Komentář: V Kapadockém kraji, v městě Cesarea, žila svatá panna Dorota. Po všechny dny svého života sloužila Bohu v čistotě, pokoře, cudnosti, zdrženlivosti, střídmosti… V postech a modlitbách nikdy neustávala. Byla velmi moudrá, takže ani nejlepší z mužů ji nemohli v moudrosti předčit. Všichni, kteří ji znali, oslavovali jméno našeho Pána Ježíše Krista, Jehož byla otrokyní. Její ctnostný vzhled i svatý život, nesrovnatelná moudrost a neposkvrněné panenství byly v lásce Kristově tak dokonalými, že se stala hodna Jeho nebeského příbytku. Dorota zdvojnásobila svůj zápas za Ježíše Krista. Vítězstvím nad tělem a ďáblem si spletla dvojí věnec: jeden – panenství, a druhý – mučednictví. Naplněna radostí přešla ke Kristu, svému Ženichovi. O tom, jak za Něj zde na zemi trpěla, krátce pojednává toto svědectví.

 

Když se mezi lidmi roznesla pověst o slávě jejího svatého života, doslechl se o ní i vladař jménem Sapricius. Krutý pronásledovatel křesťanů proto přispěchal do města Cesareje, dal svatou Dorotu zajmout a nařídil postavit ji před svým nespravedlivým soudním stolcem. Když byla svatá panna předvedena před nečestného soudce, modlila se v duchu k Pánu a naléhavě prosila Boha, svého Spasitele o pomoc. Vladař se jí zeptal:

Vladař: Řekni mi, jaké je tvé jméno?

 

Dorota: Dorota.

Vladař: Proto jsem tě dal předvolat, abys podle příkazu našich velkých králů přinesla oběť nesmrtelným bohům.

 

Dorota: Bůh, Král nebes, mi přikázal, abych sloužila Jemu jedinému, protože tak je psáno: „Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a Jemu jedinému budeš sloužit.“ Je třeba dobře zvážit, čím příkazům se musíme kořit: krále zemského nebo Nebeského? Koho máme poslouchat? Boha či člověka? Kdo jsou to králové? Pouze smrtelní lidé a jejich modlám se klaníte.

 

Vladař: Pokud chceš zůstat celá, zdravá a neposkvrněná, odhoď křesťanství a přines oběť bohům, pokud ne, budeš podle zákona krutě mučena na výstrahu všem ostatním.

Dorota: Naopak, stanu se příkladem bázně Boží všem věřícím, aby i oni se báli Boha! Zlých lidí ať se nebojí! Nemají žádné svědomí ani rozum.

 

Vladař: Jak vidím, nezměnitelně ses rozhodla zůstat v tom nejhorším vyznání. Chceš s podobnými sobě zemřít hořkou smrtí? Poslechni mě a přines oběť, abys unikla krutému mučení!

Dorota: Tvé muky jsou dočasné, ale muky pekelné jsou věčné! Uniknu mukám věčným, a časných se bát nemusím. Pamatuji na slova mého Pána: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v ohnivém pekle“.

 

Vladař: Měla by ses bát bohů, abys je nerozhněvala a aby tě nezahubili, když jim nepřineseš oběť!

Dorota: Sapricije, nikdy mě nepřemluvíš, abych uctila démony a přinesla jim oběť! Přebývali v lidech, jejichž duše hoří v neuhasitelném ohni a vy se jejich modlám klaníte! Bude spravedlivé, když spolu s nimi padnou do věčného ohně ti, kteří odvrhli Jediného Spasitele a hlásají úctu k pohanským modlám.

 

Komentář: Když Sapricius uslyšel tato slova, velice se rozhněval a obrátil se k sluhům, kteří byli připraveni k mučení.

Vladař: Postavte ji na místo mučení, aby se lekla muk a zatoužila být služebnicí našich bohů.

 

Komentář: Boží otrokyně, stojíc na místě mučení, mužně a beze strachu řekla soudci:

Dorota: Proč čekáš a nemučíš mě? Dělej, co máš dělat, abych mohla už brzy spatřit Toho, za Jehož lásku se nebojím trpět! Ani smrti se nelekám!

 

Vladař: A kdo je ten, po kterém tak toužíš?

Dorota: Ježíš Kristus, Syn Boží!

 

Vladař: A kde je Kristus?

