Tato slova pronáší Ježíš večer před svou smrtí. Je vhodné si znovu a znovu pročítat slova Kristova pronesená večer před smrtí, a to od 13. kapitoly do konce 17. V těchto pěti kapitolách je velká hloubka. Znovu a znovu je můžeme číst. Každá věta obsahuje hluboké tajemství. Žádný exegeta, žádný učenec, žádný teolog, ba dokonce žádný světec vás neuvede do hlubin těchto pravd, to může jen a jen sám autor evangelia a celé Bible, a tím je Duch svatý. On skrze svatopisce zvěstoval Boží slovo a zde zvěstuje samotná slova našeho Božského Spasitele, který se kvůli nám stal člověkem, aby na sebe vzal náš hřích a zaplatil za něj spravedlivý trest, za každého z nás osobně, a každému z nás otevřel dveře do života věčného! Za těmito slovy je Boží láska a moudrost. Problém, že nevnímáme jejich hloubku a jen plujeme po povrchu, je v nás samých. Uvědomme si, že Ježíš pronesl tato slova a hned následovaly události 18. a 19. kapitoly, kde je popsáno utrpení a smrt Ježíše, a pak ve 20. a 21. kapitole události spojené s Jeho vzkříšením. Zkoušejte alespoň jedenkrát za týden, třeba po svaté hodině, přečíst si alespoň jednu ze tří kapitol (14 či 15 či 16) a znovu vnímejte hluboké pravdy, které Ježíš opakovaně zdůrazňuje: máme zůstávat v Něm, On zůstává v nás a my v Něm, podobenství o vinné ratolesti a kmeni. To slovo „zůstávat“ je důležité. Nestačí jen něco začít, ale je třeba zůstávat, mít to – mít spojení s Kristem, zůstávat v Něm a v Jeho jménu.

V modlitbě jsme často pomalu opakovali Ježíšovo svaté jméno v původním aramejském jazyce: „Jehošua“, a zdůrazňovali, že v něm je vyjádřeno tajemství celé Nejsvětejší Trojice! I v těchto kapitolách je vyjádřeno toto tajemství, když se hovoří o Otci, Synu a Duchu svatému. Pravdy o Duchu svatém jsou zdůrazněny zvlášť v tomto slově, které si 14 dní budeme opakovat. Kromě modlitebních zastavení, když máme čas, při cestování, při usínání, či když musíme čekat někde ve frontě, můžeme si to slovo opakovat. Ne celé, třeba jen část. Tím dáváme Duchu svatému prostor, aby nás postupně uváděl do hloubky Božího tajemství. Copak neplatí tato slova i tobě: „Ještě bych ti měl mnoho co říct, ale ty bys to nesnesl, až přijde Duch pravdy, On tě uvede do plné pravdy.“? Hluboké pravdy, které se týkají věčného spasení a věčného zavržení, jsou spojeny i s tajemstvím dědičného hříchu v nás – zvláštní temnoty, která nás drží, takže člověk o všem mudruje, všechno ví, všechny poučuje, ale nechápe nejzákladnější věci týkající se věčnosti. Všechny úvahy filosofů, kteří podávali nějaká vysvětlení smyslu lidského života, jsou ve srovnání s jasnými pravdami evangelia jen jako dedukce slepých vůdců, kteří vedou národ do propasti. Největší škodu učinila tzv. historicko kritická metoda v teologii, která je postavena na ateistické filosofii a skrytě popírá vše nadpřirozené v Bibli: Kristovo Božství, inspiraci Písma i Kristovo historické a reálné vzkříšení. Tato filosofie lži a smrti se povinně vykládá na všech teologických fakultách a školách na celém světě. Jde o povinné přijímání jedu! Je to ovoce lidské pýchy, která odmítá Ducha svatého!

