Dnes, v polovině postní doby, je náš pohled upřen na svatý kříž. Ježíšův kříž vyjadřuje Jeho poslušnost Otci, zřeknutí se své vůle. Přijal nepochopení a odmítnutí lidmi, nespravedlivé odsouzení, muka, pohrdání i smrt. Všechno to dobrovolně přijal z lásky, aby spasil naše nesmrtelné duše. To je podstatou Ježíšova pozemského života. Pokud my, křesťané, chceme být pravdivými, musí se to stát i naším stylem života. Umět se zříkat své vůle, svého já a podřídit se Boží vůli. S ochotou přijímat vše, co Bůh dopustí, přijímat utrpení bez reptání, odpouštět nepřátelům a být připraveni na pronásledování za pravdu až na smrt.

Kříž je spojen i s naším životem, je pro nás tou úzkou cestou do života věčného. Máme se naučit ne až tehdy, kdy budeme fyzicky umírat, ale každý den vcházet do Kristovy smrti. Křtem jsme byli do Kristovy smrti ponořeni. Kristova smrt na kříži je vítězstvím nad sílou hříchu, lži, je vítězstvím nad ďáblem. Je to bezpečná cesta do věčného života. Apoštol Pavel říká: „Neustále vcházíme do Kristovy smrti, aby v nás mohl Ježíš žít“. V každém z nás je jed dědičného hříchu. Ale pokud jsme byli pokřtěni, byli jsme naroubováni na nový život, na život samotného Boha. Skrze křest se oblékáme do Krista. Boží život je v nás a my máme skrze víru realizovat to, co nám Bůh ve křtu svatém dal. Pak v nás bude vítězství nad systémem zla a lži, která je ve světě. A realizace, aktualizace Boží moci se děje právě skrze kříž.

V evangeliu na dnešní neděli slyšíme výzvu našeho Pána Ježíše Krista, abychom se zřekli sami sebe, vzali svůj kříž a šli za Ním: „Chce-li někdo jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Kdokoli by totiž chtěl zachránit svou duši, ztratí ji, ale kdokoli ztratí svou duši pro mne a pro evangelium, ten ji zachrání. Vždyť co prospěje člověku, kdyby získal celý svět, ale uškodil své duši? A co dá člověk na oplátku za svou duši?“ (Mk 8,34n) Toto Ježíšovo slovo se zvláštním způsobem dotýká každého z nás.

Kdo chce jít za Mnou… Za kým? Za Ježíšem! Kam? Do nebe, do věčného štěstí! Ale tato cesta vede skrze Golgotu a skrze kříž – je to úzká cesta, co vede do věčnosti, ale jiné cesty není. Kdo by nechtěl jít za Ním? Všichni chceme jít za Ježíšem, a ne širokou cestou do pekla. Vždyť nikdo z nás neví dne ani hodiny, kdy nás Bůh povolá na věčnost. Zde na zemi jsme na bojišti, bojujeme se lží, s ďáblem, se systémem světa, který nás táhne od Ježíše a od Boží pravdy. Ale chceme spasit svou duši. Proto chceme jít za Ním. A co tedy máme dělat? „Pokud chceš jít za Mnou, zapři sám sebe, vezmi na sebe svůj kříž a pojď za Mnou…“

Tedy jako první podmínku následování nám Pán dává: zapři sám sebe. Zapřít sám sebe neznamená spáchat sebevraždu. V každém z nás je dědičný hřích. Je to duchovní jed v naší duši, který působí i na naše tělo. Hřích přinesl na svět choroby a smrt, a kdo v něm zůstane, tomu nakonec přinese i věčné peklo a zavržení. Hřích je duchovní realita, disharmonie v nás, jed, který přijali první lidé tím, že se otevřeli ďáblu skrze neposlušnost Bohu a Božímu slovu. Otevřeli se slovu lži a my vidíme, že v našem životě se opakuje stejný systém: k Bohu se obracíme zády a ďáblovo slovo přijímáme a bereme ho za své.

Příklad: Někdo vám řekne lež. Vy se necháte oklamat a pak poznáte, že to byl klam. Ale člověk se už nechce pokořit. Vzal to za své a už tu lež brání. Neřekne: „Udělal jsem chybu, byl jsem oklamán!“ Ne, chce být na úrovni, bude lež bránit a toho, kdo mu řekne pravdu, bude považovat za svého největšího nepřítele. Tento systém je v každém z nás už od malého dítěte. Pokání a pravda je zastavit se a přiznat: „Bože, udělal jsem chybu!“ a znovu vejít do Boží přítomnosti a do Božího světla. Pokud učiníte tento krok pokání, Bůh vám dá znovu Ducha svatého i sílu a moudrost. Ono to však bolí, člověk se k tomu musí doslova nutit a raději by se z toho vykroutil. Ale pokud učiní tento krok pokory a pravdy, Bůh dá světlo. Svatost není nic jiného, než tyto tři kroky – zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a pojď za mnou.

