V evangeliu jsme slyšeli podobenství o celníkovi a farizeovi (Lk 18,10-14). Na jeho smysl ukazuje devátý verš: „O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství“. Je otázka: Kdo se považuje za spravedlivého? Každý z nás se považuje za spravedlivého, a myslí to upřímně. Ale problém je, že „ostatními pohrdali“, tedy druhé měli za nic. Kořen toho je, že když člověk může udělat něco dobrého – může to být malé dítě či starý člověk – přichází automaticky jakési uspokojení, že je dobrý. Jistě, mohli jsme udělat nějaký dobrý skutek a můžeme udělat i mnoho dobrých skutků, třeba i křísit mrtvé, ale musíme si uvědomit slovo „spravedlnost“. Naše spravedlnost je falešná. Položme si otázku: Kdo z nás je tak spravedlivý jako apoštol Pavel? Nebo kdo je tak spravedlivý jako svatý Vladimír či Olga? Možná by někdo zvedl ruku a řekl: „Já.“ Ale kdybych se zeptal: „Kdo z vás je spravedlivý jako Ježíš Kristus?“ Myslím, že by nikdo nezvedl ruku, aby řekl: „Já.“ Ale měli bychom právě zvednout ruku všichni, protože jestliže nebudeme spravedliví jako Ježíš Kristus, tak do Božího království nevejdeme. A tu je třeba si uvědomit, že my Ježíšovu spravedlnost přijímáme vírou. My ji bereme na sebe, doslova se do ní oblékáme. To je to bílé svatební roucho, bez kterého nikdo do Božího království nevejde. Prorok Izajáš mluví o naší spravedlnosti, že je jako roucho ohyzdné (Iz 64,6). V nás je totiž jed dědičného hříchu, který působí tak, že i když nechceme, považujeme sebe za lepší než jsou druzí a automaticky se nad ně povyšujeme. Nemusíme si to uvědomovat ani svým rozumem, to v nás prostě je. Ale spíše si působení tohoto jedu v sobě uvědomí člověk, který udělal nějaký velký hřích, a má z toho teď hanbu. Takový potom činí pokání, ale člověk, který zachovává přikázání tak, jak ten farizej, nevnímá svůj hřích. Ježíš řekl farizeům toto podobenství, protože se považovali za vzor svatosti. Modlitba, kterou se modlil farizej: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník“, není špatná modlitba. On děkuje Bohu za to, že není jako jiní lidé – lakomci, nespravedlivý, smilníci, nebo jako tento celník. Ta modlitba sama o sobě je dobrá, ale jde o úmysl, který tím sledoval – svou slávu, být lepší než druzí. I my to děláme. Bůh nám dá nějakou milost, duchovní dar nebo i hmotný a my to využijeme proti Němu, proti svému bližnímu a nakonec i proti sobě. To působí dědičný hřích, který je v nás – infekce ďábla, a ďábel je duch pýchy, který sebe činí bohem. Vidíme to v indických náboženstvích, že vrcholem je tzv. osvícení, že ty jsi ten bůh. Člověk se musí koncentrovat na tzv. čákry, potom mu přijde falešné osvícení, a to prý je vrchol svatosti – spíš bychom mohli říci, že to už je posedlost démonem. Člověk už je médiem démonů. A co se týče reinkarnace, tak to je hloupost, žádná reinkarnace neexistuje. Existuje snad jen taková, že démoni – ti farizejští démoni, kteří křičeli na Krista: „Ukřižuj, ukřižuj!“, se převtělují i do lidí, kteří chtěli jít poctivě za Ježíšem – do řeholníků, kněží, biskupů, kardinálů. To jsou speciální démoni, kteří parazitují na vztahu k Bohu tak, aby člověk vzal slova Písma svatého, velmi pěkně o nich mluvil, povzbuzoval druhé, ale za tím vším je jiný duch. To není Duch, který byl za apoštoly, Duch, kterého měl apoštol Pavel; Duch Boží, jakého měli svatí, ale je to jiný duch. Tento duch se převtěluje, využívá zbožná slova, fráze, a tím klame mnoho lidí. Ježíš řekl, že ďábel je lhář a vrah a kdo se mu otevře, jemu slouží, tak v hodinu smrti bude sklízet plody. Jaké? Peklo! Buď sloužíme ďáblu, anebo sloužíme Ježíši a chceme za Ním upřímně jít, třeba jako ten celník, který vydíral lidi, ale když přicházel do chrámu, byl si vědom, že je hříšník. Všichni jím pohrdali, pokládali ho za zlého člověka, ale on přijal odpuštění hříchů a byl na tom lépe než farizej – dnes bychom řekli než řeholníci, kněží, biskupové. Celník, který vydíral lidi, byl veřejným hříšníkem, ale činil pokání a Bůh mu odpustil hříchy. Ježíš nám dává tohoto člověka za vzor! Proč? Protože on byl ve svém srdci upřímný, viděl své hříchy, věděl, jak se na něho lidé dívají a přiznal si to: „Bože, buď milostiv mně hříšnému!