V neděli před začátkem Velkého postu budeme zde ve východní církvi slyšet část z Matoušova evangelia: „Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení. A když se postíte, netvařte se utrápeně jako pokrytci; ti zanedbávají svůj vzhled, aby lidem ukazovali, že se postí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když se postíš, potři svou hlavu olejem a tvář svou umyj, abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce”. (Mt 6,14-21)

Už prorok Izaiáš spojuje pravý smysl postu s odpuštěním: „Právě v den, kdy se postíváte, hovíte svým zálibám a honíte všechny své dělníky. Postíte se jenom pro spory a hádky, abyste mohli svévolně udeřit pěstí. Nepostíte se tak, aby bylo slyšet váš hlas na výšině. Což to je půst, který si přeji? Den, kdy se člověk pokořuje, kdy hlavu sklání jako rákos, žínici obléká a popelem si podestýlá? Dá se toto nazvat postem, dnem, v němž má Hospodin zalíbení? Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi?“

Před začátkem postní doby nám tedy Pán Ježíš klade důraz na odpuštění: „Jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení“. Je to jediný komentář k modlitbě Otčenáše – odpouštět.

Někdo nám způsobí zlo, když nás pomluví, nebo nám něco ukrade nebo nás podrazí – a z toho zla vznikne zranění – z viny toho druhého. Ten druhý to mohl udělat vědomě nebo nevědomě. Naše reakce na to, že nám bylo ublíženo, je zlá – nenávist nebo sebelítost. Když přijmeme tuto politiku, kterou starý člověk – naše porušená přirozenost – přijímá automaticky, nastává spojení s tím zlem a zamotáváme se dále a dále jako do sítě pavouka. Jak jsme hloupí! Naše reakce by měla být taková: „Dobře, ten člověk mi ublížil. Buď to udělal nevědomě, a to se stává často i mně – kolikrát já sám jsem chtěl dobro a způsobil jsem zlo – tedy já mu odpouštím. Nebo to udělal vědomě, a pokud to i skutečně vědomě bylo, Bůh to dopustil jako určité očištění pro mě – tedy za to děkuji a tomu člověku odpouštím.“ Samozřejmě, je třeba být opatrný, a ne to hned druhému přehnaně projevovat. Musím mít vnitřní postoj odpuštění, abych byl svobodný: „Bůh to dopustil, já si uvědomuji i svou vinu a přijímám to za to a za to a za to“. Pokud to ten druhý udělal třeba i se zlobou a s plným vědomím, pak jsem si vědom, že ho ďábel podvedl, protože ho poslouchal už dříve a dostal se už do určitého stádia, že vědomě koná zlo. Bůh to dopustil, že mi působí utrpení, ale i jeho duše v hlubině touží, aby mu někdo pomohl, protože jeho duše je na cestě do záhuby, proto mu odpouštím a jsem si vědom, že pro mě je utrpení, které mi působí, šancí ke svatosti a hrdinství.

Člověk však často místo odpuštění a děkování živí nenávisti, uraženost a pomstu. Pokud v tom zůstává, ďábel se směje, protože v tomto stavu vůči němu funguje prokletí.

Ale vraťme se k odpuštění. Podmínkou odpuštění je, že člověk sám jde do světla. Vychází z nenávisti, egoismu, egocentrismu a dělá krok víry tím, že si uvědomí:„Zdrojem zla není ten člověk, který mi ublížil, on byl jen médiem zla a já jsem byl kolikrát také nástrojem zla, svévolností a všelijakých jiných hříchů. Jestliže mně Bůh odpouští, i já musím odpouštět, aby mi Bůh odpustil i v budoucnu!“ A to je podstatná věc v našem vztahu k Ježíši, naše pravá moudrost, neboť se modlíme: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“

„když se postíte, netvařte se utrápeně jako pokrytci; ti zanedbávají svůj vzhled, aby lidem ukazovali, že se postí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu…“

Starý člověk, tj. naše porušená přirozenost, touží po uznání. Oč mně jde? Vždyť Bůh mě vidí! Hrát si na svatého, aby mě někdo uznával a adoroval mi jako svatému? Dobře, tak ale buď svatý, ani si nemusíš na něj hrát, buď ním, ale ve skrytosti, Bůh to vidí. Nač to dělat před lidmi? „Už dostali svou odměnu.“ Jakou já chci odměnu – od lidí, že mě budou do očí chválit a za zády mě pomluví a ještě i přidají, co není pravda? Když člověk dbá o lidskou chválu, skončí v depresi.

Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce”. (Mt 6,20-21)

My máme mít svůj poklad v nebi a naším největším pokladem má být Ježíš sám. Pokud to tak je, pak Ho stavíme skutečně na 1. místo v našem životě. On je ten nejdůležitější poklad, v Něm jsou všechny naše poklady. V něm je plnost moudrosti a poznání, jak říká Boží slovo. V Něm je život věčný: „Kdo má Syna, má život věčný, kdo nemá Syna Božího, nemá života“. A kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.

Udělej si bilanci

Je dobré si proto udělat bilanci: Kde je tvůj poklad a co je tvým pokladem? Co, anebo kdo? Je to tvé ego, kolem kterého se točíš a zrazuješ Krista, anebo je to nějaké snění, touha? Co je tvým pokladem? Pokud nevíš, co tvým pokladem je, kde je pak tvé srdce? Co má pro tebe největší hodnotu? Co, anebo kdo to je? Je to nějaká věc, touha, osoba, nebo je to Ježíš? Pokud je to On, pak v Něm získáváš všechno. Pokud je to marnost, která pomine, všechno ztratíš. Vždyť co je lidský život? Každý z nás jsme někdy v minulosti byli na pohřbu. Co z toho všeho zbude? Dva metry hlíny. Všechno zde na zemi je marnost nad marnost, ani haléř si na věčnost neodneseme. Jaké zásoby si chceme shromažďovat? Jak jsme hloupí!

O co v životě jde? Abychom zachránili svou duši a ukládali si své poklady v nebi. Kolik tam mám do dnešního dne těch pokladů? Nesmíme být líní, ale shromažďovat své poklady tam, kde nám je nikdo nesebere. A jak? Co jsou ty poklady v nebi? Jsou to skutky naší víry.

Desátek času

Jak dobře využít čas Velkého postu, ten čas nejdražší, který je centrem celého roku? Co dělat, aby v nás nastala změna? Dávat desetinu času Bohu. Pokud to někdo nemůže zrealizovat každý den, tak alespoň ve středu a pátek dát Bohu desátek času. Co to znamená? „Vejdi do své komůrky, zavři za sebou dveře a mluv se svým Otcem nebeským“. (Mt 6,6) V postní době máme rozjímat především o Ježíšově utrpení. Můžete se modlit křížovou cestu, nebo 7 posledních Ježíšových slov na kříži. Pán nás v době postní volá pod kříž, abychom se dívali do Ježíšovy tváře, do Jeho očí, tam je univerzita lásky. Svůj pohled máme upřít na Ježíše ukřižovaného. Opět si uvědomit, že On je Bůh, že On za mé hříchy zemřel! Co On pro mě vytrpěl, co On pro mě udělal! A co já dělám pro Něho? On udělal maximum, a já tak málo! Připomínám si, jak Jej bičovali, trním korunovali, jak Jej křižovali. To všechno bylo za mě. Tak Bůh miloval svět – mě – že dal svého Jednorozeného Syna…

Desátek času pro Boha je třeba využít k vnitřní modlitbě, kde se před Pánem Ježíšem cele odkrýváme a kde mu zároveň všechno své vlastnictví odevzdáváme, a tak jsme chudí duchem. Když je náš duch chudý od všeho vlastnictví, pomáhá nám to k životu z víry. Jedině ten, kdo je chudý, může žít v závislosti na Ježíši, žít Jeho život poslušnosti a závislosti na nebeském Otci.

Desátek času můžeme také využít na studium Božího slova, nebo na misii, svědčit někomu o Ježíši. Ale i při misii je třeba alespoň jednu hodinu denně mluvit s Ježíšem. On sám říká: „Nemohli jste alespoň jednu hodinu se mnou bdít?“ I v modlitbě je nutné realizovat slovo – zapři sám sebe. Když je člověk líný, nepřemůže vnitřní roztržitost, může i celou hodinu snít a nemá to smysl. Každá modlitba je boj s roztržitostí, se sebou, boj s duchy, kteří nechtějí, aby člověk získal zkušenost s živým Bohem, aby zakusil pravou svobodu a pravé štěstí, aby se cele Bohu dával. Je třeba, abychom Jeho jméno na modlitbě nejen vyslovovali, ale abychom se s Ježíšem spojovali, abychom se Mu cele dávali a každý den abychom Jej vědomě, alespoň jednu minutu v modlitbě, opravdově milovali. Procházejme si svůj život pohledem pokání a v pokoře stůjme před Bohem.

