Odpověď na článek „Charakter magického myslenia...“

Na vědecké konferenci v Badíně 2011 měl Sarka Róbert přednášku s názvem: „Charakter magického myslenia v súčasnej kultúre a naznačenie základnej línie, ako naň odpovedať.“ Součástí této přednášky je oddíl s názvem: „Prípad Eliáš Dohnal a magické myslenie.“ Tento článek připisuje bývalému knězi, současným Vatikánem nevyznanému biskupovi, jednostrannou duchovnost proto, že upozornil na aktuální problém, kterým je renesance okultních a magických praktik v současné společnosti. Autorův příspěvek je neobjektivní.

V roce 1983, už jako kněz olomoucké diecéze, P. Antonín, veřejně vystoupil proti činnosti kněze P. Ferdy. Ferda dokonce na dálku léčil Brežněva, ruské důstojníky, kteří okupovali Česko, přednostně léčil a dělal „zázračné“ diagnózy kněžím, řeholníkům a dětem. Jeho činnost zasáhla asi 100 000 lidí. Jaké měla kořeny? Kněz Ferda, kterého v 70. a 80. letech považovali kněží za velkého charismatika, jehož mimořádné schopnosti jsou darem Božím, se ve skutečnosti už jako bohoslovec kontaktoval v Praze s jistým lékařem Hoffmannem, který měl tzv. paranormální schopnosti, které však Boží slovo radikálně odmítá. Sarka se odvolává na Kristova slova v evangeliu, že podle ovoce se pozná strom. Ovocem mimořádné Ferdovy služby po pádu komunismu nebyl progres evangelizace a navrácení českého národa ke Kristu, ale mnozí okultisti, kteří mezi katolíky lovili duše, se odvolávali na P. Ferdu a dokazovali, že mají stejné metody, jako on. Tragedií je, že v Česku dělá image propagační kniha o P. Ferdovi. V závěru jsou dokonce uvedena slova samotného kardinála Tomáška, který P. Ferdu doporučuje. Sám se přiznává, že s ním byl v kontaktu a jeho radami se řídil. Toto slouží k svádění katolíků i křesťanů, protože kard. Tomášek byl do určité míry ideálem boje proti komunismu a odpůrcem liberálního proudu, který přicházel ze Západu do Čech.

Už v roce 1983 P. Antonín ještě jako kněz napsal několik veřejných dopisů proti působení léčitele pana Jindřicha Paseky ze Svratouchu. Dotyčný takzvaně stahoval energii pomocí pružiny. Rovněž k němu kněží posílali nejvěrnější katolíky, aby je dotyčný léčil. Způsob této léčby byl evidentně okultní a rovněž tato činnost katolického laika přinášela ne požehnání, ale pravý opak pro český národ.

Sama Pasekova manželka veřejně tvrdila, že by se od svého manžela nikdy nenechala léčit, protože to, co dělá, je šarlatánství. Kněží však dělali mimořádně velkou reklamu tomuto zázračnému léčiteli. 

