V době svatého postu nám Bůh dává čas 40 dní, abychom se zastavili a uvažovali o utrpení Kristově. Modlitba rozjímání sedmi slov Kristových na kříži, která pronesl, když tři hodiny umíral na Golgotě, nás disponuje k tomu, abychom se otevřeli Boží lásce, která se nám vydala až do krajnosti (http://vkpatriarhat.org.ua/cz/?category_name=sveceni-nedele). Uvědom si: Bůh nemohl pro tebe už více udělat. Ježíš umíral za všechny, kteří Ho přijmou, tedy také za tebe – osobně za tebe, aby tě vyrval z otroctví hříchu, temnoty a aby ti dal život věčný. A co je tento život? Je jen krátkou poutí zde na zemi, která jednou skončí. Nikdo však neví kdy, jak řekl Pán Ježíš: „Nevíte den ani hodinu...“ (Mt 24,42). Máme proto bdít a mít na sobě svatební oděv – „vyprat si své roucho v krvi Beránkově.“ (srov. Zj 7,14), abychom mohli vejít na nebeskou svatební hostinu. Pozvání na tuto hostinu nesmíme odmítnout, abychom nebyli vyhozeni do tmy, kde je pláč a skřípění zubů.

Největší hodnotou není časný život, ale život věčný, a proto bychom měli být moudří a počítat s věčností, s Božím soudem, s realitou věčného odsouzení, a také s nebem – to je pravá moudrost. Pokud s tím nepočítáme, a jen si tak žijeme, lopotíme se, smrt na nás přijde znenadání jako zloděj, a tehdy už bude pozdě (srov. Mt 24,43-44). Musíme se proto zastavit. Zastavit se a podívat se na svůj život z pohledu věčnosti: Kdybych teď zemřel, kde bude moje duše? Musím mít „svatý egoismus“: „Musím se postarat o svou duši!“ Až budu stát před Božím soudem, nepomohou mi žádné výmluvy, budu muset skládat účty za svůj život. Je třeba se zastavit, najít si čas. A právě v době svatého postu nás k tomu církev vybízí.

Co tedy máme konkrétně dělat? Nemáme si zničit zdraví, ale můžeme se postit třeba tři a půl dne v týdnu (vizhttp://vkpatriarhat.org.ua/cz/?p=24268), kromě neděle, která je dnem vzkříšení; proto se podle dávné tradice v neděli nepostí. Tento půst je prakticky nejjednodušší. Člověk si zvykne, je zde řád a rytmus. Pro organismus je to jedině k užitku. V postní den je v 18 hod. večeře. Pokud má člověk hlad, a je teprve 15 hod., může si říci: „Pane, aspoň něco Ti mohu obětovat.“ Mohu si vzpomenout na konkrétní úmysl, který mám, a nad pokušením k jídlu ani neuvažuji. Začít uvažovat: „Mám si něco vzít, či nemám?“, je k ničemu. Zbytečně se budu trápit. Musím mít stanovenou jasnou linii a už o tom ani neuvažovat. A to už je polovina vítězství. Když se např. alkoholik stane abstinentem, už nemůže nad každou láhví uvažovat, jestli se má napít nebo ne. Pokud bude uvažovat, skončí znovu jako alkoholik. Když uvidí např. láhev s perlivým vínem, musí si říci: „To se mě netýká! To není pro mě! Já jsem abstinent! Nesmím vzít ani kapku. O tom ani neuvažuji.“ Pokud má takový postoj, zvítězil. Pokud však začne uvažovat, prohrál jako Eva v ráji, když začala uvažovat o slovech pokušitele. V pokušení se neuvažuje! Když je doba míru, je potřeba zvážit strategii: co je dobré, a co špatné. Nastane-li nějaká nová situace, kdy je člověk vystaven pokušení, nesmí nad tím uvažovat. To je prostě klam! Je nutné mít jasnou linii – dát si určitou zásadu. Až když pokušení odejde, pak je možné se poradit, zvážit, ale v pokušení se neuvažuje!

Nejlépe se to člověk může naučit, když se postí. Může to být cokoliv, třeba představa nějakého jídla – odhodím ji a neuvažuji o ní. Toto malé zapření mohu motivovat následovně: „Pane, obětuji to za tento konkrétní úmysl.“ A myšlenka na jídlo odejde.

