Svatý Josafat, křestním jménem Jan, se narodil v roce 1580 ve Volodymyru na Ukrajině. Jednou v chrámu sv. Paraskevy, kam přišel ještě jako malé dítě spolu s rodiči, spatřil ikonu ukřižovaného Ježíše. Chlapec se své matky zvědavě zeptal, co ta ikona představuje. Když mu vysvětlila, že je to Spasitel světa, který z lásky k lidem sestoupil z nebe na zem a zemřel za ně potupnou smrtí, aby je zachránil před věčným zavržením v pekle a otevřel jim bránu do nebe, chlapec zahořel k Ježíši upřímnou láskou. Svému příteli později řekl: „V té chvíli jsem ucítil, jak z boku Ukřižovaného vylétla hořící jiskra a spadla do mého srdce.“

V roce 1604 vstoupil do kláštera ve Vilniusu a obdržel řeholní jméno Josafat. Vilniuský klášter byl v úpadku a prakticky prázdný, takže Josafatovi nezůstalo nic jiného, než se nechat vést Duchem Svatým. A ten jej brzy přivedl ke svatosti. Kromě denních modliteb vstával Josafat i o půlnoci a několik hodin se modlil ve své cele nebo na blízkém hřbitově, a to i v zimě, větru, nejednou stoje bosýma nohama na sněhu. Písmo svaté a životy svatých – to byli dva prameny, z nichž čerpal Boží moudrost. Ty ho inspirovaly k lásce k Bohu a následování Ježíše. Tak skrze Josafata začala v tichosti reforma mnišského života.

Později do kláštera přijel starý mnich, avšak pro jeho schizmatické smýšlení, i když navenek zůstával v katolické církvi, s ním Josafat nemohl vytvořit duchovní jednotu. Proto se horlivě modlil a snažil se získat pro Krista a řeholní život mladé muže. Už v roce 1607 jich několik přijalo hábit. Jedním z nich byl Benjamin Rutský. Jeho rodiče, kalvíni, chtěli ze svého syna vychovat horlivého protestanta. Mladý Benjamin studoval ve Vilniusu a později v Praze, avšak pod vlivem jezuitů přijal katolickou víru a odjel do Říma. Po ukončení studia v kolegiu sv. Atanáše se vrátil do Vilniusu, kde se seznámil s Josafatem, který se tam v té době učil u kupce. Stali se přáteli. Zatímco Benjamin obdivoval Josafatovu svatost a lásku k církvi, Josafat měl zase užitek z jeho znalostí a zkušeností.

Podruhé se setkali, když se Benjamin Rutský vrátil z Moskvy, kde byl na misii, a Josafata už nalezl v klášteře Nejsvětější Trojice. Josafatovi, který byl věkově mladší, se podařilo získat učeného Benjamina pro baziliánský řád, kde dostal nové jméno Josef. Oba světci začali bojovat za sjednocení Rusi-Ukrajiny s Římem. Obnovili nejenom baziliánský řád, ale i církev. Pro horlivost v získávání duší pro sjednocení nazývali schizmatici svatého Josafata „dušechvat“. V roce 1614 byl Josef Rutský intronizován na kyjevského metropolitu a Josafat v roce 1617 na vitebského biskupa. O rok později nastoupil na stolec polockého arcibiskupa.

Tvrdý boj za sjednocení se vyhrotil. Jednoho dne při pastýřské návštěvě Vitebska, se obyvatelé města, které bylo pod silným vlivem schizmatiků, domluvili, že sv. Josafata zabijí. On cítil toho ducha nepřátelství, který vládl v celém Vitebsku. Prožíval proto v duši bolestný tlak, modlil se a dával celou záležitost Bohu. Jeho přáním bylo obětovat se za Krista a nesmrtelné duše. Jednoho dne už tušil, že jsou před ním poslední hodiny života, proto se celou noc modlil. V neděli ráno vrazi přepadli biskupské sídlo. Nejprve světce udeřili do hlavy kyjem a pak mu do ní ťali sekerou, aby jej usmrtili. Zalitý krví upadl na zem. Mysleli si, že je mrtev, ale on po chvíli pozvedl ruku, jako by chtěl svým vrahům požehnat. Tu jeden z nich přiskočil a dvěma kulkami mu prostřelil hlavu. Tak svatý Josafat odevzdal svého ducha do Božích rukou.

Avšak ani po smrti mu nedali pokoj. Nestačilo jim, že zplundrovali biskupský palác, mrtvému světci se posmívali, vysvlékli jej z jeho šatů, plivali na něj, trhali mu vlasy a vousy, šlapali mu nohama po obličeji. Pak mu svázali nohy provazem a s velkým křikem vlekli tělo svatého Josafata ulicemi města.

Přivlekli ho k řece Daugavě, přivázali k němu žínici, kterou naplnili kamením, a hodili jej do řeky. Z vody jej vytáhli až po šesti dnech. I když samotný pohřeb se uskutečnil až čtrnáct měsíců po jeho smrti, tělo se nezměnilo, zůstalo jako živé a je neporušeno až do dnešního dne. Bůh při něm udělal mnoho zázraků. Jako se kdysi lid snažil dotknout Ježíše, protože z Něho vycházela síla, která uzdravovala, tak se teď lidé snažili dotknout alespoň Josafatova těla nebo předmětů s ním spojených. Na přímluvu světce se jich mnoho obrátilo, uzdravilo či jinak zachránilo před jistou smrtí. Například polocký nadradní Petr Dankovský potřel své slepé oči žíněnou košilí, kterou nosíval svatý Josafat, a vrátil se mu zrak. Podle jeho příkladu tak učinila i jakási Poločanka, a také prozřela. Kníže Alexandr Zaslavský z Ostrohu byl na přímluvu světce uzdraven z těžké choroby. Oheň, který vypukl v jezuitské koleji, byl zázračně uhašen. Metropolita Rutský svědčil, že kdykoli se v potřebě obrátil na sv. Josafata obdržel duchovní nebo tělesnou pomoc. A podobně mnoho a mnoho dalších.

Josafat se stal mučedníkem. Krev mučedníků je semenem nových křesťanů. Kromě Josafata to byli i jiní světci, kteří svou krví zkropili Kristovu roli. Byli to celé generace mučedníků, na prvním místě apoštolé. Oni všichni jako svědkové víry obětovali za Ježíše svůj život, kromě apoštola Jana, který stál odvážně pod křížem. On svoje nekrvavé mučednictví prožil právě tam. Je totiž krvavé mučednictví i nekrvavé mučednictví.

Mučedník řecky zní „martyr“ a toto slovo zároveň označuje i svědka. Musíme si uvědomit, že každý z nás má být svědkem Ježíše Krista, ne jenom kněz nebo biskup, ale každý pokřtěný. To však znamená být připraven také obětovat za Krista a Jeho evangelium i svůj život.

V modlitebních zastaveních opakujeme sedmkrát za den: „Ježíši, Bože můj, miluji Tě celým srdcem, celou duší a vší silou.“ To je první přikázání. A pak pokračujeme: „Nyní ztrácím svou duši pro Tebe a pro evangelium.“

Tedy sedmkrát za den si uvědomujeme svůj vztah k Ježíši. Projevem naší upřímné lásky je to, že ztrácíme svou duši pro Něho, a tím jsme také připraveni na setkání s Ním. Náš život je proti věčnosti jenom krátkým okamžikem, krátkou cestou, a po smrti nás čeká věčný život bez konce. Nevíme dne ani hodiny, kdy přestoupíme práh věčnosti. A Bůh zkouší naše srdce. V utrpeních a pronásledováních máme dosvědčit svou věrnost Ježíši.

Svatý Josafat v tehdejší době položil svůj život za jednotu s Římem. Nyní je potřebné jen jedno – abychom na prvním místě usilovali o jednotu s živým Ježíšem, a to nejprve v modlitbě, a v malých věcech abychom upřednostňovali Ježíše a plnili Jeho vůli. A potom, když bude třeba, abychom za Něj dali i svůj život.

My uznáváme úřad sv. Petra jako takový, avšak v dnešní době s bolestí vidíme, jak církev ničí hereze a jak jsou věřící tlačeni do toho, aby se nenápadně odřekli Krista. Bez Něj však není věčný život! Jako katolíci máme plnost víry. Buďme vděčni svým rodičům, že nám zachovali tento poklad. Víra jako tradice však sama o sobě nestačí. Každý z nás musí mít osobní vztah k Ježíši, osobně Ho následovat. On říká: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne.“ (Lk 9,23) To je program pro každého z nás – jít za Kristem. To je učení církve už 2000 let. To je podstata evangelia.

Bohužel v dnešní době se hlásá jiné evangelium, které přikrývá současné hereze. Za něj automaticky přichází na ty, kdo jej hlásají i na ty, kdo jej přijímají, anatema – Boží prokletí – tedy vyloučení z církve, jak o tom píše apoštol Pavel: „Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet! (anatema) Jak jsem řekl, a znovu to opakuji, jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet.“ (Gal 1,8-9) Teď je situace těžší a složitější než např. za komunizmu. Tehdy člověk znal nepřítele, zakoušel pronásledování a teror ze strany státního zřízení. Nyní však církev ničí duchovní rakovina. Je to vnitřní likvidace a démonizace lidí skrze hereze. Žel, mnoho křesťanů tomu nechce uvěřit.

Co můžeme dělat? Položit si otázku: „A co já? Co by bylo se mnou, kdybych teď zemřel?“ Musíme si uvědomit, že neseme před Bohem zodpovědnost za sebe tam, kde nás Bůh postavil, ale také za ty, které nám svěřil – muž za ženu, za děti, žena také za děti… V první řadě zodpovídáme za to, abychom zachovali poklad víry, živý vztah k Bohu. A k tomu potřebujeme Ducha Svatého, Boží sílu, a také abychom byli, jak řekl Ježíš, Jeho svědky, řecky martyrés – mučedníky: „…dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky…“ (Sk 1,8) Jedině On nám pomůže uchovat poklad křesťanské víry a nezradit Ježíše kvůli časným výhodám. On nám dá potřebnou odvahu a věrnost, jako ji dal apoštolům a mučedníkům v průběhu dvaceti století existence křesťanství.

Modleme se, aby Bůh vložil do našich srdcí upřímnou lásku k Němu. Nejenom kněží či biskupové, ale každý z nás má mít ducha Dobrého pastýře, který klade za ovce i svůj život. Každému totiž Bůh dává duchovní ovce. K tomu je potřebné, abychom měli pravdivou jednotu s Kristem skrze upřímné pokání, protože On říká: „Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn…“ (Jn 10,9) V současné době se křesťanům otevírají falešné dveře poznání, kterým je křesťanství s duchem New Age, s duchem Assisi, které nemá nic společného s Ježíšem. Naopak, je za ním duch antikrista, který zneužívá církevní struktury a vede lidi do věčné záhuby. Dobrý pastýř musí mít odvahu vzít i hůl a bránit stádo před vlky.

Dnes ve svátek sv. Josafata prosme, abychom byli odvážní, jako byl on, a nikdy Ježíše nezradili. Když pak přijde smrt, Bůh nám dá korunu věčné slávy, tak jako ji dal tomuto světci. A On udělá mnohem víc. Po smrti Josafata nastala obnova řeckokatolické církve, proto spolu s ním prosme, aby Bůh obnovil celou svou církev – ať už to budou katolíci řeckého či římského obřadu, či jiní křesťané, kterým se otevřou oči, začnou konat pokání a přijmou živého Krista. Bez oběti to však není možné…

Stáhnout: Slovo otce patriarchy Eliáše na svátek svatého Josafata