Máme každodenní zkušenost, že nejhorší je to s tou naší duchovní slepotou, praktickou nevěrou. Člověk se může naučit i zbožně, psychologicky a zároveň duchovně hovořit, takže to vypadá jako vysoká mystika, ale v tom svatost nespočívá. Boží slovo říká: „Spravedlivý žije z víry“. O svatém Josefovi je řečeno, že byl spravedlivý. Tedy, aby byl člověk spravedlivý nestačí jen dávat Bohu to, co náleží Bohu, a člověku to, co náleží člověku. Žít z víry znamená počítat s tím, že i když mám o určitých věcech sebesilnější přesvědčení, sebelepší logické poznání či citový dojem, stále se musím umět zastavovat a ptát se: „A co chce Bůh?“ Umět postavit celý svůj problém před Boha. A právě v těchto momentech se najednou ukáže naše pýcha, jak se držíme něčeho, co je naše – mám svou pravdu, své dobro, svou zkušenost, kterou ale když povýším nad hledání vůle Boží, ďábel mě skrze ni tahá za nos. Když na nás nemůže ve velkých věcech, dělá to aspoň v malých. Dá nám nějakou sugesci a my jednáme automaticky, neumíme se zastavit, neumíme rozlišovat. Ono to hned na počátku duchovního života ani není možné, ale musíme se tomu stále učit. Pokora je učit se ze svých chyb. Pořád budeme dělat chyby, ale jde o to, abychom stále činili pokání.

 Stáhnout: Spravedlivý žije z víry