“ Uvědomuje si svůj hřích, a to je vlastně nejpodstatnější. Nejhlavnější věc v celém našem životě, kterou každý z nás potřebujeme, je pokání. Uvědomit si svůj hřích. Avšak k tomu není potřeba, abychom se dopustili nějakého cizoložství, krádeže či jiných těžkých hříchů. Máme si uvědomit, že jsme dostali od Boha více milostí než ten celník, a proto máme vidět svůj hřích a říci: „Bože, já jsem dvakrát horší než ten druhý, než jiní lidé ve světě, protože já jsem dostal více milostí a nenesu ovoce hodné pokání. Nemohu se proto vyvyšovat a soudit druhé – Děkuji ti, že nejsem jako ten ... Mám se srovnávat, ale s Ježíšem, s požadavky Božího slova. A když vidím druhého, jak hřeší, mám prosit: „Bože, on hřeší, odpusť mu.“ A hned si připomenout svůj hřích – já hřeším v něčem jiném: odsuzuji druhé ve svém srdci, jsem svévolník, neposlouchám Boží vůli. Bůh chce skrze mě působit, a já si jdu svou cestou, sleduji nějaké své dobro a nejsem poslušný Bohu ani Božímu Duchu. Všechno stavím na hlavu i malé věci. A myslím si: „Nikoho jsem nezabil, neokradl, nezcizoložil jsem.“ Ale před Bohem jsem hříšník. On mi svěřil poklady a já mám za ně zodpovědnost. Budu skládat účty z toho jak jsem s nimi hospodařil, využíval je. Proč tedy soudím druhého? Každý si má zamést před svým vlastním prahem. Vidět svoje chyby a o druhém říct: Nedostal světlo. Proč ho posuzuji podle svých norem? Boží slovo říká: „Kdo jsi ty, že soudíš svého bratra?“ (Řím 14,10) – třebaže jen ve svém srdci. Musíme se zastavit, protože v nás automaticky funguje odsuzování druhých. Tyto automatizmy jsou v každém – automaticky soudíme, automaticky konáme svou vůli, neposloucháme Boha. To je jed dědičného hříchu. My nehledáme nejprve Boží království, jak říká Ježíš: „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost a všechno ostatní vám bude dodáno.“ Ale my i v malých věcech hledáme všechno jiné, jen ne Boží království a jeho spravedlnost. To slovo „spravedlnost” je velmi důležité. My máme hledat Ježíšovu spravedlnost. Máme ji přijímat skrze víru, skrze pokání jako lotr na kříži. Byl vrahem, zločincem a je prvním svatým. Nebyl to žádný dobrý člověk, ale zlý, a je prvním svatým! Za co se stal svatým? Za svou víru, že si přiznal své hříchy. On je ani nevyjmenovával, říkal si: „Proč je budu vyjmenovávat? Všichni je znají.“ On využil poslední minuty a vteřiny svého života, myslel na spásu své duše a řekl: „Ježíši, vzpomeň si na mě, až přijdeš do svého království!“ Všichni se Ježíšovi vysmívali i ti spravedliví farizeové, kteří dávali desátky z kopru, máty, ze všech věcí. Plnili vše podle kanonických norem. Byli tzv. vzorem svatosti a vlastně byli mimo Boží zákon. A to nebezpečí je u každého z nás. Tedy co dělat? Naše cesta má být taková: abychom žili s Bohem, je potřeba se každý den zastavovat a najít si pro Něho čas – čas na modlitbu. Abychom když řešíme své problémy, ať už ekonomické, rodinné či jiné, se zastavili a prosili Boha o světlo a moudrost. Ale předtím, pokud chceme, aby k nám Bůh mluvil, dal nám světlo, aby poslal nějakého člověka a skrze toho člověka působil v našem konkrétním problému, my musíme k Němu najít svou cestu skrze upřímné pokání. A to znamená nejprve vyznat: „Pane, já jsem hříšník, já jsem teď odsuzoval druhého, vyvyšoval jsem se, byl jsem svévolník. Odpusť mi.“ To je první věc. A když uděláme tento krok pokání, Bůh dá světlo, sílu i moudrost a ukáže, co dělat. Tedy pokání je, že se člověk zastaví a postaví se do pravdy, uvědomí si, že Bůh mě teď vidí, že je tu přítomný, že mě zná, že mě miluje a že On teď řeší moje problémy. Bůh mi odpouští hříchy, když já Mu je upřímně vyznávám. Ale pokud já Mu nechci ukázat své hříchy, tak to je jako bychom šli k lékaři a řekli: „Já mám těžkou chorobu, myslím, že potřebuji operaci.“ Ale když lékař řekne: „Dobře, uděláme diagnózu.“, tak řeknu: „Ne, ne, žádná diagnóza. Mě bolí tady. Řežte někde!“ „Kde vás mám řezat? Já musím vědět, co máte za problém. Musíte se otevřít.“ A tak to je i v duchovní oblasti. Ježíš je Lékař. My přijdeme k Němu, On nás chce uzdravit, ale pokud my nechceme. Оn je bezmocný. Musíme Mu upřímně říci: „Pane, tady jsem takový jaký jsem, se svými chybami a hříchy. Ty mě znáš. Ty víš, že jsem chtěl upřímně plnit Tvou vůli, ale udělal jsem mnoho chyb. Ty to všechno můžeš napravit. Z toho zla, které jsem já udělal, můžeš udělat dobro. Ty jsi všemohoucí.“ Když tak upřímně dáme Pánu všechny problémy, On i to zlo bude měnit v dobro, ale je potřebná z naší strany jedna věc: Upřímnost, jakou měl celník v evangeliu, který vyznával: „Bože, buď milostiv mě hříšnému!“ To je první krok k Bohu, kterým se otevřeme Jeho lásce a On nám dá pak své světlo, sílu i své požehnání.    

Stáhnout: Slovo o celníku a farizeji