Lukášovo evangelium začíná slovy: „Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém.“

Událost Kristova narození je zařazena do historického rámce, kdy byl prováděn soupis obyvatel v Římské říši, a to za císaře Augusta. Augustus, první římský císař, vlastním jménem Gaius Octavius, žil od roku 63 před Kristem až do roku 14 po narození Krista. Roku 45 před Kristem byl adoptován svým strýcem, Juliem Caesarem, a jmenoval se od té doby Gaius Julius Caesar Octavianus. Po smrti strýcově roku 44 př. Kr. se brzy stal vůdčí postavou v mocenském zápase o ovládnutí římského státu. Roku 31 př. Kr. porazil svého hlavního soupeře Marca Antonia a stal se ve skutečnosti samovládcem, i když okázale obnovoval formy republikánského zřízení. Roku 27 př. Kr. mu senát udělil čestný titul Augustus, to je vznešený, posvátný. V Římě sice Augustus vystupoval jako jeden z občanů, byť přední ze všech, avšak ve vzdálenějších východních provinciích, zejména v Malé Asii (nynější Turecko), se o něm začalo mluvit jako o božském, jako o spasiteli, dárci míru, nastoliteli nové éry v dějinách veškerenstva, dějin i přírody. Zmínka o Augustovi v evangeliu Lukášově však není jen náhodná a jejím účelem není pouze umístit narození Páně na určité místo dějinného času. Ježíš, a nikoliv mocný Augustus, je skutečným Spasitelem a Dárcem pokoje.

Ještě co se týče Augusta, zasahoval i do osudů Palestiny a židovstva. Potvrdil královskou hodnost a moc Heroda, který se stal významným nástrojem jeho politiky jako opora říše na Východě. Za něho se vžilo, že jedna z denních chrámových obětí v Jeruzalémě byla přinášena na panovníkův náklad a na jeho jméno jako přímluva za něj u Hospodina.

Cesta z galilejského Nazareta do judského Betléma, který leží asi 8 km od Jeruzaléma, je kolem 100 kilometrů. Evangelista Lukáš pokračuje: „(Josef) se vydal na cestu, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě.“ V tomto stavu cestovat pěšky či chvílemi jet na oslíkovi bylo pro Marii spojeno s mnohými těžkostmi. Možná foukal i studený vítr, takže doslova každý kousek cesty či každý metr této pouti byl spojen s obětí, a navíc i po tři noci bylo třeba hledat útulek k přenocování. Nám vyvstává otázka, co asi v této situaci přicházelo na mysl svatému Josefovi, který byl ve snu od Boha napomenut, aby se nebál přijmout Marii, protože to, co se z ní narodí, je Boží Syn. Svatý Josef byl ochráncem Panny Marie před veřejností, protože ženě, které by se narodilo dítě jako svobodné matce, hrozilo ukamenování. Bylo nemožné vysvětlovat lidem tajemství, že zde jde o mimořádnou výjimku, o dílo Ducha svatého a o narození Spasitele, Božího Syna. Možná Josefovi přišla myšlenka: „Bože, proč musíme cestovat akorát teď? Nemohlo to sčítání být dříve? Anebo nemohlo být později?“ A tak je to i v našem životě. Bůh dopouští určité situace, které v té chvíli nechápeme, takže i my říkáme: „Pane, proč zrovna teď? Proč zrovna já? Proč přišlo toto utrpení? Kdyby to bylo dříve nebo později, klidně bych to přijal.“

Co asi v této zkoušce prožívala Panna Maria, která byla nejvíce ze všech lidí naplněna Boží milostí? Jistě se jí znovu vybavovala silná slova i silná duchovní zkušenost, kterou zažila před devíti měsíci v galilejském městě Nazaretu, kde tehdy v domku zděděném po rodičích bděla na modlitbě. Tam se jí dostalo zvláštního zjevení. Hluboko v srdci uchovávala každé slovo, které jí archanděl Gabriel řekl: „Buď zdráva, plná milosti, Pán s tebou.“ Ona se tehdy nad těmi slovy velmi zarazila a uvažovala, co ten pozdrav znamená. Anděl pokračoval: „Neboj se, Maria, nalezla jsi milost u Boha. Hle, počneš a porodíš Syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce.“ Znovu prožívala tuto duchovní zkušenost rozhovoru.