Žijeme v době, kdy duch lži, duch tohoto světa, vnikl do centra katolické církve a okupuje všechny klíčové úřady ve Vatikánu. Za hereze, které už Vatikán přijal, dopadlo prokletí. Je to viditelné i na Ukrajině. Slepota, neochota přiznat realitu, nejzákladnější pravdy – ne teologické, ale i obyčejné pravdy normálního rozumu. Největší temnota přichází skrze vedení apostatickou hierarchií, je to zřejmé z toho, že lidé, kteří nechodí do cerkvi, dokonce komunisté, mají více smyslu pro přijetí normálního uvažování než ti, co chodí do apostatické církve, kde je drží duch temnoty. Mluvit jim o pokání, o spáse, o herezích, o zradě, je to samé jako házet hrách na stěnu, nepomůže ani válka ani ekonomická krize, nic. Jako zombie budou stále opakovat jen své fráze. Když jim položíte otázku k zamyšlení, začnou křičet, zesměšňovat vás a urážet. Když se s těmito reakcemi setkáváte, získáváte osobní zkušenost s tím, jak se v praktickém životě projevuje prokletí, které dopadlo i na jinak hodné a slušné řeckokatolíky. Je třeba se za ně trpělivě modlit, aby jim Bůh dal milost obrácení. Jak se modlit? Zvedat hory lži, démonské hory, které jako těžké mraky zastínily celou Ukrajinu. Ale Ježíš má poslední slovo. Věc duchovního vzkříšení Ukrajiny není v lidských silách, ale: „u Boha není nic nemožného.“ (Lk 1,37)

Ježíš i v těchto posledních slovech před svou smrtí tolikrát vybízí, že máme prosit v Jeho jménu a stane se. Ano, stane, ale je třeba být v jednotě s Ježíšem. A kdy se to stane? Ne za den a ani za rok, je třeba se vytrvale modlit za záchranu Ukrajiny. My se můžeme nejen modlit, ale můžeme a máme, také trpět s Kristem. Každý musí trpět, ať je věřící či nevěřící, ale rozdíl je, s kým trpí. Buď trpí s duchem vzpurnosti proti Bohu a lidem, anebo s Duchem Kristovým. Když své malé utrpení sjednocuji s Ježíšovým utrpením, stávám se smírnou obětí. Někdo tě pokoří, urazí, nespravedlivě ti vezme hmotné věci, stane se neštěstí, bolest. V takových situacích se máme učit děkovat. Když začneme děkovat, místo hněvu a sebelítosti dostáváme světlo, a zde právě působí Duch Boží. Začne ti právě na takových kritických momentech odhalovat určité tajemství, které bys jinak nepochopil. A zde musí být prvním krokem sebezápor. Ježíš říká: „Zapři sám sebe.“ Tím zapřením vejdeš do Boží roviny a tam už je světlo. Ale ten přechod je těžký. Člověk je někdy tak zraněn nespravedlností, neštěstím, že vyjde napovrch jedovatina, která je hluboko v našem kamenném srdci. Jde o nenávist, dokonce vůči Bohu, rouhání a nenávist k lidem, kteří ti způsobili křivdu, anebo zase prudký hněv a následně deprese, zoufalství. To se někdy může projevit velmi silně. Když nemáš klid, abys odevzdal hněv, bolest, je třeba jít na takové místo, kde to můžeš i hlasitě Bohu povědět, kde s Ním můžeš i hlasitě hovořit. Zpočátku můžeš povědět: „Pane, Tys dopustil, aby démon, aby zlý člověk, mi způsobil toto zlo a abych já sám vlezl do této pasti. Ten hřích ve mně se bouří proti Tobě, ve mně je nenávist vůči těm, kteří mi ublížili, a to silnější než já.“ A když to konkrétně povíš, tak si pak uvědom: Kdo jsem já, a Kdo je Bůh? On mě stvořil, On mě miluje více než já sebe, On za mě dal svého Syna! Pak začni dělat pokání i za vzpurnost proti Bohu a bližnímu. A když přijde neštěstí, nejlépe je, hned si uvědomit nějaké hříchy z minulosti: „Nyní se cítím nevině, ale já toto utrpení přijímám za moje minulé hříchy jako pokání.“ Bůh ti pak dá svůj pokoj, který ti svět dát nemůže. A nejen pokoj, ale skrze tuto cestu kříže a umírání sama sobě dostaneš i moudrost a světlo, které ti nemůže dát žádný člověk.

 Stáhnout:  Rozjímání nad J 16,12-13