Smyslem postu není držet hladovku či tzv. štíhlá linie, smyslem postu je posílit vůli, aby člověk dokázal zachovávat zdravé životní principy. Co se týče postu od jídla, je to určitý zevnější „trénink“. Jde o kázeň v jídle, ale pak se máme naučit i kázni v myšlenkách. Těžší je se pokořit, přiznat si chybu, umět se omluvit; člověk by se raději týden postil, než by řekl: „Odpusť, udělal jsem chybu.“ Přitom člověk tím prospěje sobě i bližnímu, a když mlčí, roste napětí týden, dva, a dotyčný to poví dalšímu, a ten zase jinému... A nastává napětí, pro naši pýchu, že nejsme schopni se pokořit. Když přijde sebelítost, chmury, smutky, všelijaké jedovaté myšlenky, mám se naučit je odsekávat: STOP! Co na to říká Boží slovo? Mám tedy z toho vyjít a postavit se do Božího slova. Když přijde pokušení, a člověk řekne tvrdě „NE“, má pokoj. Hlavně když jde o otázku např. čistoty. Zde je nutné, aby se člověk naučil nečistou myšlenku, představu či pocit useknout hned, jak přijde (viz Mt 5,29-30). „Bůh to vidí!“ Nesmíme v tom zůstávat. Useknout, a tečka. „Pane, ať sestoupí Tvůj oheň, a spálí to.“ Anebo když člověk vidí nějaký film, či slyší nečistou hudbu. Useknout to – vypnout. Takovýto habitus potřebuje získat každý člověk, a tím více každý křesťan.

Máme se naučit praktikovat normální principy evangelia, jednoduché zásady, které jsou zdravé, přirozené a zároveň Boží. To je následování Krista. Křesťan – to není nějaký podivný mystik, který chodí zasněně, stále musí něco cítit, mít nějaké pocity. Nejde o pocity, ale jde o čistou lásku k Ježíši! A pokud Pán dá nějaké city, anebo nedá, to není podstatné. Máme žít z víry. Spravedlivý žije z víry, ne z citů. A nezajímá mě, jestli to cítím, necítím, rozumím, nerozumím, chápu, nechápu – Bůh to řekl. Toto je Jeho slovo, a já ho mám v Duchu Božím realizovat, vtělit ho. To je náš úkol.

Dále jde o pročištění vzájemných vztahů, aby Ježíš byl uprostřed nás. Když se pak budeme společně modlit, budeme v jednotě. Totiž starý člověk všude strčí nos, žárlí, závidí,... Je tedy potřebné dát do světla, co v nás je: mechanismy lenosti, závisti.

První přikázání je milovat Boha, a druhé je milovat bližního jako sebe. Milovat bližního jako sebe znamená, že chci, abych já byl spasen a aby mohl ve mně žít Kristus, a chci aby mohl žít i v mém bližním. Musím proto pravdivě znát sebe a přiznat si hřích: kritizování, posuzování, povyšování se nad druhého, různé vzpoury proti Bohu, když dopustí nějaké utrpení. Tehdy automaticky začínají přicházet výčitky: „Proč jsi to, Bože, dopustil? Proč zrovna já? Proč jsi mě neochránil?“ Přijde jen malé neštěstí, a okamžitě se projeví tento mechanismus vzpoury. Musíme vědět, co v nás je – že v nás je síla zla, dědičný hřích – starý člověk, který má jeden jediný program – DOSTAT NÁS DO PEKLA! A co pro to dělá? Stačí mu, abychom byli svévolníci: plnili svou vůli, oslavovali starého člověka, prosazovali své dobro, svou pravdu, svou zkušenost – stále jen to svoje. Ale evangelium říká, že podstata je ztratit sebe sama, přestat zbožšťovat starého člověka. Jak říká apoštol Pavel: „Stále jsme vydáváni do Kristovy smrti.“ (1Kor 4,10n)

Automatická, přirozená reakce, je reakcí starého člověka: Když nám někdo vynadá, zamračí se, starý člověk se automaticky stáhne, a buď přijde sebelítost, anebo nenávist: „Já ti dám!“ Tak to funguje u malého dítěte, dospělého i u starého člověka, ať je to křesťan, pohan nebo ateista. To jsou normální reakce. A my se máme v tomto zapírat.  Proto nám Ježíš dává svá přikázání a říká: „Kdo bude zachovávat má přikázání...“ A jaká jsou Jeho přikázání? Ježíšova přikázání jsou dána v evangeliu. Respektují desatero, které nám dal Bůh skrze Mojžíše, a dávají k němu správný výklad, jak jej máme chápat. Např. Ježíš říká: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Nezabiješ‘, ale Já vám pravím...“ JÁ – tedy On, Zákonodárce – Bůh. A dále: „... Každý, kdo se bezdůvodně  hněvá na svého bratra, propadne soudu. Kdokoli by řekl svému bratru: ̦Ráka!̒ bude vydán veleradě, a kdokoli by řekl: ̦Blázne!̒  propadne pekelnému ohni.“ (Mt 5,22) Nebo Ježíšovo pravidlo: „Co nechceš, aby druzí dělali tobě, nedělej ani ty jim. A co chceš, aby dělali tobě, to dělej jim.“ Chceš, aby druzí byli k tobě milí, tolerovali tě, tak toleruj nejprve ty je. A pak i oni to budou prokazovat tobě. Člověk to však vyžaduje od druhých – má dvě míry. Starý člověk nedopustí žádnou kritiku na svou adresu. Proto když nám někdo ukáže na naši chybu, hřích, urazíme se a už s tím člověkem do smrti nechceme hovořit. Nic nepřijímáme. Ale co se týče bližního, tam už je náš postoj jiný, jak říká Ježíš: „Vidíš třísku v oku svého bratra, a trám ve svém oku nepozoruješ.“ Ježíš nám ukazuje, že v nás je vrozená slepota.

