Počátek třetího tisíciletí je dobou, kdy je třeba se zamyslet nad proroctvím Písma o příchodu antikrista. Na tuto vtělenou koncentraci ducha zla ukázal pražský kazatel pokání Jan Milíč z Kroměříže.

 

Bratr papeže Urbana V., kardinál albánský, o Milíčovi prohlásil: „Ač se můj zesnulý bratr, papež skvěje zázraky, tento Milíč by měl být kanonizován ještě před mým bratrem.“ Dnes se naplnil čas kanonizace tohoto Kristova služebníka a proroka.

 

Dnešní den, 6.červenec, je spojen s mučednickou smrtí jiného českého kazatele pokání, Jana z Husince.             

 

České dějiny mají své hrdiny. Za vlády českého krále a římského císaře Karla IV., působil v Království českém Boží služebník a prorok Jan. Nebál se říkat pravdu, i když byla mnohým nepříjemná. Nebál se jít proti proudu! Boží výroky ožily v jeho ústech, aby konfrontovaly neutěšený stav společnosti a církve. Ba co víc, usvědčoval nimi i samotného císaře.

 

Milíč se narodil v Kroměříži kolem roku 1320. Navštěvoval katedrální školu v Olomouci. Z Moravy pak odešel do Prahy – hlavního města Českého království a celé tehdejší Evropy. Získal vysoké postavení v kanceláři samotného císaře. Doprovázel ho i na některých jeho cestách po říši.

 

Za vlády císaře Karla IV. vyrostla Praha do nevídané krásy. Církev honosící se krásnými budovami byla na první pohled ve vynikajícím stavu. Poměry uvnitř církve byly však ve stavu nesrovnatelně horším. Nemohlo být ani řeči o tom, že by kněžstvo bylo příkladem lidu a už vůbec ne mnišské řády rozmařilé přepychem. Církevní úřady, které vynášely nemalé peníze, se daly koupit.

 

Milíč nebyl jen úředníkem císařovým, byl i vysokým církevním prelátem. Jako arcijáhen měl dohled nad kněžstvem. Ze svého postavení viděl daleko ostřeji než jiní kněžskou ziskuchtivost, sobectví a pýchu. V jeho srdci se zrodila mučivá úzkost, která mu nedávala pokoje: Což nežiji i já jinak, než žádá Ježíš Kristus? Následně se rozhodl pro radikální změnu života. V roce 1363, tedy 650 let tomu, se vzdal všech úřadů a výnosných důchodů. Odešel do samoty. Tam v modlitbě dozrál proces jeho vnitřního obrácení a zakořenění v Kristu. Zde také přijal prorockého Ducha. Za necelý rok se vrátil do Prahy jako kazatel pokání. Byl přesvědčen, že pro nemocnou církev existuje jediný lék: živé Boží Slovo.

 

Pravidelně kázal v chrámu svatého Jiljí, kde nebývalo k hnutí. Chudí i bohatí, muži i ženy chodili naslouchat tomuto „kazateli ohnivých slov“.

 

Svatopisec svědčí o Milíčově horlivosti

„Milíč měl překypující lásku a hluboké milosrdenství ke všem lidem. Dokonce miloval i své nepřátele a pronásledovatele. Každý, kdo s ním mluvil nebo jednal, od něj přímo čerpal lásku a vlídnost ducha. Nikdo od něj neodcházel bez útěchy. Výjimkou byli pouze lidé posedlí duchem Antikrista. Ve všem se tento muž projevoval zcela jako druhý Eliáš.

 

S vytrvalostí pracoval pro spásu duší. Neustále káral, prosil a všelijak naléhal, ať vhod či nevhod, takže se mnozí zastyděli a odvrátili od svých hrozných činů. Nedopřál si oddechu: vyposlouchával zpovědi, navštěvoval nemocné, těšil zarmoucené a obracel hříšníky. Lidem vypracoval praktické návody, jak se odevzdávat Bohu v osobní modlitbě.

 

Ve svátek měl i několik kázání. Každodenně míval vždy aspoň jedno. Kázal nejen česky, ale i německy a latinsky. Jeho kázání povzbuzovala a utěšovala, ale také palčivě obviňovala a varovala před záhubou. Jeho poselství bylo natolik radikální a mocné, že měnilo životy mnohých. Mladí kněží a studenti se začali kolem Milíče dychtivě shromažďovat. Vytvořil se okruh jeho věrných učedníků. 