ZAPŘI SÁM SEBE. Co to tedy znamená? Je to podstata evangelia – na první místo ve svém životě postavit Ježíše. Důvěřovat Mu – On je moje síla, On je mé spasení. A to je i první přikázání, abychom milovali Boha celým srdcem, celou duší a vší silou. Když zapřeme sebe a dáme Ježíše na první místo, neznamená to, že už nebudeme mít problémy. V životě přicházejí kříže, ale Ježíš říká: vezmi na sebe svůj kříž. Svůj kříž. Každý z nás má jiný kříž. Pokud ale zapomeneme na sebe a na první místo postavíme Ježíše, pak On řeší naše problémy a činí v našem životě zázraky. Ale pokud se stále bojíme a k vlastní škodě se držíme sebe, On nemá vládu, musí nám nechat svobodu a tu naši hloupost tolerovat.

Zapřít samého sebe, znamená mít čistou lásku k Ježíši – člověk si uvědomí: „Pane, Tys mě stvořil, Tys mě také spasil, Ty jsi můj Život, cele Ti důvěřuji.“ Pak On nám dá i lásku k našim bližním. A pak, když přijde kříž, a když je ten kříž těžký, On jej ponese za nás. Nemusíme se bát, že jsme slabouncí, že nevydržíme. Sám nevydržíš, ale Ježíš tě vezme do náruče a On tvůj kříž ponese. Neboj se, že nemáš sílu, dívej se na Ježíše, On ti říká: „Pojď za Mnou.“ A když si myslíš: „Pane, já nemůžu!“ On ti říká: „Neboj se, Já ti dám sílu. Ty ses zřekl sebe a už se nestarej, já ti dám sílu!“ Člověk se však stále bojí a bojí. Opakem strachu je čistá láska k Ježíšovi a ta je spojena s vírou a důvěrou v Něho. On je naše síla. Jeho kříž je vítězstvím nad hříchem, světem a lží. On přemohl svou smrtí hřích i ďábla a On nakonec vstal z mrtvých, On je náš život. Pokud máme Ježíše, máme v Něm všechno.

My máme být svědky Ježíše Krista. Církev dnes nemá moc. Proč? Protože jsme odhodili kříž. Nejen z našich domů, ale i z centra křesťanství. Apoštol Pavel říká: „Spolu s Kristem jsem ukřižován, nežiji již já, ale žije ve mně Kristus“. Kříž v našem životě není něčím negativním, je to malé zřeknutí se sebe. Bůh pak dává i v tomto kříži pokoj a radost. Člověku mohou téct slzy, ale když sjednotí svůj kříž s Ježíšovým křížem, dostává sílu a má to smysl nejen pro osobní očištění, ale i pro evangelizaci a pro spásu mnoha duší. Je to naše privilegium. Každý člověk má problémy a utrpení. I pohané trpí, i ti, co se dopouštějí hříchu, trpí, dokonce mnohonásobně více než my. Lidé ve světě nosí břemena a padají pod nimi. Když my se snažíme zachovávat Boží přikázání, je to spojeno s křížem, ale je to poslušnost Bohu – že se zřekneme sebe a Bůh nás pak chrání od různých nemocí, problémů, psychických tlaků a dává nám pokoj, který nám svět dát nemůže.

Ježíš dále říká: „…a ať jde za Mnou“. Je to proces. Neustále máme realizovat program zapření se a brání svého kříže. Můžeme si položit otázku: Co je mým křížem? Kolik já mám křížů? Každý máme jiný kříž – pro někoho je křížem nemoc, někdo má kříž v práci, v rodině, s dítětem nebo stařičkými nemocnými rodiči. Tím křížem může být i naše přirozenost. Někdo se nahněvá, vzplane jako oheň, a v té výbušnosti lehce druhého zraní, někdo je zase lenivý a musí s tím bojovat. Každý má jiný problém. Vezmi to tedy jako kříž, nes to a bojuj s tím. Kříže přicházejí každý den, ale máme se zastavit a sjednotit svůj kříž s Ježíšovým křížem. Potom Ježíš vezme tebe i tvůj problém a ty budeš mít zkušenost s ukřižovaným Ježíšem, který tě miluje více než tví rodiče, žena a děti. Nikdo tě nemiluje tak, jako Ježíš. Ale je potřebné udělat krok zapření se, krok víry, zatavit se a sjednotit svou bolest i svůj kříž s Ježíšovým. Pak přichází vzkříšení.

