I toto slovo Ježíš pronáší večer před svou smrtí. Je dobré si přečíst alespoň 5 veršů před tím a 5 veršů po tom, abychom vnímali souvislost. Nejlépe ale je si znovu přečíst celou 16. kapitolu a celou 17. kapitolu. Tato věta je odpovědí na předchozí výrok apoštolů, kteří vyznávají víru v Kristovo Božské poslání. Ježíš jim ukazuje na slabost jejich víry. Přijde lehká zkouška a oni se rozprchnou. Apoštolové se té noci rozprchli a Petr, který byl nejprve hrdina a šel za Ježíšem, nakonec uprostřed tlaku a nenávisti vůči Kristu, podlehl strachu o svou vlastní kůži a Krista zapřel. Pak konal pokání. Ježíš znal slabost apoštolů a zná i naši slabost. Naše stará přirozenost – duševno narušené infekcí dědičného hříchu – v krizi uvěří strachu, a Kristu a Jeho slovu nevěří.

Kam utečou apoštolové? Co to v duchovním významu znamená to „své“? Je to ta nejhlubší hlubina v našem nitru. Řecký originál Bible to vyjadřuje termínem „eis ta idia“. Tento termín je použit i při vyjádření Kristova testamentu z kříže v poslední hodině Jeho života: „Hle tvá matka! A v tu hodinu ji ten učedník přijal do svého vlastního – ‚eis ta idia‘.“ Nikdy předtím do tohoto nejhlubšího nitra ještě nové srdce ani nový, Boží Duch nebyli přijati. Jan pod křížem a později apoštolové přijali nové srdce a nového Ducha právě tam – eis ta idia! Do tohoto nejhlubšího nitra v nás má být přijato Boží království: „Království Boží není tu či tam, ale království Boží je ve vás.“ (srov. Lk 17,21) „Do vlastního (ta idia) Kristus přišel, ale vlastní ho nepřijali. Těm, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“ (J 1,11-12)

„Jste chrámem Božím a Duch Boží ve vás přebývá...“ (1 Kor 3,16)

„Aby Kristus přebýval skrze víru ve vašich srdcích.“ (Ef 3,17) Je třeba upřesnit: v nových srdcích.

Po přijetí Ježíšovy matky i Ducha Božího v plnosti, se v „eis ta idia“ setkává náš duch s Božím Duchem, kterého tam máme přijmout (srov. Ř 8,16). Když pak přijde strach a s vírou se utečeme do „eis ta idia“, je tam už bezpečné útočiště. Tam mučedníci čerpali sílu podstoupit pro Krista i nejtěžší utrpení! Tam se skrze víru spojujeme s Trojjediným Bohem.

Ježíš nakonec dodává: „Ale já nejsem sám, neboť se mnou je Otec!“ Ani my pak nejsme v hodinu zkoušky sami, ale je s námi Otec!

 Stáhnout: Rozjímání nad J 16,32