Tato slova pronesl Ježíš v noci před svou smrtí. Podobně jako i jiná obsažena v Janovu evangeliu od 13. do 17. kapitoly. Ježíš zde mluví o lásce, která je bezpodmínečně spojena se zachováváním Jeho přikázání. Ježíš znovu opakuje: „Kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec.“ (v. 21) Jsou přikázání Daná Bohem v Desateru i přikázání a různá nařízení týkající se obřadu očišťování, zvláště spojených s obětováním beránků a býčků a kropení jejich krví, jak je obsaženo v Druhé až Páté knize Mojžíšově. Tyto obřady byly pouze předobrazem Kristovy vykupitelné smrti na kříži. V Kristu bylo toto vše dovršeno. Dlužní úpis byl roztržen (srov. Kol 2,14). Ježíš, Boží Syn, vystupuje jako zákonodárce ve své vlastní autoritě. Několikrát opakuje:„Ale já vám pravím...“ Ježíš neruší Desatero, naopak, ukazuje na jeho podstatu. Ukazuje na kořen hříchu, lidskou žádostivost, pýchu, nenávist, pomstu. Citace Kristova přikázání: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: Nezabiješ. Ale já vám pravím: každý, kdo se hněvá na svého bratra bez příčiny, bude vydán soudu.“ (Mt 5,21-26) Dále Kristus upřesňuje přikázání z Desatera:„Nezcizoložíš, ale já vám pravím: Každý, kdo hledí žádostivě na ženu, již s ní zcizoložil ve svém srdci.“ (Mt 5,27-30) Šesté a deváté přikázání Desatera je objasněno i výrokem: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.“ (Mt 5,8) „Slyšeli jste: Oko za oko, zub za zub, já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi.“ (Mt 5,38-42)„Slyšeli jste, že bylo řečeno: Milovat budeš bližního svého a nenávidět budeš nepřítele svého. Já vám však pravím: Milujte své nepřítele a modlete se za ty, kteří vás pronásledují.“ (Mt 5,42-48) Poslední blahoslavenství zní: „Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit všechno zlé kvůli mě. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích. Stejně tak pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.“ (Mt 5,11-12) Toto slovo je dnes velmi aktuální pro každého pravověrného křesťana a katolíka. Ježíš k tomu dodává: „Budou vás vylučovat ze synagog (chrámů). Ano, přichází hodina, že ten, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím uctívá Boha. To s vámi budou činit, protože nepoznali Otce ani mne. Ale to jsem vám pověděl, abyste si vzpomněli na má slova, až přijde jejich hodina.“ (J 16,1-2) Ježíšovo přikázání je i toto: „Kdo chce za mnou přijít, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě.“ (Mt 16,19n) A rovněž není možné obejít Ježíšova přikázání, která ukazují, že láska k Němu, k Bohu, vyžaduje – ne pouze něco obětovat, ale obětovat všechno. To neznamená, že se člověk stane žebrákem či se zřekne zodpovědnosti, naopak. Všechno – znamená nejen svůj majetek, nejen své vztahy k lidem a věcem, ale i své zdraví, a hlavně svou duši s jejím bohatstvím myšlenek, plánů, pocitů, chtění a nechtění... Ježíš říká: „Kdo chce zachránit svou duši, ztratí ji, ale kdo ji ztratí pro mě a pro evangelium, ten ji nalezne.“ (Mk 8,34) Ztratit svou duši pro Ježíše znamená milovat Boha celým srdcem, celou duší a vší silou, a to je první a největší přikázání. Když Ježíš mluví o lásce, evangelista to vyjadřuje slovem „agapé“. Co se týká majetku a vztahu k lidem i k sobě, láska k Bohu – agapé znamená, že všechno, co jsem měl, jsem dal Bohu a už nejsem vlastníkem, ale pouze správcem, který bude skládat účty ze svého správcovství. Agapé je čistá, obětující se láska k Bohu i k bližnímu. Není použito slovo „filia“, protože to je láska k příbuzným či k národu a vůbec už není pro lásku použito slovo „eros“ patřící do sexuální oblasti, která je usměrněna dvěma přikázáními Desatera. Dnešní svět zamořený nečistotou a morálními zvrácenostmi nazývá sexuální nevázanost a zvrácenost termínem „láska“. Vrcholem pokrytectví je, že heretičtí teologové toto myšlení vnesli i do církve.