 

Milíč pranýřuje zlořády kněží i prelátů

„Tento kněz planul jako Eliáš velikou horlivostí pro Ježíšův zákon a pro jeho pravdu. Bez ustání a bez únavy bojoval s nesčetným množstvím falešných proroků, řeholníků, kněží a pyšných vzdělanců. Mužně káral nejvyšší preláty, arcibiskupy a biskupy za to, v čem zjevně chybovali. Pro pravdu se téměř denně ocital v nebezpečí smrti.“

 

Z pražského Babylónu se stal Nový Jeruzalém

Kdyby Milíč nepřišel, svědčí svatopisec, nepravosti by pronikly svým křikem až k nebi. Způsobily by, že bychom byli jako Sodoma. Zahynuli bychom jako Gomora. Ale on Sodomu navrátil k dávné důstojnosti. Z Babylónu se Praha v duchovním smyslu stala Jeruzalémem.“

  

Vykřičená čtvrť Benátky byla sídlem pražských nevěstek. Šířila se odtud nemoc a nákaza – tělesná i morální. Proti tomuto trendu nikdo nic nezmohl. I na toto místo se však dostalo poselství kázané Milíčem. V krátkém čase se obrátilo k pokání více než dvě stě veřejných nevěstek. Rovněž mnozí hříšníci činili pokání a změnili svůj život. Majitelka největšího nevěstince zanechala hříšné řemeslo a darovala svůj dům. Milíč přikázal dům zbořit a na vzniklém prostranství dal postavit účelné budovy, které nazval Nový Jeruzalém.

 

Svatopisec líčí:

Sám Milíč, naplněn milosrdenstvím Páně, zde pečoval o kající ženy jako přelaskavý otec. Dbal o jejich převýchovu. Co ho to stálo slz, kolik starostí, aby podruhé neklesly! ... Ačkoli již vůbec nic neměl, protože pro Krista všecko opustil, opatřoval jim vše, co potřebovaly. Dokonce prodal i to málo knih, které mu sloužily jako kazatelské pomůcky. Když utratil i peníze za ně, žebral a vyprošoval od bohatých – nikoli bez těžkých urážek a odmítnutí – to nejnutnější.

 

Atmosféru Nového Jeruzaléma popisuje současník takto: „Kdo tam přišel, s obdivem sledoval a poslouchal, co se tam dálo a mluvilo. Všichni jakoby prorokovali, jak svědčí apoštol Pavel o křesťanech v Korintu. Takový návštěvník velebil Pána a vyznával, že Bůh je skutečně uprostřed nich. Sám se buď přidal k této duchovní jednotě, nebo odcházeje plakal nad sebou, jim však blahořečil“.  

 

Kázání o antikristu

Na Milíče stále více doléhal morální úpadek, kterého byl v církvi svědkem. Otevřeně káral ty, kdo se na něm podíleli. Stále znovu a znovu narážel na onu temnou postavu, před níž apoštolé varovali už první křesťany.

 

Na otázku, „Kdo je antikrist?“, Milíč odpověděl: „Antikristové jsou mnozí. Kdo zrazuje a zapírá Krista, je antikrist.“ „A čím jej zapírá?“ „Když mlčí k popírání Boží pravdy a Božích zákonů a neodvažuje se postavit proti zločinům.“

 

Při jednom ze svých kázání pozdvihl prorocky ruku a ukázal na císaře Karla se slovy: „Ty jsi ten velký Antikrist!“ Za veřejnou urážku panovníka se dostal do vězení. Císař si však Milíče vážil. Zanedlouho byl Milíč na svobodě. Tuto šokovou terapii uplatnil i prorok Nátan vůči svatému králi Davidovi. Císař byl skutečně vystaven velkému a lstivému tlaku ducha antikrista. Bolestná pravda jej vedla k pokání.

 

V roce 1367 se Milíč vydal uvítat papeže, který se měl vrátit z francouzského Avignonu do Říma. Ještě před návratem papeže dal Milíč na dveře chrámu sv. Petra vyvěsit ceduli, na které oznamoval, kdy chce kázat o Antikristu. Cedule neušla pozornosti inkvizičního soudu. Milíče zatkli a odvlekli do vězení. Po příchodu papeže Urbana V. do Říma byl propuštěn. 

 

„V Římě na nejvyšším místě kázal biskupům a prelátům, že antikrist už přišel. Řekl jim, že oni sami jsou antikristovými údy, protože se svými skutky protiví Kristu Ježíši.“

  

Milíč předložil papeži projekt reformy církve – vyzval ho ke svolání všeobecného koncilu. Na něm se mělo rozhodnout o vyslání pomazaných kazatelů – evangelistů – do celého světa. Ti by připravili Boží armádu na boj proti antikristu. Zároveň by připravili Kristovu nevěstu na Kristův příchod. Papež dal Milíčovi za pravdu, ale k realizaci nedošlo.

 

Pronásledování Milíče

Milíč se vrátil do Prahy. Nic dobrého ho zde nečekalo. Jeho kritika poměrů v církvi a neřestného života kněží pobouřila pražské kněžstvo do té míry, že proti němu sepsali ostrou žalobu. Arcibiskup pražský nad ní mávl rukou, protože věděl, že jde o očerňování a pomstu.