Půst

Začínáme tedy etapu doby postní, ve které chceme zintenzívnit náš křesťanský život. Neznamená to, že 40 dní nebudeme nic jíst. Samozřejmě je dobré, abychom dělali i něco s jídlem a sladkostmi. Máme se postit. Pán Ježíš se také postil. Lidé si ale někdy myslí, že svatost spočívá v tom, že člověk vypadá jako mrtvola, samá kost a kůže. Takový ale vůbec nemusí být svatý. I pohané, jogíni, se postí, ale aby se otevřeli duchu temnoty. Půst podle Boží vůle disponuje k hlubší duchovní vnímavosti. Užitečným je, když se přitom člověk má čas modlit, přemýšlet nad Božím slovem. Postní „výkony“ jsou velmi nebezpečné. Lépe, když se člověk stále postí ve středu a v pátek, popřípadě i v pondělí a naučí se pořádku v jídle, aby nebyl mlsný, vybíravý, jedl zdravé jídlo, žádné drahé speciality, ale skromně. To je lepší než nějaké extrémy. V Božím slově je jasně napsáno, že království Boží není v jídle a v pití. Je dobré se postit, ale mít v tom určitý řád. Nemá smysl, když jste v psychickém napětí nebo v pracovním vytížení, dělat nějaké postní výkony. Skončilo by to výbuchem ve vzájemných vztazích. Buď byste se pohádali se ženou, manželem, nebo křičeli na děti. K postu jsou nutné určité podmínky, máme ho spojit s rozjímáním o základních pravdách víry. Křesťanskou tradicí je, že ve středu a v pátek se postilo po celý rok. V době postní se každý snažil dát si předsevzetí navíc. Již několik let máme zkušenost s postním rytmem, v němž pak může člověk rovněž pokračovat po celý rok. Jde o půst tři a půl dne v týdnu (srov. Zj 11). V čas postu dotyčný nic nejí, jen pije vodu. Postí se od neděle večeře do pondělí večeře – 24 hodin; od úterý večeře do středy večeře – opět 24 hodin; od čtvrtku večeře do soboty do rána – 36 hodin. Celkem je to 3,5 postních dní v týdnu. Neděle je dnem vzkříšení, proto dle starodávné tradice se v neděli nepostí.

Kromě fyzického postu je i půst duchovní: je dobré se postit od neužitečných, ba škodlivých informací. Vyžaduje to kázeň očí i kázeň myšlení. Naše myšlení je ovlivňováno masmédii, billboardy, rozhovory s lidmi, kteří myslí jen na pozemské a marné věci a nemyslí a ani nemluví o těch nejpodstatnějších věcech, jakými je smrt, Boží soud a věčnost. Jsou lidé, kteří v době postní vypnou televizi a celou dobu se na ni nedívají.

Malé děti, když začala doba postní, si dávaly na celý půst program, který se jmenoval „modrý život“. Za každý splněný bod si každý den vybarvily modrý čtvereček. Když bod nesplnily, čtvereček zůstal prázdný.

1) boj proti lenivosti – když máma budí – je třeba přemoci lenivost a vstát

2) boj s mlsností – odepřít si bonbon a nechat si jej třeba na neděli

3) boj se zvědavostí – v době postu se nedívat na televizi, omezit využívání mobilu, internetu…

4) udělat každý den dobrý skutek, něco někomu pomoci

5) modlitba – v průběhu dne se pomodlit modlitební zastavení (9:00, 12:00, 15:00, 18:00, 21:00), svatá hodina, růženec…

