Christos raždajetsja!

Svátky Kristova narození jsou spojeny s křesťanskými tradicemi, radostným koledováním a milou atmosférou vzájemné lásky. Děti se už dlouho předem těší, rodina se sejde, a rovněž mnozí, kteří jinak během roku nenavštěvují bohoslužby, o Vánocích přijdou. Upřímní křesťané se připravují na Vánoce po celou Filipovku [*], která má charakter pokání, uvědomění si svých hříchů, své bídy, a očekávání Mesiáše, Spasitele. Nejpodstatnější je, abychom o Vánocích znovu obnovili svůj vztah k Bohu a znovu, vírou, přijali Ježíše. Křesťanský pozdrav „Christos raždajetsja! Slavimo Joho!“ vyjadřuje hloubku vánočního tajemství. Bůh k nám znovu přichází a znovu se rodí tam, kde najde upřímné srdce, toužící po pravdě, spravedlnosti a věčném štěstí.

Mezi tradice Vánoc patří i vertepy. Vy, kteří je hrajete, a sami přitom máte osobní vztah k Ježíši, získáváte svým svědectvím víry milost, aby se Kristus rodil i v těch, kteří upřímně tuto vánoční scénku prožijí.

Podívejme se teď duchovním pohledem na Ježíšovu Matku. Co asi prožívala před narozením Ježíše, při narození i po narození. Narození Kristovo je bytostně spojeno s vtělením Božího Slova. To byl největší zázrak v celém vesmíru. Bůh se z lásky k nám rozhodl vysvobodit nás z temnoty hříchu a lidské bídy. Boží Syn vzal proto na sebe naši lidskou přirozenost a nakonec velké utrpení spojené se smrtí na kříži. Tím dovršil naši spásu. Zaplatil za naše hříchy a otevřel nám cestu do věčného štěstí v nebi.

Bohorodička několik let po smrti a vzkříšení svého Syna krátce sdělila evangelistu Lukášovi okolnosti spojené s tímto velkým tajemstvím. „Archanděl Gabriel byl poslán od Boha do galilejského města Nazaret, kde žila Panna, zasnoubena muži, jménem Josef, z rodu Davidova.“ Tak to stručně zapsal sv. Lukáš. „Jméno té Panny bylo Maria. Anděl jí řekl: ‚Neboj se Maria, nalezla jsi milost u Boha. Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. A Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Jeho království nebude konce.‘ Maria řekla andělovi: ‚Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem.‘ Anděl jí odpověděl: ‚Sestoupí na tebe Duch svatý a dítě bude svaté, a bude nazváno Syn Boží... Neboť u Boha není nic nemožného.‘ Maria řekla: ‚Jsem otrokyně Pána, ať se mi stane podle tvého slova.‘“

Když Maria řekla tato slova, byla si plně vědoma toho, co je spojeno s mimořádným početím i narozením Dítěte – Spasitele. Podle židovských zákonů, pokud byla neprovdaná žena těhotná, čekal ji trest smrti ukamenováním. Každým dnem pokračujícího těhotenství tak vzrůstá úzkost, co bude s ní i s dítětem, protože oba jsou stále vystaveni trestu smrti. Neprovdané těhotné ženy jsou v některých islámských zemích kamenovány dodnes.

Maria byla zasnoubena spravedlivému muži jménem Josef. Když Josef viděl, že Maria čeká dítě, prožíval velkou vnitřní bolest. Dlouho se trápil tím, jak se něco takového vůbec mohlo stát. Přečistá Panna prožívala jeho vnitřní utrpení a bezmocnost ještě citlivěji než on. Musela ale mlčet a čekat, jak to bude řešit Bůh. Bohorodička v této situaci nemohla, ale ani nechtěla jednat nezávisle na Bohu. Pokud by chtěla i lidsky vysvětlit, co se stalo, vypadalo by to spíš jako výsměch a vědomý podvod. Josef by nebyl schopen uvěřit pravdě, protože to byl jediný případ v celé historii lidstva, kdy proti přirozeným zákonům, bez muže, došlo k početí z Ducha svatého. Dodnes je to tajemstvím, které svým lidským rozumem plně nechápeme. Josef se rozhodl tuto situaci řešit tím, že Marii tajně propustí. To ale nebylo východiskem pro Marii a Božího Syna, který se měl narodit. Oba dva by byli dále vystaveni velkému strádání a stálému nebezpečí smrti.

Zde stojíme před dilematem: Maria tím, že plnila Boží vůli, dostala se z lidského pohledu do rozporu s Božím zákonem. I nás Bůh v životě staví do podobných situací.