P. Antonín, jako bývalý slušovický a budišovský farář, poukázal na známého magnetizéra Břetislava Kafku, jehož knihy „Nové výzkumy experimentální psychologie“, „Svítání v duši“... byly v období komunismu brány jako podpora katolické víry. A mnozí kněží i kněžské autority, jako například redemptorista P. Mastiljak z Prešova a jiní, se odvolávali na Kafku jako na autoritu v oblasti duchovního života. Kafka použil ve své knize katolickou i rádoby vědeckou terminologii. Za jeho činností byl spiritismus. Jeho syn Břetislav to ve své knize přiznává. Říká, že roku 1912 se jeho otec při budování přehrady setkal s ředitelem školy, který se zabýval spiritismem. Kafka ho navštěvoval a ředitel mu řekl, že má mimořádné mediální schopnosti. V podstatě podobně jako psycholog Jung, který se rovněž zabýval spiritismem, rovněž zamaskoval toto falešné duchovno do vědecké terminologie. Jung hovoří o Filemonovi – duchu, který mu dával inspirace. Kafka, v rámci své údajně vědecké činnosti, uváděl médium – tzv. subjekt – do 4. hypnotického spánku, v němž se pak začaly projevovat takzvané mimořádné schopnosti. Subjekt předával nadpřirozené informace, ba dokonce mohl na dálku zastavit hodiny, na dálku zastavit činnost srdce sousedova psa a zabít ho a podobně. Zde jsou pádné argumenty, že šlo o spiritismus hraničící s černou magií. Je pochopitelné, že Kafkova kniha byla v době komunismu, který tvrdě prosazoval ateismus, brána jako bestseller, neboť byla názornou propagací duchovna. Takové duchovno je však Božím slovem zakázáno. Jde o spiritismus, který slavil svou renesanci už v 19. století. S rokem 1848 jsou v Americe spojeny Foxovy dcery, u nichž se údajně projevil neznámý duch. Nastala invaze spiritismu, která zasáhla zvlášť Brazílii. Dodneška jsou tam různá pseudokřesťanská společenství, která tomuto duchovnu dávají nátěr katolicismu.

V olomoucké diecézi se před pár lety zabýval tzv. geopatogenními zónami kněz P. Zíbal, o němž arcibiskup Graubner tvrdí, že byl jeho zpovědníkem. Kněz Zíbal měl zkušenosti s virgulí, s jejíž pomocí nehledal jen prameny vod, ale především hroby. V klášteře v Bílé vodě zjišťoval pomocí proutku, kde jsou pochovány lidské kosti. Rovněž i v Katolických novinách bylo oznámeno, že tento kněz hledal v archeologickém území Sady pomocí proutku hrob sv. Metoděje. Bližší zprávu o tom je možné najít v starších vydáních KN. Dotyčný kněz také proměřoval „negativní energie“ v olomouckém semináři na pozvání rektora Kouby a biskupa Graubnera. Na místa, kde údajně působily negativní energie, například pod lůžka bohoslovců, byly umísťovány papírové pentagramy, aby tyto „negativní energie“ takzvaně odrušovaly. Solidní vědci si z geopatogenních zón a celé mystiky spojené s proutkařstvím dělají srdečné žerty, ale katolická hierarchie a kněží je berou smrtelně vážně. Že proutkaření je spojeno s věštěním a že nejde o proutek, ale o vnitřní dispozici jedince, je jasné i z toho, že mnozí hledání geopatogenních zón konali na dálku. Stačilo jim přinést mapu bytu a pomocí virgule nad tímto plánem určovali takzvané negativní vlivy. Je zajímavé, že když takovému „proměřovači“ byl předložen kopec různých fotografií, dovedl pomocí proutku přesně určit, kdo z vyfotografovaných osob je živý a kdo mrtvý, tedy zde žádné zemské energie nepůsobily. To je důkazem, že jde o věštění, které je součástí tzv. okultismu a které Písmo svaté zakazuje.

Podobné věštící praktiky používá i dr. Mráček, který je velkým „apoštolem“ Medjugorje a který věští pomocí kyvadla.

Sarka citací Barďajeva, týkající se boje se zlem, tendenčně vnucuje jednostranný postoj, že bývalý slušovický farář se koncentruje pouze na boj proti okultismu, a zamlčuje zdravé zásady a principy pravdivého křesťanství. To je postaveno na evangeliu, apoštolském učení a dvoutisícileté tradici církve. Podle Sarky by potom byl ale i sám Ježíš a následně pak všichni apoštolové, proroci a mučedníci nesnášenliví lidé, kteří přeháněli boj se zlem a se zlým duchem.

Biskup Eliáš ani v minulosti ani v přítomnosti nestavěl na první místo boj proti okultismu, ani nehlásal žádný dualismus, ale na prvním místě zdůrazňoval potřebu osobního vztahu k Ježíši Kristu, který je spojen s pravdivou modlitbou, pravdivým obrácením a následováním našeho Pána Ježíše Krista, především v pokoře. Pokora je pravda, ne falešná tolerance vůči herezím a hříchu.