 

„Nový Jeruzalém vyvolal na zemi odpor a v říši temnoty hrůzu. Mnozí kněží a zvláště mniši žebravých řádů se cítili ohroženi Milíčovým působením, vždyť napomínal jejich zlořády a navíc k sobě přitáhnul mnohé posluchače, z nichž měli dřív slušný příjem. Vymýšleli tedy mnohá lživá obvinění na Milíče, pomlouvali ho a žalovali i u papežské kurie a inkvizice.

  

Ačkoli Milíč vykonal v Praze mnohé dobré skutky, nezískal od spolukřesťanů v té Praze nic jiného než nesčetné nadávky a ustavičné pronásledování, až nakonec vyhnanství.“

  

Žalobci se obrátili přímo k papeži, který v té době opět pobýval v Avignonu.

 

Milíč se modlí za nepřátele

Nyní Milíč stojí opět před papežem, tentokrát v Avignonu. Jeho největší protivník – Čech Klonkot – papežský penitenciář v Avignonu – pilně pracuje na Milíčově upálení. Milíčovi je dáno na svou obhajobu promluvit před papežem a opět je ospravedlněn. Klonkot náhle onemocní. Milíč se za něj vroucně modlí, ale on umírá. Milíč nejenže Klonkotovi odpustil, ale odpustil i všem nepřátelům. Hodnověrní lidé o tom vydali svědectví: Nikdy se nemodlil tak naléhavě a tak mnoho, jako za Klonkota a za své nepřátele. Jeho modlitbu bylo možno přirovnat k tomu, co říká Písmo svaté – Duch svatý se za nás přimlouvá vzdechy nevyslovitelnými. (Ř 8,26)

 

Milíč morálně zvítězil a očistil své jméno. Byl však velmi vyčerpán a zemřel v Avignonu 29. 6. roku 1374 jako vyhnanec.

 

Mniši, kněží a ostatní chrámoví hodnostáři, ačkoli na něm nenalezli žádné viny, ho i po smrti nenáviděli. Jejich zloba se obrátila proti Novému Jeruzalému. Netrvalo dlouho a učinili mu konec.

 

Brzy po Milíčově smrti byly napsány jeho dva životopisy. Oba svědčí o úctě, kterou svým životem vzbuzoval.

 

Závěr:

Dnes je v Kyjevě kanonizován prorok Jan Milíč, který naléhavě varoval před antikristem. Je paradoxem, že letos má být v Římě kanonizován falešný prorok Jan Pavel, který v Assisi připravil pro antikrista cestu. V žádném případě dnes křesťan nesmí následovat tohoto ex-papeže ani přijat ducha Assisi. Kdo tak činí, přijme jeho úděl – Boží anathemu – prokletí (Gal 1,8-9).

   

Naproti tomu apoštol Pavel a s ním i Jan Milíč mohli povědět: „Následujte mě, jako já Krista.“ (1Kor 11,1) Kdo chce dnes následovat proroka Jana, musí se postavit proti duchu antikrista. Být dnes prorokem znamená být mučedníkem – svědkem Kristovým. Nelze mít zároveň Ducha Kristova i ducha antikrista. Katolická hierarchie zradila živého Boha a je v zajetí ducha Babylonu, protože hlásá hereze a dopouští se synkretismu s pohanstvím.

 

Kdo je dnes antikrist?

 

Ten, kdo mlčí a podporuje přijetí ducha antikrista v církvi.

Ten, kdo mlčí a podporuje gender šílenství, které tvrdí, že muž se může stát ženou.

Ten, kdo mlčí a podporuje homosexualismus, který ničí všechny morální i křesťanské hodnoty.

Ten, kdo mlčí a podporuje kradení dětí rodičům juvenilní justicí.

Ten, kdo mlčí ke globalizaci a podporuje plánovanou redukci – autogenocidu lidstva.

 

Modelem světce, tedy vzorem k následování, byli svatí mučedníci – hrdinové, kteří nezradili Krista a šli kvůli Božím zákonům i na smrt. Ve Starém zákoně je nám příkladem Boží bojovník Juda Makabejský a matka sedmi synů-mučedníků. V prvních stoletích to byly desetitisíce křesťanů, kteří za Krista položili své životy.

 

Nyní žijeme na začátku třetího tisíciletí. Ve všech bývalých křesťanských národech narůstá masový odpad od spasitelné víry a Božích zákonů. Hlavním viníkem je odpadlá církevní hierarchie, která otevřela dveře herezi a antikristu.

 

Dnes musí k obnově církve povstat odvážní proroci. Ti budou svědčit o Kristu i za cenu pronásledování a mučednické smrti. Kdo by dnes chtěl zachránit život, ztratí ho, kdo ho ztratí pro Krista a evangelium, ten ho zachrání. (Mk 8,34)

 

Kéž kanonizace proroka Jana vzbudí celou generaci proroků ochotných pro Krista a Boží zákony obětovat i své životy jako mučedníci. Kéž Duch Boží, Duch prorocký, dnes – 6.7.2013 – spočine nejen na Kyjevě a Praze, ale na všech křesťanských národech!