Já chci být spasen a chci, aby byl spasen i můj bližní. Avšak bližního hlídá zase jeho starý člověk a vrozená temnota ho drží v averzi nejen vůči mně, ale také vůči Kristu. Starý člověk má své evangelium, svého boha a svého ducha. On si klidně i přečte slova Písma svatého, ale dívá se na ně svým pohledem. Proto je nutná pravdivost, čili pokání, neustálá metanoia, tedy chodit ve světle. Člověk ale nechce chodit ve světle, nechce slyšet pravdu o sobě. Musí však vyjít z temnoty, postavit se do světla, pod Kristův kříž a uvědomit si: „Ježíši, Tys za mě zemřel, za mé hříchy, Ty bereš na sebe mé hříchy, problémy.“ Tehdy, ve světle, mohu konat tuto „duchovní operaci“: „Ano, Pane, takový jsem, jaký jsem.“ Ale toto můžeme činit jedině pod křížem. Když to budeme dělat mimo Kristův kříž, přijde deprese, zoufalství a ďábel nás ještě povede do vzpoury proti Bohu. Musíme vědět, jaké v nás je nebezpečí, je to kus něčeho ďábelského, ďábelská pýcha, převracení pravdy, člověk nechce znát pravdu o sobě. Proto si musíme být této reality vědomi i ve vztahu k druhým a tolerovat je. Nemůžeme druhému povědět pravdu, pokud není obrácený, pokud ho nepřivedeme ke Kristově kříži a nepomůžeme mu do světla. Musíme jeho slepotu tolerovat. Musíme být moudří a vnímat, kdy můžeme druhého vést a disponovat, a následně ho chytit do jakési „svaté pasti“ jako rybář do sítě, aby byl spasen. A to je pravá moudrost, moudrost evangelia, která nemá absolutně nic společného se všemi současnými filosofiemi a psychologiemi. Ty jsou sebeklamem, návodem jak klamat sebe i druhé. My máme mít filosofii, ale ta má vycházet z evangelia a z pravdivého života. Má to být životní filosofie a ne kroucení, které vede k zatemnění rozumu, glorifikaci starého člověka a nakonec do pekla.

V duchovním boji za spásu duší jsou důležité dvě věci: půst a naše vzájemné vztahy, tedy vnitřní jednota. Potom modlitba spravedlivého proniká nebesa, a jsou-li dva nebo tři sjednoceni, Kristus je uprostřed a je to On, kdo se modlí. Vše je pak už Jeho záležitost.

Nicméně je potřebné, aby půst byl spojen s modlitbou. Modlitba je dýcháním duše, modlitba je to, co nás spojuje s Bohem. Postavím se tedy v pravdě před Boha a uvědomím si základní věci: kdo jsem já, a kdo je Bůh. On je Ten, který stvořil celý vesmír, a já jsem jako malé zrníčko, nula. Když však přijmu Ježíše, v Něm mám život věčný. Musím si uvědomit, že hlavní je modlitba, která mě spojuje s Bohem. Zavři se tedy do své komůrky a tam se setkávej se svým Bohem (viz Mt 6,6). Čas, který dáváme Bohu, dáváme i sobě a budujeme tím i svou rodinu. Pokud se budeme držet Boha, On bude skrze nás působit. Musíme se učit Mu důvěřovat. On je všemohoucí, skutečně všemohoucí. I náš život je v Jeho rukách. My jsme ubozí, ale máme důvěřovat v Něho.

Ježíšova slova: „Nebudete-li činit pokání, všichni zahynete,“ a „A půjdou tito do věčných muk“, jsou stále aktuální, ale zvláště v době postní. Co je to pokání? Pokání neznamená chodit v pytli či se pomazat popelem a chodit jako nějaký strašák. Pokání znamená roztrhnout své srdce, jak stojí v knize proroka Jóela (viz Jl 2,13). To je pravdivé pokání. Rozejít se s okultismem a vším, co mě od Boha odděluje. Mám roztrhnout své srdce před Bohem. Pravdivě si nalít čistého vína: Tak to je – jsem hříšník! Odplata za hřích je smrt.

Nebudete-li činit pokání, všichni zahynete – ať je to kardinál, biskup, kněz, řeholník či laik. Všichni! Podmínkou je činit pokání, tedy odvrátit se od ducha lži a od cesty lži, která vede do pekla.

Náš domov je v nebi. Pokud bychom i všechno ztratili – kariéru, zdraví..., tak nesmíme ztratit věčný život! Nad tím musíme bdít, a proto se v době postu zastavit a najít si čas na svou nesmrtelnou duši, která je draze koupena krví Božího Syna.

Stáhnout: Slovo otce patriarchy Eliáše na dobu postní (2016)