„Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘

Tu mu ti spravedliví odpovědí: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?‘ Král odpoví a řekne jim: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘“ (Mt 25,31-46)

Když my jsme nemocní, Ježíš je s námi v naší nemoci. Když jsme opuštění, On je opuštěný s námi. Ježíš je vždy s námi, jenom my netvoříme jednotu s Ním. Jsme sami jako nějací soukromníci. Zapomínáme na to nejdůležitější: být „spolu s Kristem“. V nás je totiž dědičný hřích (starý člověk), který je pánem v naší duši. Když přichází Ježíš, starý člověk Mu nevěnuje pozornost, věnuje se jenom sobě. Jeho postoj je: „Tady vládnu já, ne Ty!“

Tento dědičný hřích působí, že nás nezajímá, že Ježíš je v naší duši hladový, žíznivý, nahý, jako ve vězení… Nemáme na Něho čas. Máme „své“ starosti, budujeme své ego, svou kariéru… Když si však neuděláme čas na svou duši, na modlitbu, pak naše hlásání Božího slova bude jenom frází, která nikoho neosloví, protože to sami nežijeme.

Ježíš říká: „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ Ten „nepatrný“ je především každý z nás. Co uděláme pro svou duši, to děláme i pro druhé. Když my usilujeme o svatost, obětujeme se, modlíme se, má to vliv i na druhé, je to misie. Největší misie by byla, kdyby alespoň tři rodiny žily vzorným životem, moudře hledaly způsob, jak žít podle Písma svatého, a staly se tak v dnešní době kvasem, vzorem, nejenom všem rozbitým manželstvím, ale i celé společnosti a jejímu postoji k životu. Proč je to potřebné? Protože nyní působí ideologie, která nás tlačí do toho, abychom se stali otroky systému, za kterým je duch světa, který vede jednotlivce i společnost k sebezničení. Když se však staráme o svou duši a o Ježíše, aby v nás žil On, pomáháme tím i druhým. Svatý František Saleský řekl: „Jedna duše je dost velká diecéze.“ A dodal: „Nejprve ta moje. Ta je dost velkou diecézí.“ Toto řekl jako biskup, který měl na starosti mnoho duší. Říkával, že nejprve musíme pravdivě milovat sami sebe, protože potom budeme milovat pravdivě i druhé.

Co znamená pravdivě milovat nejprve sami sebe? Znamená to následovat Krista tak, aby On v nás žil.

Když se budeme o sebe starat správným způsobem, pocítíme hlad i žízeň Krista v duších našich bližních. Nejprve musíme vnímat, že On žízní v naší duši, abychom věděli, co konkrétně je ta Kristova žízeň, hlad, nahota, vězení…

Jistěže, platí to i ve fyzické oblasti, máme projevovat i fyzické dobrodiní. Ale kde jsou nyní hladoví a žízniví po fyzické stránce? Když půjdeme po ulici a podáme nějakému bezdomovci jídlo, často řekne, že to nechce, že chce peníze… A pak si za ně koupí alkohol nebo narkotika. Budeme-li nerozumně dávat bezdomovcům a narkomanům peníze, budeme tím podporovat jejich hřích. Musíme být moudří. Jsme křesťané, a ne sociální pracovníci. Moudrost znamená hledat NEJPRVE Boží království. Když hledáme všechno ostatní, a Boží království dáme na poslední místo, pak i s těmi nejlepšími úmysly v životě neobstojíme, protože ta lež, která je v nás – starý člověk – nás oklame.

Naším úkolem je tedy svatý egoizmus. Co to je? Chtít být za každou cenu spasen. Proto si musíme stále uvědomovat, komu sloužíme, pro koho žijeme.

V Písmu je řečeno, že máme pomáhat především „Kristovým bratřím“. Tam není řečeno „bližním“, ale „mým bratřím“. Ti, kdo Ježíše odmítají, nejsou Jeho bratry. Ne, že bychom jim neměli pomoci, ale na prvním místě máme milovat a pomáhat těm, kteří jsou pronásledováni za to, že patří ke Kristu. Ježíš k tomu řekl: „Kdo by napojil třebas jen číší studené vody jednoho z těchto nepatrných, protože je to učedník, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu.“ (Mt 10,42) A také: „Kdo přijme proroka, protože je to prorok, obdrží odměnu proroka.“ (Mt 10,41) Proč? Protože svět se proti němu postaví a ukáže mu tvrdou pěst, jestli se bude hlásit k tomu, kdo jde za Ježíšem. A my máme projevovat milosrdenství těm, kdo činí zlo?! Samozřejmě někdy také jim, ale ne na prvním místě. Na prvním místě máme pomáhat těm, kteří jsou pronásledováni pro Krista. Z toho budeme souzeni. Nepřátele máme milovat tak, že se za ně budeme modlit, aby se obrátili. Ježíš neříká, že je máme nenávidět. Musíme však přesně a moudře rozlišovat roviny.