Co se týče Jana Pavla II., pak kromě pozitivních věcí – boj proti potratům, úcta k Panně Marii – nelze přehlédnout, že za období 26 let jeho pontifikátu vyvrcholila v katolické církvi velká krize, která vycházela z několika kořenů. Především šlo o heretické učení spojené s historicko-kritickou metodou – teologií, které dal papež svým mlčením podmínky k plnému rozvoji na všech teologických fakultách. Tato teologie popírá Božskou inspiraci Písma, Kristovu vykupitelskou smrt na kříži i Kristovo historické a reálné vzkříšení. Tedy jde o jiné evangelium, za které dopadá dle Gal 1,8-9 Boží anathema. Jan Pavel II. v roce 1986, svým gestem v Assisi, jako hlava církve, vnesl nové myšlení, že Kristova smrt na kříži a úcta k pohanským démonům jsou rovnocenné cesty ke spáse, a to je hereze maxima. Tato hereze nebyla vyjádřena slovně, ale opakovaným gestem a přinesla zhoubné ovoce. Sarka zdůrazňuje: po ovoci se pozná strom. Tragickým ovocem Assisi a liberální teologie jsou pedofilní skandály v řadách kněžstva od Ameriky, přes Irsko až po Austrálii. Tento duch Assisi, kterého vnesl Jan Pavel II., prakticky likviduje jakoukoli křesťanskou misii a vede k rozkladu pravdivého řeholního života, o čemž svědčí i statistiky signalizující hluboký vnitřní odpad. Do klášterů se dostala falešná duchovnost, přičemž se všichni neustále odvolávají na Assisi, na toleranci, na úctu k pohanským náboženstvím, zavádějí se pohanské praktiky, módou se staly pohanské symboly, řeholníci jsou protahováni různými psychologickými kursy a meditacemi, které neotevírají duši pravdivému křesťanskému duchovnu, ale duchu New Age a pohanství. Takzvaná mírová setkání, která systematicky pokračují, ničí poslední zbytky pravé křesťanské a katolické víry. Není divu, že i svobodní zednáři, kterým Jan Pavel II. otevřel cestu do církve, mu pomohli vytvořit světovou popularitu a vzbudit sympatie lidí, kteří nemají nic společného s Kristovým křížem a cestou spásy. I kdyby napsal 1000 encyklik, zrnka pravdy, která v nich jsou, jsou spíše jen prostředkem k matení upřímných věřících, kteří pak nejsou schopni nazvat jeho apostatická gesta pravým jménem a nechávají se vyvést na falešnou cestu, kde už není prostor pro pravdivé pokání a obrácení.

Fakt, že mnich Eliáš přijal biskupská svěcení bez vědomí Vatikánu, má své opodstatnění. Na Ukrajině kardinál Huzar hlásal hereze, popírající podstatu křesťanství (viz Kniha „Besedy....“). Praxe tajných biskupských svěcení byla ve východní církvi už z doby ilegality, kdy například i basiliánský biskup Sofron Dmyterko přijal biskupské svěcení podobným způsobem a asi 20 let pro Vatikán zůstalo tajným. Dotyčný biskup studoval v Olomouci a rovněž byl s basiliánem Eliášem v dobrých vzájemných vztazích. Zpráva o biskupském svěcení byla zveřejněna v březnu 2008 a oznámena do Říma s tím, že biskup Eliáš spolu s dalšími třemi a pak ještě s dalšími dvěma jinými vysvěcenými biskupy žádali, aby mohli navštívit Řím a Svatému otci předat fotografie a videozáznam ze svěcení a oznámit mu detaily i vážné důvody tohoto kroku. Benedikt XVI., který už do té doby obdržel mnoho dopisů z Ukrajiny týkajících se reformy církve, vzal tehdy s tichým souhlasem danou realitu na vědomí. V jiných případech, když se jednalo o svěcení Lefebvristických anebo čínských biskupů západního obřadu, následovala z Vatikánu okamžitá exkomunikace.