Maria byla od svých čtyř let vychovávána v jeruzalémském chrámě. Kousek od Jeruzaléma, ve vesnici Ain Karim, žila její teta Alžběta se svým manželem Zachariášem, který byl knězem a čas od času konal službu v jeruzalémském chrámě. Jistě ji občas navštívili. Tam v chrámu byla poučena z Písma svatého o králi Davidovi i jeho životní historii, byla poučena o výrocích proroka Micheáše, kde bylo vzpomenuto, že Mesiáš se má narodit v Betlémě. A možná si v této chvíli putování najednou uvědomila, že se naplňuje to, co před několika lety slyšela z úst kněží, kteří vysvětlovali Písmo svaté, že právě v Betlémě se má narodit Spasitel světa. Znovu jí zněla v uších slova: „On bude velký a bude nazván Synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida.“ V tu chvíli ji Duch Boží jistě osvítil, že nejde o pozemské království. Tehdy byl vladařem římský císař Augustus a vládcem v Jeruzalémě krutý král Herodes, který se chorobně držel své moci, a dokonce nechal své vlastní děti usmrtit, aby ho neobraly o jeho vládu. Vnímala pravdu, že toto zaslíbené království bude duchovní a že bude trvat navěky.

Maria vzpomíná, jak po události, která se stala před devíti měsíci v Nazaretě, doslova spěchala k Jeruzalému ke své tetě Alžbětě, aby se s ní podělila o radost. Vždyť při navštívení anděla, jí bylo řečeno: „Tvá příbuzná Alžběta, ačkoliv byla neplodná, počala ve stáří a už je v šestém měsíci.“ A tehdy anděl dodal: „Neboť u Boha není nic nemožného.“ Maria řekla své Ano. „Ať se mi stane podle Tvého slova. Jsem otrokyně Páně.“ A anděl od ní odešel. Po jejím „Ano“ na ni sestoupil Duch svatý a ona počala Božího Syna. Možná si během několika sekund ve chvíli rozhovoru uvědomila to, co slyšela při čtení z proroka Izaiáše o příchodu Mesiáše: „Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel, to je Bůh s námi.“ (Iz 7,14) Už z chrámu od kněží věděla, že Mesiáš, Spasitel, bude mužem bolesti, který podstoupí nejtěžší utrpení a ponížení. V duchu slyšela i proroctví proroka Izaiáše: „Jeho vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben člověku, jeho vzhled takový, že nebyl podoben lidem. Avšak on pokropí mnohé pronárody krví... Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho ranami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel...“ (Iz 52-53)

Srdce Přečisté Bohorodičky vnímalo toto bolestné proroctví, které jí znovu připomenul 40. den po narození Kristově stařičký prorok Simeon, když už držel v náručí Ježíška a pronášel: „Mé oči viděly Tvé spasení, které jsi připravil před národy, světlo, jež bude zjevením pohanům.“ A tehdy Simeon řekl Marii. „Hle, on jest dán ku pádu a ku povstání mnohých a jako znamení, kterému se budou vzpírat. I tvou vlastní duši pronikne meč, aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“

Zřejmě tyto myšlenky a duchovní zkušenosti znovu procházely její myslí během tohoto asi čtyřdenního putování. Zároveň však byla naplněna velikou radostí nad tím, že Bůh dal lidstvu Mesiáše, Spasitele, který zachrání lidstvo od hříchu a otevře bránu věčného království každému, kdo v Něho uvěří.

Když dorazili do Betléma, jistě se těšili, že si odpočinou u Josefových příbuzných. Nebylo však pro ně místo ani u jeho rodiny, ani v zájezdním útulku. Všechno bylo obsazeno, všude bylo plno lidí. A tehdy Josef, který z Betléma pocházel a znal i jeho okolí, si vzpomněl na jednu jeskyni, v níž byly jesle se senem pro dobytek. Tam připutovali tito dva chudí a jakoby bezvýznamní lidé, s kterými ale měl Bůh svůj záměr v dějinách spásy. Především šlo o svatou Bohorodičku, která té noci porodila Syna, zavinula ho do plenek a položila do jeslí.

A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“ Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.“ Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. Když je spatřili, pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti. Všichni, kdo to slyšeli, užasli nad tím, co pastýři vyprávěli. Ale Maria to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. (Lk 2,8-19)

To radostné vánoční Gloria: Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle, kéž zazní i v dnešní těžké době, kdy celý svět hovoří o nebezpečné vakcinaci a kdy, jak vidíme, všichni panovníci světa jakoby ztratili rozum a podobně jako Herodes, který brzy po narození usiloval o usmrcení Ježíše, doslova i pro nás připravují genocidu. Věříme ale, že znovu jedině Bůh nás může zachránit. On je jediný Spasitel. A On nás může zachránit nejen před smrtí časnou, ale i před smrtí věčnou. Proto slova: „Dnes se vám narodil Spasitel“, platí pro každého z nás. Dnes a Tobě se narodil Spasitel, tvůj Zachránce, ten který ti dává život časný i život věčný. Řekni Mu teď: „Přijímám Tě, Pane Ježíši, za svého Pána a Spasitele. Ty mě nikdy neopustíš. Důvěřuji Ti. Ty jsi ten největší dar, který nemůže žádný pozemský dar vyvážit.“

Přijal jsi Ježíše a i o tobě platí: „Těm, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“ Jsi Božím dítětem, dědicem Božího království, a to je důvod k největší a pravé radosti!

Stáhnout: Vánoční úvaha