Každý máme vagony problému, ale tyto vagony máme přinést pod Kristův kříž. Zastav se pod Ježíšovým křížem, vejdi do Jeho přítomnosti, podívej se Mu do očí a řekni: „Pane Ježíši, toto jsou mé problémy, mé kříže, ne jeden, ale tisíce, a já spojuji své problémy, své strachy, svůj kříž s Tvým křížem. Já ho chci vzít. Vím, že pokud ho odhodím, přijde deset těžších křížů – ne křížů, ale břemen. Dej mi sílu, abych ho nesl, i když nemám sílu, já Ti důvěřuji, Ty mi dáš sílu!“ Tedy v tom je celý problém, abychom spojili svůj kříž s Ježíšovým křížem.

Být křesťanem, to znamená být nejšťastnějším člověkem na světě. Mohou vás bít a plivat na vás, pokud máte Ježíše, můžete neustále zpívat Aleluja! Jen jedno je potřebné – být sjednocen s Ježíšem, umět se zříkat své duše, která v nás automaticky produkuje hořkost, sebelítosti, hněv, deprese a mnoho jiného. Zříci se a sjednotit se s Ježíšem – pak všechno musí jít pryč. To je nejlepší psychologie – Kristovo evangelium a Kristův kříž.

Dále nám v dnešním evangeliu Pán Ježíš říká, že máme ztratit svou duši, abychom ji zachránili – ztratit ji pro Něj a Jeho evangelium. Ztratit ne tělo, ale duši, své myšlení, svou pýchu, ta musí být obětována, ukřižovaná, abychom měli Jeho myšlení a mohli říci: „Nežiji již já, ale žije ve mně Kristus“.

Každý den se v sedmi zastaveních modlíme: „Nyní ztrácím svou duši pro Tebe a pro evangelium.“

Co to znamená ztrácet svou duši? Je to do určité míry tajemství a Bůh ho otvírá tomu, kdo činí konkrétní kroky. První je však třeba si uvědomit, co je duše a jakou má hodnotu.

Bůh stvořil člověka na svůj obraz. Stvořil jej z prachu země a vdechl mu svého ducha. Tím duchem jsme podobni Bohu. Duchovní část našeho bytí je nesmrtelná. Máme duši a v ní je lidský duch, který je ještě hlouběji, než duše, je to naše čisté já. Naši duši Bůh stvořil v momentu našeho početí. Fyzický život máme od rodičů. Duši člověka však Bůh stvořil bez prostředníka, je nesmrtelná, má začátek, ale už nemá konce, je stvořena k obrazu Božímu, není hmotná. V listu ke Korinťanům je napsáno, že Bůh stvořil člověka z prachu země a člověk(Adam) se stal duší živou. Prvním hříchem však byla lidská přirozenost narušena. Tento hřích narušuje ne ducha, ale duši. Lidská duše se projevuje skrze rozum, vůli a city – náš rozum těžce přijímá Boží pravdy a ani jim nerozumí, velice lehce uvěří lhářům, demagogům, ale těžce věří v Boží pravdy, které jsou k užitku v tomto životě i v budoucím. Naše vůle je nakloněna k zlému. Všechno je infikováno hříchem. Je v nás určitá vzpoura, temnota, která je v naší duši koncentrována. Duše je dědičným hříchem paralyzována. Musíme si toho být v pokoře a v pravdě vědomi, přiznat si to. Na druhé straně je v nás to Boží – to, co bylo stvořeno na Boží obraz. Je v nás svědomí, jakoby Boží kamera, která zachycuje všechny naše skutky.

Pokud bychom měli velké váhy a na jednu stranu bychom dali tvou duši a na druhou všechny poklady světa i všechno, co je stvořeno, co má větší hodnotu? Tvá duše má před Bohem větší hodnotu než všechny poklady tohoto světa, protože Bůh tě stvořil a tvá duše nikdy neskončí. Boží slovo říká, že tento svět pomine. Všechno pomíjí, ale tvá duše je věčná. Uvědom si, jakou máš cenu: Bůh kvůli tvé duši dal svého jednorozeného Syna. Ježíš Kristus, Pravý Bůh, se stal kvůli tobě člověkem a vzal na sebe lidskou přirozenost skrze Přesvatou Bohorodičku a Ducha svatého. Kvůli tobě vzal na sebe kříž, nechal se ukřižovat, bičovat, trním korunovat, plivali mu do obličeje… To všechno Ježíš vytrpěl za tebe, abys byl spasen. Nic více už nemohl učinit. Tvá duše má větší hodnotu než celý svět – má cenu Ježíšovy krve a Jeho smrti. Takovou cenu má tvá duše!