Po zveřejnění svěcení několika biskupů byl vytvořen Pravověrný biskupský Synod UHKC. Proti nim tvrdě vystoupil Huzar. Pro neúměrné tlaky a neochotu k dialogu byli pravověrní biskupové nuceni se oddělit od apostatické Huzarovy hierarchie a založit Ukrajinskou pravověrnou řeckokatolickou církev (UP HKC). Hlavou této církve byl zvolen arcibiskup Michael Osidač (82) a sekretářem biskup Markian Hitiuk OSBMr (42), oba Ukrajinci. Papeži Benediktu XVI. bylo rovněž oznámeno založení nové větve řeckokatolické církve, která se odlišuje od UHKC, jejíž hlavou byl Huzar, pouze tím, že nepřijímá nové Huzarovo učení – jeho hereze. Papež rovněž žádnou exkomunikaci na tuto novou, v podstatě starou, církev nevydal.

Když začátkem roku 2011 Benedikt XVI. oznámil, že bude beatifikovat Jana Pavla II., biskupský synod UP HKC mu zaslal téměř 20 varovných dopisů, kterými ukazoval na hrozící autogenocidu církve v jejím kořeni. Vyhlášení beatifikace Jana Pavla II. bylo vlastně potvrzením nového učení a nového ducha, který je proti evangeliu i celé apoštolské i katolické tradici a ztrácí kontinuitu v oblasti víry se všemi předcházejícími papeži. Bylo jasně řečeno, že pokud Benedikt XVI. učiní toto gesto beatifikace, sám na sebe uvrhne Boží anathemu. V dopisech bylo poukázáno na to, že papež Pavel IV., ve své dogmatické encyklice „Cum Ex Apostolatus Officio“ vyjadřuje, že pokud se biskup anebo i papež dopustí hereze, je vyloučen z církve a všechno, co koná je neplatné. Rovněž biskupský synod připomínal bolestnou historii církve, kdy došlo k rozdělení na dvoj- či trojpapežství, a hlavně zdůrazňoval, že papež Honorius byl posmrtně exkomunikován jen za to, že aktivně nebojoval proti herezi monotheletismu.

Když pravověrní biskupové viděli, že papež už nemá sílu zastavit zhoubný proces, sešli se dne 5.4.2011 v kapli arcibiskupa Michaela Osidače a ustanovili Byzantský katolický patriarchát. Jeho úkolem je chránit základní pravdy katolické církve před současnými herezemi. Patriarchát není teritoriální, ale personální. Patriarchou byl jednohlasně zvolen vladyka Eliáš. 1. května 2011 v Římě proběhla beatifikace a týž den Byzantský katolický patriarchát zveřejnil anathemu na Benedikta XVI. a rovněž na Jana Pavla II. Brzy na to vyzval všechny biskupy a kněze, aby se oddělili od ducha Assisi, který je duchem antikrista a který byl falešnou beatifikací postaven na oltář církve. Každý kněz je proto povinen vnitřně se oddělit od apostaze a zevnějškově to vyjádřit tím, že biskup i kněz v liturgii nebude připomínat současného papeže Benedikta, ale použije jinou formuli: např. „...se všemi pravověrnými papeži a biskupy církve“.

Patriarchát vyhlásil, že kněz, který dává v liturgii veřejně najevo jednotu s Benediktem XVI., tvoří jednotu s duchem Assisi, a proto svátosti jím udělované, jsou už neplatné. Tento výrok nelze srovnávat s tvrzením Mistra Jana Husa o neplatnosti svátostí udělovaných ve stavu těžkého hříchu. Patriarchát vyhlásil: Kněz, který je v těžkém hříchu, slouží liturgii i svátosti platně, ale „sám sobě jí a pije odsouzení“, kdežto kněz, který přijímá ducha apostaze, slouží svátosti neplatně. Zevnějším znakem je, že se denně sjednocuje s duchem Assisi, když se ve mši sjednocuje s ex-papežem Benediktem.