Pravé moudrosti se naučíme tehdy, když budeme skutečně správně milovat sebe. To znamená starat se o svou nesmrtelnou duši, starat se o to, abychom byli spaseni. A to je boj. Dnes, když člověk jenom vyjde na ulici, je hned zprava i zleva bombardovaný falešnými filozofiemi a nemorálností. Vezměme si internet, kolik je tam na každém kroku zvráceností. Jde o systematickou demoralizaci, o úsilí rozbít jedince i rodinu, udělat z člověka otroka žádostivosti, který nezná smysl svého života a utratí ho v marnostech. Kéž by se pak ještě aspoň v hodině smrti obrátil. Ale Bůh nám dává ještě šanci: obrátit se a jít za Ježíšem, posvěcovat čas, protože nevíme dne ani hodiny. Jde o věčnost, ne o sto či tisíc let… 

Položme si nyní otázku: „Kdybych v tuto chvíli zemřel, jak obstojím před Božím soudem?“ Když správně miluji sebe, pak správně miluji i celé lidstvo, protože chci, aby i oni byli spaseni. Když však nemiluji sám sebe, nechám se zotročit hříchem, a tím vlastně pomáhám ďáblovi táhnout do pekla i ostatní.

Evangelium na dnešní den končí těmito slovy: „A půjdou jedni do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.“ Tu se dvakrát uvádí slovo „věčný“. Muka budou věčná… Měli bychom se zamýšlet nad peklem, které je věčné. Vážnost toho pochopíme jedině tehdy, když se postavíme pod Kristův kříž a když nám Duch svatý aspoň na chvíli dá světlo, abychom si uvědomili Ježíšovo zvolání: „Eloi, Eloi, lema sabachtani!“ (Mk 15,34)

My máme účast na Adamově hříchu. On zhřešil a my jsme už tu infekci hříchu zdědili i s jejími následky. Ať chceme či nechceme, hřešíme, nikdo nás do toho nemusí nutit ani nás to učit. Je to naše přirozenost, protože jsme infikovaní hříchem. Dobro, které do nás Bůh vložil, je tímto dědičným hříchem otráveno, a proto se musíme, jak říká Ježíš, znovu narodit. Jak? Musíme přiznat, že jsme hříšníci, a přijmout Krista za svého Spasitele a Pána. A potom, když se narodíme, dává nám On pravidla pro život – svůj zákon, svá přikázání. Proč? Abychom byli šťastní zde na zemi, a také abychom byli šťastní po celou věčnost. Nás to však stále táhne do hříchu, i když známe Boží přikázání. Máme je proto rozebírat a učit se je respektovat, zachovávat. Vyžadují určitý sebezápor, zřeknutí se sebe sama. Také vyjadřují i určitou pokoru, ponížení, když ale podle nich jednáme, tak se prakticky vysvlékáme ze systému zla, čili z hříchu, a už zde na zemi zakoušíme pravý pokoj a navíc nás čeká věčné štěstí v nebi.

Jedna věc je přijmout Krista, a druhá následovat Ho. Jít po této cestě znamená padat a vstávat. Svět bude znovu a znovu tlačit, aby se člověk vrátil tam, odkud vyšel – do hříchu. Proto potřebujeme společenství, které žije podle Božího slova, v němž působí Duch Boží, a zde čerpat sílu, abychom mohli vytrvat na cestě za Ježíšem, na cestě spásy. Bojujeme totiž proti systému světa, který na nás tlačí. On nám nedá pokoj. Působí na pracovišti, ve škole, skrze internet, kontakty s lidmi, kteří mají ducha světa…

Také proto potřebujeme světit sedmý den, abychom se věnovali své duši. To neznamená jen přistoupit k svatému přijímání, ale najít si čas i na Boží slovo, na modlitbu, na společenství, abychom se mohli vzájemně povzbudit zkušenostmi života z víry. To je velmi potřebné. A rovněž potřebujeme jeden druhého chránit. „Běda samotnému, který upadne; pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl,“ říká kniha Kazatel (4,10). Člověk sám těžko obstojí v duchovním boji.

Žijeme v této době. Kdybychom žili před sto nebo dvě stě lety, žili bychom v jiných podmínkách. My však žijeme nyní a nevíme, kdy a za jakých okolností nás Bůh povolá na věčnost. Buďme proto připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se toho nenadějeme. (srov. Lk 12,40)

Stáhnout: Slovo otce patriarchy Eliáše na masopustní neděli (ve východní církvi předposlední neděle před Velkým postem) /28.2.2021/