Konkrétním případem je i otázka, jaký má mít postoj katolík vůči současnému heretickému papeži. On zaujímá svatý úřad, a proto by ho měl každý katolík poslouchat. Dnes musí však věřící vědět, že chce-li být spasen, heretika poslouchat nesmí! Tím, že odmítne jednotu s heretikem a nepodřídí se jeho heretickému učení, na jedné straně plní vůli Boží, ale na druhé straně se dostane do rozporu s církevním ustanovením a začne být církevní hierarchií pronásledován. Takových případů je v našem životě více. Právě v této bezmocnosti, kterou nazýváme spoluukřižování s Kristem, se ale ukáže pravdivost vztahu k Bohu. Vyjeví se, oč člověku jde, jestli mu jde o své ego, svou pýchu a svou domnělou čest, anebo o to, upřímně hledat a plnit vůli Boží.

Dalším příkladem tohoto duchovního dilematu je apoštol Pavel. Jeho úkolem bylo prosadit podstatu cesty spásy, a tou je víra v Ježíše Krista jako svého Spasitele. Musel se proto radikálně postavit proti obřízce, která ale byla součástí Písma. Lidé, kteří neměli Božího Ducha, začali tohoto věrného Božího služebníka kvůli Božímu zákonu pronásledovat jak rozkolníka, a usilovat o jeho usmrcení!

Tato Boží dialektika má velký smysl. Vyvádí nás ze zákonictví a vede k pravdivému vztahu k Bohu. To však neznamená, že máme ruinovat Boží zákon. Naopak, Boží zákon máme naplnit, ale v Duchu, ne pouze podle litery. A v tom je nám právě největším vzorem Panna Maria. Ona byla a je vzorem pro všechny světce a světice, protože svatost spočívá v tom – volit vůli Boží před svou.

Všimněme si zřeknutí se své vůle u Abrahama. Bůh mu mimořádným způsobem dává syna a pak ho staví do zkoušky, když mu přikazuje, aby ho šel obětovat, tedy zabít. Abrahám poslechl. Uvěřil Bohu, že může i mrtvého Izáka vzkřísit. Abrahám v této zkoušce nepovýšil svou logiku vyplývající ze zaslíbení ani své city nad Boha, který mu výrazně zjevil svou vůli. Bůh nechtěl smrt Izáka, ale smrt ega v Abrahamovi. Izák zůstal živ.

Bůh po nás v životě žádá, abychom prošli těmito abrahámovskými zkouškami. Například vám Bůh dá úžasnou inspiraci pro řešení vašeho problému a pak dopustí, třeba skrze vašeho manžela či manželku či jiné okolnosti, že nemůžete svou inspiraci realizovat. Když vytrváte ve víře a odevzdanosti, Bůh pak vyřeší proti vší logice problém úplně jiným způsobem.

Jiné dilema je, když má například zbožná žena poslouchat svého manžela. Někteří muži v Boha ani nevěří, zesměšňují víru své ženy, a pokud by ho ona pro takzvaný klid v rodině poslouchala, sejde z cesty spásy a skončí hůř, než její nevěřící muž. Boží slovo říká, že má poslouchat, a zároveň, že ho nesmí poslouchat. Co s tím? Konkrétně to znamená, že ve věcech, které jsou přirozeně dobré a které manžel žádá, ho má poslouchat, ale ve věcech, které by vedly k její duchovní sebevraždě a zradě Krista, poslouchat nemůže. Zde platí: „Boha je třeba poslouchat více, než lidi.“ (Sk 5) Tento citát si ale některá žena může obrátit tak, že nebude vůbec poslouchat, a naopak bude chtít i zbožného manžela dirigovat ke své i jeho škodě.

V pravé poslušnosti je, zvlášť pro ženy, největším příkladem právě Panna Maria. Všechny křesťanky by ji měly jako svůj nejvyšší vzor následovat. V čem? Panna Maria o sobě řekla, že je nejen služebnicí, ale dokonce otrokyní Pána. Její otroctví spočívalo v tom, že znovu a znovu ztotožňovala svou vůli s vůlí Boží a svou touhu s touhou Boží. Takové otroctví je pravá svoboda! Osvobozuje člověka od otroctví hříchu, neboť hřích chce opak toho, co chce Bůh. Bohorodička se ale narodila v jiném stavu duše než my. Ona je plná milostí, kecharitomene (viz Lk 1,28), a pro Kristovy zásluhy byla uchráněna dědičného hříchu. Kromě ní se všichni lidé rodí v jeho otroctví. Dědičný hřích dělá centrem našeho života ne Boha, ale naše ego. Panna Maria byla pro Kristovy zásluhy předem uchráněna duchovní infekce hříchu.

Pravá svoboda pro nás je v duchovní jednotě s Kristem ukřižovaným! Do Kristovy smrti jsme byli ponořeni křtem. Máme realizovat tajemství křtu, vcházet vírou do Kristovy smrti, a tím v nás působí nový život (srov. Ř 6, 2Kor 4).