„Agapé“ je láska ukřižovaná. Ježíš tě tak miloval, že za tebe prolil svou krev a obětoval svůj život, abys měl život věčný v Bohu. Otec tě tak miloval, že dal svého jednorozeného Syna, abys ty, který v něho věříš, nezahynul, ale měl život věčný (J 3,16). Boží slovo říká, že ti Duch svatý připomene, co Ježíš řekl (viz J 16,26). Ve verši 20. a 21. Ježíš řekl, že ten, kdo Ho miluje, bude zachovávat Jeho přikázání a bude milován i Otcem. A Ježíš dává zaslíbení: „dám se mu poznat.“ To je velmi důležité. Jde o osobní vztah. Nejde o akademické křesťanství, které klade důraz na to být na jakési úrovni, aby nás svět považoval za učené, vzdělané, decentní... Tímto myšlením se křesťanství dostalo do jámy herezí a vnitřního rozpadu. Ovocem je i masový odpad věřících. Na prvním místě v seminářích nebyli budoucí kněží formováni prostřednictvím vnitřní modlitby k osobnímu vztahu ke Kristu, k pokání, obrácení a následování Jej. Na prvním místě byla „vědeckost“ a cenilo se, když někdo přišel s něčím novým, originálním, což ale bylo většinou umělé, neživotné, a dokonce šlo i o celý systém herezí, postavených proti pravdě Boží nauky i proti Božím přikázáním. Ovocem je, že tato odpadlická církev nese zodpovědnost za to, že i z politické oblasti USA a EU bylo vyřazeno Desatero, na němž byly vybudovány spravedlivé vztahy mezi lidmi jako základ zákonodárství. Místo toho nastolili antizákony, zvrhlost, homosexualismus, legalizaci masových sebevražd – eutanazií, narkotika, kradení a tyranizování dětí juvenilní justicí. Toto je ovoce apostaze odpadlého křesťanství Evropy a Ameriky. Na prázdné místo nastoupila systematická satanizace lidstva s plánovanou autogenocidou národů (na tzv. zlatou miliardu). Modlitby Vatikánu za mír jsou pokrytectvím. Vatikán tam, kde by měl intervenovat mezinárodní organizace k nastolení konkrétního míru (Ukrajina), pokrytecky mlčí k zločinům anebo přímo nabádá k občanské válce (kard. Huzar). Modlitby za mír spolu s pohanskými religiemi v Assisi a neustálé opakování takových setkání je velkým podvodem. Tímto gestem Vatikán vyjadřuje největší herezi, že spasení, které nám získal Kristus, je zbytečné, protože pohani budou spaseni i tím, že uctívají démony, takže se nemusí obracet. Assisi popírá pravdu: „V nikom jiném není spásy.“ A pravdu, že„není žádné společenství Krista s beliálem“ (2 Kor 6,15). Zde jde o falešnou cestu, falešnou lásku, která vede k duchovní slepotě. Ježíš naopak ukazuje na pravdivou lásku k Němu a slibuje, že těm, kteří Ho milují, se dá poznat. Navíc dodává: „Přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ (v. 23) Kdo přijde? Otec, Syn a Duch svatý, tedy Boží Trojice. Chápeš to? Ty se staneš živým svatostánkem jako Bohorodička! Snaž se ji jako svou matku denně přijímat, denně ji prosit, ať tě učí milovat a následovat Ježíše, umírat své vlastní vůli, svévolnosti, posuzování... Miluj Ježíše! On se ti dá poznat. Toto poznání nelze získat studiem na teologii v Německu či v Římě. On se ti dá poznat, když budeš zachovávat Jeho přikázání. Celá Nejsvětější Trojice – Otec, Syn a Duch svatý – si učiní u tebe svůj příbytek! Je to úžasné, nepochopitelné. Jaká nesmírná důstojnost! Když přijde utrpení a smrt, právě tam pak poznáš nejintenzivněji Boží přítomnost. A co po smrti? Tam se ti otevřou oči úplně. „Ani oko nevidělo ani ucho neslyšelo ani na lidskou mysl nevstoupilo, co připravil Bůh těm, kteří Ho milují.“ Tedy podmínkou této věčné slávy a štěstí je milovat Boha – Ježíše. Příbytek tvé duše, ta jednota v Kristu, přebývání tebe v Něm a Jeho v tobě, bude věčné. Ježíš jasně řekl: „Přijdeme.“ Ježíš nelže. On je samotný Bůh. On a Otec jsou jedno. On je Stvořitel vesmíru. Přijdeme! Kam? K tobě. Do tvého očištěného nitra. Proto je do něj (eis ta idia) nutno (J 19,26.27) přijmout nové srdce a nového ducha. Proto denně přijímej Ježíšovu matku, spíše oživuj to přijetí, které jsi už učinil. Na 23. Verš navazuje i 24. a 25.: „Kdo mě nemiluje, nezachovává moje slova, ale slovo, které nyní slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal.“