6) odprosit, kdybych někomu řekl zlé slovo…

Každý den udělat něco pro Ježíše

Takové předsevzetí si může dát každý. Slouží k tomu, aby člověk trénoval svou vůli. Dělat pro Ježíše alespoň konkrétní malé krůčky, jako děti. Dát si konkrétní závazek, anebo obnovit své dobré zvyky. Každý den můžeme Pánu přinášet malá pokořování se, umět odprosit, i když se do toho člověku nechce, trpělivost, malé oběti, přemožení nějakého pocitu, sebelítosti, hořkosti, hněvu, chtění někomu vynadat,… Cvičit se v praktické blíženské lásce, což znamená, ve snášení chyb bližních, v boji s kritickými a povyšujícími sebe myšlenkami a také učit se na modlitbě přijímat bližního v pokoře tak, jak se modlíme při poklonách: „Bože, dej mi vidět mé hříchy a neodsuzovat svého bratra (sestru).“ Starý člověk v nás má totiž zvláštní normu: vina je u druhého, u mě nikdy. Má i svůj zákoník: trám je v oku bližního, v mém nikdy. Takový systém je v nás a člověk ho nerozpozná, dokud nezačne dělat kroky proti tomuto systému zla, který drží bližního, ale drží i mě. Starý člověk stále chce, aby se bližní už konečně poučil, aby už byl hodný, přece se mu to už tolikrát řeklo, ale pořád hodný není… Já však musím začít od sebe a nechtít, aby začal bližní.

Častokrát si dáváme dobrá předsevzetí, uděláme si plán na celou postní dobu, nadšeně začneme – a na druhý den je konec. Proto je dobré si udělat plán na jeden týden a pak v něm pokračovat další týden, nebo jej změnit, doplnit. Můžete si udělat tabulku na dobu postní jako děti a poznačit si – Pane, toto jsem v tuto postní dobu udělal nebo udělala z lásky k Tobě. Alespoň malinko, ale pro Tebe!

Jeden sebezápor denně

Je velice vážná doba. Co můžeme v tomto boji dělat? Můžeme se modlit a dávat Pánu každý den malinké oběti. Ježíš říká: „Zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a pojď za mnou.“ Zapři sám sebe – to si můžeme dát jako závazek všichni. V konkrétní situaci se zastavit: „Pane, teď se zapírám!“ Chci se třeba někam podívat –„Stop, to je zvědavost, to je na škodu! Nepotřebuji to!“ Jak je potřebné umět se zapřít! Je to moment, kdy člověk něco chce a místo toho udělá krok víry – zapře se. A v tom sebezáporu je vítězství. Je to moment, v němž mám šanci přemoci svou vůli a pak mám radost z toho, že jsem se přemohl a mám z toho i dobro. Člověk, který se nenaučí přemáhat se, má samé problémy, sebelítosti a deprese.

Když přijde nějaká chmura – opět je třeba se naučit aplikovat Ježíšovo slovo: „Zapři se!“, zřekni se sebe, dej Pánu ten problém, nezůstávej v něm!

Teď je čas probudit se ze snu, teď je den spásy!

„Víte přece, co znamená tento čas: už nastala hodina, abyste procitli ze spánku; vždyť nyní je nám spása blíže, než byla tenkrát, když jsme uvěřili. Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme proto skutky tmy a oblecme se ve zbroj světla…“ (Ř 13,11-12)

Za sv. Augustina se jeho matka Monika modlila mnoho let. Říkala mu, aby činil pokání, ale hřích byl silnější. Přestože četl Písmo, životy svatých a všechno teoreticky věděl, neměl sílu udělat ten rozhodný krok obrácení. Jeho matka nemohla nic dělat, až pak mu Bůh tu milost dal. Jednou chodil po zahradě, měl tam Písmo svaté, uslyšel hlas: „Vezmi a čti.“ Otevřel Písmo a četl: „Už nastala hodina, abyste procitli ze spánku; vždyť nyní je nám spása blíže…“ On vykřikl: „Ale já nemůžu!“ Najednou uslyšel hlas: „Mohli jiní, mohli jiné, a proč ne ty, Augustine?“ Z celého srdce zvolal: „Pane!“ a udělal krok víry. To je ten moment zapření se. Proto se máme v době postní učit zapírat se v malých věcech. A za to malé zapření dává Bůh velkou milost.

Je před námi 40 denní, postní maratón. Je dobré mít předsevzetí, malé věci, které by člověka vedly, abychom s novým duchem mohli zakusit moc Ježíšova vzkříšení v našem životě. Zakusit, že On je živý! Žije ve mně Kristus! Abychom si mohli uvědomit, že spolu s Ním jsme byli vzkříšeni a abychom měli osobní zkušenost, že ten Duch, který vzkřísil Ježíše, žije v nás.

Sbírejme poklady v nebi a to nejen pro sebe, vedeme boj za celý národ. Každý den přinesme alespoň malinké zřeknutí se z lásky k Ježíši a pro spásu své duše i duší bližních.

Stáhnout: Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce /K době postní/