenze