1. část: Rozdíl mezi východní a západní liturgií, otázka epikléze

2. část: Duch svatý a epikléze

3. část: Epikléze – prožívání v liturgii

4. část: Liturgický prostor a ikonostas

1. část: Rozdíl mezi východní a západní liturgií, otázka epikléze

Východní liturgie sv. Basila Velkého i sv. Jana Zlatoústého (4. století) obsahuje epiklézi. Epikléze je i v jiných východních ritech. Vychází přímo z apoštolské tradice.

Jaký je rozdíl mezi západní a východní liturgií? Západní liturgie byla radikálně upravena na II. vatikánském koncilu. V rámci úprav byly místo jednoho kánonu stanoveny čtyři. Předkoncilní latinská liturgie neměla v kánonu žádnou zmínku o Duchu svatém. Upravená koncilní liturgie už zmínku o Duchu svatém má, je však zařazena ještě před slova ustanovení (konsekrační slova). Na rozdíl od toho, východní liturgie obsahuje tzv. úpěnlivé vzývání Ducha svatého, neboli epiklézi, a to až po slovech ustanovení.

Liturgisté II. Vatikána měli odvahu k radikálním krokům: obrátili oltář tváří k lidu a mnohde odstranili svatostánky z centra chrámu. Proč se neodvážili do kánonu západní liturgie přijmout východní epiklézi? Vnesli pouze zmíněnou modlitbu k Duchu svatému před slova ustanovení, a ne jako epiklézi za ně. Liturgické disputace o epiklézi se vedly několik staletí. Výsledek byl nulový. Západ, ovlivněný scholastickou filosofií, kladl tzv. logické argumenty proti epiklézi, jakoby šlo o dvě konsekrace, což pokládali za nonsens. Problém byl v tom, že Východ i Západ vycházel každý ze svého pohledu. Epikléze není druhou konsekrací. Jednak jde o tajemství víry a jednak je zdůrazněno, že svátosti, a to především liturgie, jsou působeny ne jen slovem, ale i Duchem svatým.Právě na to je ve východní liturgii kladen důraz. V liturgii jak západní, tak východní jde o zpřítomnění Kristovy krvavé oběti na Golgotě. Ve východní liturgii je zdůrazněna mimořádně silná úloha Ducha svatého; dá se povědět dle východních teologů, že vždy jde zároveň o nové Letnice (Pjatidesjatnici). Úpěnlivé vzývání Ducha svatého (epikléze) se nevztahuje jen na chléb a víno, posvěcené Kristovými slovy ustanovení, ale i na celé Tajemné Tělo Kristovo – církev.

Hlavní rozdíl mezi Východem a Západem je ve stanovení vrcholného momentu – proměnění – kdy na slovo kněze se mění podstata chleba a podstata vína a stává se Tělem a Krví Kristovou. Západ tento moment stanoví při slovech Kristových, která pronesl při poslední večeři. Východní liturgie tato slova nazývá pouze slovy ustanovení, ne slovy proměnění (konsekračními), a moment vyvrcholení konsekrace označuje po slovech ustanovení a anamnézi, až v epiklézi. Duch svatý slova Kristova, kterými ustanovil podstatu liturgie, v epiklézi realizuje. Vtělení Božího Slova – Ježíše, druhé božské osoby – učinil Duch svatý na Mariino „ano“. Podobně v liturgii i kněz skrze vyjádřené slovo dává prostor, aby Duch svatý realizoval – zpřítomnil – na oltáři Kristovu oběť kříže.

Po slovech ustanovení a anamnézi kněz pronáší úpěnlivou prosbu k Duchu svatému, aby sestoupil nejen na posvěcené dary, ale i na kněze a přítomné, tedy na církev: „Sešli Ducha svatého na nás i na předložené dary.“ Těmito slovy začíná epikléze, která má do určité míry charakter nových Letnic, nového vylití Ducha svatého. V čase epikléze lid prosí o příchod Ducha svatého „na nás“ (přítomné věřící) i na dary a zpívá oslavnou a prosebnou antifonu: „Tebe pojem, Tebe blahoslovim...“. Někteří východní kněží při úpěnlivém vzývání Ducha svatého klečí a v některých klášterech je praxe, že jeromonach je během zpěvu antifony v prostraci. Zpěvem je zároveň dán prostor knězi i všem přítomným k vnitřnímu ztišení a k osobnímu vzývání Ducha svatého. Pak kněz pronáší slova nad posvěceným chlebem: „Sotvori ubo chlib sej čestnoje Tilo Christa Tvojeho“ (Amen). A následně: „... a ježe v čaši sej čestnuju krov Christa Tvojeho“. Na závěr epikléze dodává: „Preloživ Duchom Tvojim svjatym“. Tato závěrečná věta se vztahuje opět jak na posvěcené dary, tak na věřící. Pro věřící jde o etapy hlubšího a hlubšího přijímání Ducha svatého.

Co se týče konsekrace darů, slova: „Preloživ Duchom Tvojim svjatym“ souvisí i se slovy epikléze nad posvěcenými dary. Konsekrační slova v epiklézi a spoluúčast Ducha svatého lze vyjádřit spojením: „Sotvori ubo chlib sej čestnoje Tilo Christa Tvojeho“ „(preloživ) Duchom Tvojim svjatym“. Totéž platí i o slovech nad kalichem: „a ježe v čaši sej čestnuju krov Christa Tvojeho“ „preloživ Duchom Tvojim svjatym“. Kněz se obrací na Boha, aby svou všemohoucností učinil proměnu (konsekraci) a zároveň prosí o Ducha svatého, aby toto tajemství realizoval.

Západní teolog či liturgista se asi dívá na epiklézi nechápavě.

Krátká rekapitulace: Ježíš ve čtvrtek večer ustanovil svátost oltářní konkrétními slovy, které nám zachovali tři evangelisté. Po ukončení poslední večeře šel Pán Ježíš s apoštoly do Getsemanské zahrady. Tam se modlil, byl zajat a začal proces odsouzení, směřující k Jeho smrti. Následoval výslech před Annášem, Kaifášem, Pilátem. Je nespravedlivě odsouzen, jde křížovou cestou na Golgotu, tam je ukřižován a po tříhodinovém boji a velkém utrpení dovršuje dílo naší spásy vykupitelskou smrtí.

Východní liturgie rozlišuje slova ustanovení, pronesená při poslední večeři, od epikléze, v níž Duch svatý zpřítomňuje už dovršenou Kristovu vykupitelskou oběť na kříži. Mezi slovy ustanovení a epiklézí je anamnéze (připomínka). Připomínají se hlavní události Kristova spasitelného díla slovy – krest, hrob, tridnevnoje voskresenije... Po anamnézi kněz zvedá současně kalich a diskos s posvěcenými dary a pronáší (zpěvem): „Tvoja ot Tvojich, Tebi prinosjašče, o vsich i za vsja“. Po těchto slovech nastává epikléze, tedy úpěnlivá prosba, aby Duch svatý sestoupil na nás i na předložené dary. Závěrečná slova epikléze: „Preloživ Duchom Tvojim svjatym“ se vztahují i na přítomné věřící – Tajemné Tělo Kristovo. Trojím „Amen“ je epikléze ukončena. Toto „Amen“ se vztahuje jak na proměněné dary, tak i na lid, který znovu přijal plnost Ducha svatého. Nakonec následuje uctění Krista, přítomného pod způsobou chleba a vína, vonným kadidlem. Pak se kněz obrátí k lidem a okouří i je. Tím symbolicky zdůrazní přítomnost Ducha svatého v nich, před tím, než na závěr liturgie přijmou Krista ve svatém přijímání. „Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, přebývá ve mně a já v něm.“

Závěrem: Připomínáme, že svatí Cyril a Metoděj přeložili tuto liturgii z řečtiny do staroslověnštiny. Pravoslavná církev dodnes slaví svatou liturgii ve staroslověnštině tak, jak ji slavili svatí Cyril a Metoděj. Tato staroslověnská liturgie byla také uznána v Římě, kde ji oba slovanští věrozvěstové slavnostně sloužili v chrámu Santa Maria Maggiore. Tehdy přinesli i ostatky svatého papeže Klimenta, učedníka a nástupce apoštola Petra, z krymského Chersonésu.

Připomeňme si rovněž, že apoštolé v Jeruzalémě, jak vyplývá z Písma (Sk 2,42), sloužili „lámání chleba“ – liturgii – až po seslání Ducha svatého, ne před ním. Epikléze pro ně byla podstatnou skutečností. Pronesli slova Páně – ustanovení – a pak prosili Ducha svatého, aby tato slova realizoval. Východní liturgie, upravená sv. Basilem Velkým a sv. Janem Zlatoústým, navazuje na apoštolskou tradici.

V západní církvi mohou východní liturgii veřejně sloužit jen ti kněží, kterým dal místní biskup dovolení k biritualismu.

Stáhnout: Epikléze /1. část: Rozdíl mezi východní a západní liturgií/ (21.11.2018)