Jóšafat, zbožný judský král, jednoho dne zjistil, že jeho království je obklíčeno obrovským vojskem. Věděl, že proti takové přesile nemá nejmenší naději. Proto padl na tvář před Hospodinem a úpěnlivě volal: „Nemáme sílu proti tomuto velikému množství, které táhne proti nám. Nevíme, co máme dělat, proto vzhlížíme k Tobě.“ (2Pa 20,12) Tak se modlil král Jóšafat. Všimněme si zde jedné věci, která je velmi důležitá: je potřebné, abychom při chválení Pána odvrátili svůj pohled od hrozivých okolností a obrátili se k Bohu. Jóšafat nezavírá oči před nebezpečím, které hrozí jeho zemi, nechová se, jakoby nepřátel nebylo. Naopak situaci velmi dobře zná, vidí svou úplnou bezmocnost, a proto se obrací k Bohu o pomoc. Ani my nemáme být slepými k reálnému nebezpečí v našem životě. Ale také se nesmíme zabývat pouze dílem toho Zlého kolem nás. Vše máme vidět tak, jak to je. A právě pravdivé vidění skutečností má být důvodem našeho chválení Boha, protože věříme, že On v tom všem ukáže svou Božskou moc a autoritu.

Jak jednal Pán Ježíš, když bylo potřeba na pustém místě nasytit 5000 hladových lidí, a měli tam jen několik chlebů a ryb? Pán Ježíš pozvedl svůj zrak k Otci, chválil Ho, dobrořečil Mu, a pak „...lámal chleby a dával učedníkům a učedníci zástupům.“ (Mt 14,19) Všichni se pak nasytili a ještě sesbírali dvanáct košů zbylých chlebů.

Také když přišel Ježíš do Betánie a viděl Martu s Marií plačící nad smrtí svého bratra Lazara, přistoupil k jeho hrobu a rozkázal odvalit kámen. Pak vzhlédl k nebi a řekl: „Otče, děkuji Ti, žes mě vyslyšel.“ (Jn 11,41) Ježíš děkuje. Je nám tak příkladem, abychom i my dokázali za všechny situace děkovat.

Nyní si to promítněme do konkrétního života. Jestliže máme Boha chválit v každé situaci – znamená to, že i v těžkých i v těch, kterým vůbec nerozumíme, protože není podstatné, abychom jim rozuměli. Zároveň je však potřebné tyto situace dát Pánu ve vnitřní modlitbě. Můžeme postupovat asi takto: Nejdříve si uvědomíme situaci, která je pro nás zvlášť nepříjemná – například někdo nás pohoršuje nebo rozčiluje. Může to být manžel, bratr, vedoucí v práci nebo některá spolusestra v společenství, která má určité povahové vlastnosti, kterými mě soustavně popuzuje. Při vnitřní modlitbě tedy řekněme: „Pane, děkuji Ti za tuto sestru (manžela, spolubratra, šéfa v práci…). Děkuji Ti za to, že mohu žít v její blízkosti. Vždyť to je pro mě největší dobro. Ona mi aspoň pomáhá odmaskovávat mou bídu a sebelásku. Má sestra je pro mě tím nejvzácnějším požehnáním. A já jsem Ti za to ještě nikdy nepoděkovala. Děkuji Ti a chválím Tě za ni, můj Bože.“ Zkusme to a uvidíme zázrak – především ve svém srdci a mnohdy i na tom člověku.

Anebo: Přijde nějaký problém – například hněváme se na sebe pro nějakou svou povahovou vlastnost, která nám způsobuje nemálo problémů, třeba jsme upovídaní nebo máme jiný zlozvyk. Zápasíme s tím 20, 30, 40 let a nic…, žádný výsledek není vidět. Zkusme říci: „Pane, já Ti děkuji za svou upovídanost. Děkuji Ti, že jsem taková, jaká jsem. Děkuji Ti za tu svou bídu.“ A uvidíte, že Pán Bůh udělá v našem životě drobné změny nebo i velký zázrak.

Cvičme se v děkování nejen v modlitbě, ale i v obyčejném všedním životě. Například, když se nám něco nepodaří, máme ve zvyku dělat polohlasně komentáře a zlobíme se, nebo něco zapomeneme, a pak máme na sebe hněv. Zrovna tehdy se pokusme říci celým srdcem: „Pane, děkuji Ti právě za to, že jsem na tu věc zapomněl, že se mi to nepodařilo… Skutečně Ti děkuji.“ A uvidíte, Bůh udělá zázrak a ukáže nám, že právě toto zdánlivé zlo nám přinese požehnání nebo poznání.

Opravdu člověk žasne, jak tato kratičká věta – DĚKUJI TI, BOŽE,… – když se ji naučíme říkat, začne měnit náš život. Je to vlastně největší šance zbavit se strachu, protože děkováním se postavíme proti strachu a posvítíme si na danou situaci Božím světlem. Ne pouze svým rozumem, ale my tam skrze víru pustíme Boha. Pán Ježíš říká: „…ať svítí vaše světlo před lidmi…“ (Mt 5,16) To světlo opravdu zazáří, ale musíme nejdříve pustit do svého srdce i do těch všedních okolností živého Boha a vážně s Ním počítat! Pak se nám najednou „rozsvítí“, a my v tom Božím světle uvidíme všechny podvody a intriky Božího nepřítele, jak nás udržoval v zbytečném strachu a v hněvu… V tom světle se najednou vše rozplyne.

Ano, náš Bůh je Bohem mocným, stejně mocným jako byl v době Mojžíšově. Mojžíšovi řekl, aby rozdělil moře a stalo se. V apoštolské době působil skrze apoštola Petra, který řekl chromému: „Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ A on vstal a chodil. Tentýž Bůh chce působit i v našem životě, jen je potřeba, abychom našli klíč, spojení s Ním…. A tím klíčem je právě děkování. Děkovat Bohu a chválit Ho tak, jak se modlíme v prefaci: vždy a všude – opravdu vždy a všude, ne jen někdy a někde, ale vždy a všude.

Pak Bůh začne jednat. On vezme náš život do svých rukou a boj proti našim slabostem už nebude naším bojem, ale bude to Boží boj. Jako tomu bylo s králem Jóšafatem, který se skutečně spolehl na Hospodina. Chválil Ho a důvěřoval Mu. Bůh pak zařídil vše tak, že zvítězil. Totéž prožijeme i my, každý den, třeba v maličkostech, a poznáme, že Bůh za nás skutečně bojuje, že jedná. Pak budeme moci třeba i za uplynulý týden napsat mnoho svých zkušeností, jak Bůh jednal v našem životě jen například v tomto jediném týdnu.

Děkujme Bohu za vše, za všechny nezdary a různé kolize, kdy prohrajeme a budeme jednat špatně. Děkujme MU a chvalme HO, a uvidíme, jak je Bůh mocný, jak je dobrotivý a jak nás miluje.

Stáhnout: Slovo patriarchy Eliáše o děkování ІI. část: jak otevřít svůj život Božímu působení