Ježíš řekl: „Sestoupil jsem, abych neplnil vůli svou, ale vůli Otcovu.“ A v modlitbě Otčenáš i my říkáme „Otče, buď vůle Tvá.“ Tím vyznáváme, že chceme, aby byla vůle Boží realizována každý den i v našem životě. Protože ale zrazujeme, máme hned konat pokání, přiznat si svou svévolnost, svou pýchu, že jsme se nechali oklamat, a pak jít dále cestou spásy.

Evangelium říká, že než se Ježíš narodil, vyšel příkaz od císaře Augusta ke sčítání obyvatel celé Římské říše. Josef, ochránce svaté rodiny, jde i s Marií do Betléma, aby zde byl zapsán, protože byl z rodu Davidova, který pocházel z Betléma. Z Galileje to bylo více než 100 kilometrů. Josef vede oslíka, na něm sedí Maria. Jdou po nerovných polních cestách, kde jsou kameny, jámy, stoupají do kopců, scházejí do údolí. Musí snášet změny počasí, chladné noci, neví, kde budou nocovat a nemají žádné teplé jídlo. Cestování trvalo asi pět dní. Když po této vyčerpávající cestě došli do Betléma a hledali teplé místo, a navíc i podmínky pro narození dítěte, všichni před nimi zabouchli dveře. Slyšeli stále stejnou odpověď: „Pro vás už není místo.“ Po daleké cestě si chce člověk odpočinout a nemůže. Každému z nás by přicházela myšlenka výčitky: „Bože, přece plním Tvou vůli, proč to na mě dopouštíš?!“ V celém Betlémě se nenašel ani jeden domeček, kde by mohli spočinout a přenocovat po tak dlouhé a těžké cestě. Lidi bývají z vyčerpanosti nervózní a ovládá je sebelítost. A právě zde je nám příkladem svatosti všedních dnů Bohorodička. Ona plně důvěřuje Bohu bez sebemenších nároků. Přijímá úděl takového poutníka, pro kterého už není ani poslední místo. Nakonec opouštějí Betlém a bloudí ve tmě mimo městečko, až přijdou k opuštěné stáji, útulku pro zvířata. Tam se uchýlili. V tak velké chudobě a opuštěnosti se narodil Spasitel světa!

V Betlémě se pastýřům po Ježíšově narození ukázali andělé. Sláva Páně je ozářila a naplnila je svatá bázeň. Andělé jim oznámili radostnou zvěst: „Dnes se vám narodil Spasitel!“ A velké množství nebeských duchů chválili Boha mimořádně krásným zpěvem, v němž se opakoval chvalozpěv: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v nichž má Bůh zalíbení.“ Pastýři běželi do Betléma, aby se poklonili novorozenému Spasiteli. Tam vyprávěli, co viděli a slyšeli. Maria uchovávala ta slova ve svém srdci a uvažovala o nich. I my máme uchovávat ve svém srdci pravdy naší spásy, uvažovat o nich a znovu se do nich vracet a je prožívat.

Ve vánočném pozdravu: „Christos raždajetsja!“ je vyjádřeno, že Kristus znovu přichází do našich duší, když konáme pokání. Roste v nás, když se zříkáme vlastní vůle a realizujeme Boží vůli.

Před námi je rok 2020. Nevíme, pro koho z nás je tento rok už posledním v našem životě. Pokud ale zůstaneme, tak nás čekají různé zkoušky, a právě proto je třeba, abychom před sebou viděli Ježíšovu Matku. Snažme se procházet zkouškami spolu s Ní a s vírou děkovat nejen za dobré, ale i za utrpení, které nám způsobilo bolest. Bůh totiž to vše může a chce obrátit k našemu dobru – nejen věčnému, ale i časnému.

Bohorodička je nám příkladem poslušnosti víry, abychom i my byli na Bohu vnitřně závislí.

Ukrajina potřebuje svaté muže, svaté ženy i svaté rodiny. Potřebuje je daleko víc, než ekonomickou prosperitu a hmotné výhody. Ty navíc bývají spojené s tím, že člověk zapře Ježíše či ztratí věčný život a nakonec stejně ztratí i je. Buďme moudří, počítejme s koncem. Pamatujme na věčnost a na krátkost a nejistotu našeho pozemského života. Shromažďujme si poklady v nebi. Každá modlitba, každé utrpení, vnitřně přijaté a spojené s Ježíšovým utrpením, má nesmírnou cenu pro věčnost. To je vaše skrytá misie: najít si uprostřed světského ruchu čas na modlitbu či na vzájemné povzbuzení ve víře či na četbu Božího slova. Buďte živým Betlémem! Vy dávejte místo Ježíšovi, když svět pro Něho nikde místo nemá.

Bůh skrze otce patriarcha a vaše biskupy vám udílí své požehnání, a to ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.

Christos raždajetsja!

_________________________________________________________________________________________________________________

[*] Čtyřicetidenní postní období před svátkem Narození Páně v byzantském ritu. Název „Filipovka“ získal proto, že začíná den po svátku sv. apoštola Filipa.

Stáhnout: List k svátkům Kristova narození 2020