Někteří lidé si myslí, že všichni biskupové, všichni kněží i všichni mniši a řeholnice budou automaticky v nebi. To ale není nikde napsáno. Napsáno je, že kdo chce zachránit svou duši, ten ji ztratí, ale kdo ztratí svou duši pro Ježíše, ten ji zachrání. Není zde řečeno či žena, či muž, prezident, nebo prostý dělník, prostě jen ten, kdo pro Ježíše a pro evangelium ztratí svou duši. A co znamená ztratit svou duši pro Ježíše? Na první místo postavit Ježíše, a ne své ego. Ztratit duši pro Ježíše a pro evangelium, to je stát se svobodným, nezávislým na bohatství marnosti a lží, kterým je duše otevřená, aby náš duch byl svobodný, aby nebyl svázán žádostmi, břemeny psychických problémů a tlaků, které jsou koncentrovány skrze jed dědičného hříchu především v naší duši. S  bohatstvím svého hněvu, sebelítosti, s tím duchovním batohem, který na sebe nabereme, do nebe neprojdeme. Máme se držet jen Ježíše a to všechno opustit. Pokud se budeme držet Jeho, v Něm máme celé nebe, On je Bůh, Jemu patří všechno. Když se pro Něj zříkáme marnosti a vší své hlouposti, On nám dává sám sebe. V Něm máme všechny poklady.

Pokud je na prvním místě naše vůle, naše dobro, naše pravda a naše zkušenost a převýší Boží vůli, vymaňujeme se tím z Boží vlády. Tehdy nám vládne naše negativní ego a náš duch, kterého Bůh stvořil k svému obrazu, je v nás jako ve vězení. Tedy ztratit svou duši znamená udělat pořádek – podřídit se Ježíši a Jeho evangeliu, a to ne jedenkrát, ale každého dne.

Boží slovo, které vyjadřuje požadavek – ztrácet svou duši – je centrem celého evangelia – postavit na první místo Krista a Jeho evangelium, Jeho cestu, cestu pravdy do věčného života. Kdo tak činí, ten svou duši zachrání. Pokud však chceme být spaseni svými silami, ničeho nedosáhneme a všechno ztratíme. Na naší spáse máme spolupracovat tím, že přijímáme Krista. A naše sjednocení s Bohem, náš život, je spojen s ustavičným pokáním. Z čeho? Z hlavního hříchu, o němž mluví Pán Ježíš v 16. hlavě Janova evangelia: „Až přijde Duch svatý, ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud: Hřích v tom, že nevěří ve Mne.“ Duch svatý nás musí usvědčit z nevěry. Věříme, že Ježíš je Bohem, ale v konkrétních situacích Mu nevěříme, nepočítáme s živým Bohem. Do centra stavíme náš rozum, naše síly a naše zkušenosti. Samozřejmě, můžeme a máme je používat, ale na první místo máme stavět Ježíše, věřit v Něho, sjednocovat své bolesti s Jeho a dávat Mu své problémy. On nám je vyřeší. Ale my raději vše držíme ve svých rukou. To je celý problém – pusť to a dej Ježíšovi! To neznamená, že už nebudeš mít žádnou zodpovědnost. Máš rozum, pros o světlo, máš také evangelium, které ti říká, co máš dělat. Udělej, co můžeš, to, co Bůh chce, abys učinil, a Bůh udělá to, co ty udělat nemůžeš. Pak působí Boží všemohoucnost. A to je praktická ztráta duše v konkrétních situacích, která je spojena s kroky víry: zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a pojď za Ježíšem.

Tento úsek evangelia končí slovy: „Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka, přicházejícího se svým královstvím.“ Apoštolé, přestože umírali, viděli, že Boží moc zlomila sílu pohanství a hříchu. My dnes vidíme satanizaci národů. Také bychom rádi uviděli duchovní vzkříšení. Kéž by se i na nás naplnilo slovo: „Neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka, přicházejícího se svým královstvím“. Kéž bychom i my uviděli na Ukrajině duchovní vzkříšení. Proto se za to musíme modlit. Situace je taková, jaká je, ale Bůh může i přes všechnu bídu udělat zázrak a prosadí se Boží zájmy. Budoucnost Ukrajiny je třeba vidět s vírou. Musíme se povzbudit ve víře, abychom dále vedli boj víry, protože víra má velkou moc a zvedá hory. S vírou prosme Ducha svatého, aby přišel a řídil budoucnost Ukrajiny, aby připravil její vzkříšení a vzkříšení celé církve. A to skrze naši vydanost a poslušnost Božímu slovu: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj Mne.“

Stáhnout: Slovo otce patriarcha Eliáše k třetí neděli postní – neděli klanění svatému kříži