Tvrzení Dr. Sarky, že stejnou argumentaci jako používal ďábel na poušti používá patriarcha Eliáš je za prvé lež a za druhé hřích proti Duchu svatému. Ve skutečnosti Sarka používá ďáblovu exegezi, když vytrhává něco z kontextu a snaží se pravdu zamlžit svou lživou argumentací.  

Zastává se Jana Pavla II. s tím, že to, že v Indii přijal okolo krku věnec a „spravili mu na čelo značku“, ještě neodpadl od víry. Argumentuje, že je to to samé, jakoby přijel šejk ze Spojených arabských emirátů na Slovensko a přijal na uvítanou chléb se solí. Chléb a sůl nemají absolutně žádný náboženský podtext. Avšak přijmout na čelo znamení hinduistického boha Šivy (a ještě od chrámové prostituky), je hinduisty jasně chápáno jako rituál zasvěcení se tomuto démonu. Když už pan Sarka nastínil paralelu se šejkem, museli bychom ji podstatně pozměnit: Přijetí věnce a znamení boha Šivy na čelo by bylo podobné, jakoby přijel na Slovensko šejk a na uvítanou by mu katolický kněz vylil na hlavu trochu vody z dlaně. Přitom by říkal: „Já tě křtím...“ Po svém návratu do Arabských emirátů by to asi nepřežil.

Žádný rozumný člověk si tedy nebude myslet, že přijmout na čelo znak božstva Šivy, démona, je jen nevinné uvítání.

Zmínka Sarky o kariérismu patriarchy Eliáše je něco podobného jako obviňovat z kariérismu apoštola Pavla, kterého pronásledovali, honili, obviňovali. Co se týče citování Sarkou katalogu nectností, mezi nimiž zaznačil „nepřátelství, sváry, rozbroje, rozkoly“ je třeba připomenout, že totéž je možno připsat svatému Bazilovi a každému, kdo hlásá plné evangelium a kdo se postaví proti herezím a falešnému učení. 

Co se týče názvu: magické myšlení, pak toto magické myšlení má spíš autor článku. Patriarcha Eliáš má stejné myšlení jako sv. apoštol Pavel, který zdůrazňuje, že pravý křesťan má mít myšlení Kristovo a s magií nemá absolutně nic společného. Tedy Sarkův článek je očerňující a tendenční.

Co se týče formuláře, který rozeslal biskupský synod UP HKC biskupům světa, nebyl ničím subjektivním. Kdo si tento formulář nezaujatě přečte, vidí, že vyjadřuje nejzákladnější pravdy víry a postoje k nejaktuálnějším problémům a je vlastně jen lakmusovým papírkem, který odhaluje vnitřní stav současné hierarchie.

Rovněž je očerněním několikrát v článku nazývat pravověrnou církev sektou. Když se Vatikán oddělil od pravověrného učení, východní církev UP HKC toto učení zachovala. V žádném případě nemůže být nazývána sektou proto, že není v jednotě se současným apostatickým Vatikánem.

A co se týče anathemy, stáhli ji na sebe dle Gal 1,8-9 samotní hierarchové. S proklínáním nemá synod pravověrných biskupů nic společného. Tato anathema má před Bohem větší platnost, než církevní exkomunikace současného odpadlého Vatikánu.

Co je v současné době nejpotřebnější? Konat pravdivé pokání, znovu se vrátit ke zdravým kořenům apoštolské a katolické víry i tradice – a k tomu Byzantský katolický patriarchát vybízí.

                                                                             + Timotej OSBMr

                                                      sekretář Byzantského katolického patriarchátu

                                                                                                                                                                 Lvov, 18.7.2012