Dorota: My vyznáváme, že všemohoucností svého Božství je všude. A svou lidskou přirozeností je na nebesích. Sedí po pravici Svého Otce a s Ním i spolu se Svatým Duchem je Jedním Bohem. On nás volá do věčného blaha ráje, kde sady neustále přinášejí plody, lilie, růže i všechny krásné květy neustále kvetou, kde se rozprostírají nádherné hory, louky a pole vlnící se zlatými klasy, kde jsou sladké prameny a kde se duše svatých stále radují v Kristu. Kdybys, o Sapricije, uvěřil pravdě, o které ti říkám, byl bys vysvobozen ze své záhuby a vešel bys do ráje nevýslovné Boží útěchy.

 

Vladař: Měla bys odvrhnout tu marnost, přinést oběť bohům, vzít si muže, veselit se svým životem, abys nezahynula tak, jako pro své šílenství zahynuli už tví rodiče.

Dorota: Nepřinesu oběť démonům, protože jsem křesťanka! Nevdám se za muže, protože jsem nevěstou Krista! Má víra mě uvede do ráje a do komnat mého Ženicha!

 

Vladař: Mučte ji, krutě!!!

Komentář: Po krutém mučení vladař Sapricius nařídil, aby svatou pannu sňali z katovny a zavedli ke dvěma ženám, rodným sestrám, jejichž jména byla Kristýna a Kalista. Byly dříve křesťanky, ale ze strachu před mukami se odvrátily od Krista. Zoufalé, žily nečistě, v náruživostech a světské marnosti. Za to, že se odvrátily od Krista, je modláři zasypali bohatstvím. Proto jim Sapricius svěřil i svatou Dorotu.

 

Vladař: Tak jako jste vy opustily marnost a křesťanské čáry a teď přinášíte oběti nepřemožitelným bohům a přijímáte od nás dary, tak i toto děvče odvraťte od šílenství křesťanství a obraťte ji k našim bohům! Pokud se vám podaří naklonit nám ji, uctíme vás většími a hojnějšími dary.

 

Komentář: Vzaly ji tedy do svého domu a řekly jí:

Kristýna: Poslechni soudce, vyplň jeho vůli a unikneš mukám, tak, jak jsme to udělaly my. Je pro tebe lepší neztratit tento viditelný svět a svůj sladký život v krutých mukách.

 

Dorota: Ó, kéž byste VY poslechly mou radu a činily pokání za oběť, kterou jste přinesly modlám! Kéž byste se opět obrátily ke Kristu! Zachránily byste se od pekelných muk! Náš Pán je Dobrý, bohatý v štědrosti, milosrdný k těm, kteří se k Němu navracejí celým svým srdcem.

 

Kalista: Už jsme zahynuly, když jsme se odvrátily od Krista. Jak bychom se k Němu mohly opět vrátit?

Dorota: Větším hříchem než klanět se modlám, je ztrácet naději na Boží milosrdenství. Neupadejte v zoufalství, ani nemějte pochybnosti o Dobrém a zkušeném lékaři, který může uzdravit vaše rány. Neexistuje taková rána, kterou by Ježíš nechtěl uzdravit. Protože zachraňuje, proto se i nazývá Spasitelem! Protože vykupuje, Vykupitelem! Protože vysvobozuje, Osvoboditelem! Jen se celou duší vraťte k pokání a bez pochyby obdržíte Jeho odpuštění.

 

Komentář: Tehdy jí obě sestry padly k nohám, plakaly a prosily, aby se za ně pomodlila k milosrdnému Bohu, aby přijal jejich pokání a daroval jim odpuštění. Svatá panna se slzami volala k Pánu:

Dorota: Bože, jenž jsi řekl: „Nechci smrti hříšníka, ale aby se obrátil a žil“, Pane Ježíši Kriste, Ty, který jsi řekl, že z jednoho hříšníka, který činí pokání, se radují andělé na nebi více než z devadesáti devíti spravedlivých, kteří nezhřešili. Zjev svou milost na Tvých ovcích, které ďábel svedl, snažil se Ti je vyrvat. Vrať své ovečky do svého ovčince, do svého stáda! Ó dobrý Pastýři, kéž se skrze jejich příklad obrátí k Tobě všichni, kteří Tě opustili.

 

Komentář: Po čase vladař Sapricius poslal pro ty dvě ženy a svatou Dorotu. Předvolal si obě sestry odděleně a vyptával se jich, zda se jim podařilo naklonit Dorotu jejich bohům.

 

Kristýna: Zbloudily jsme, zle jsme učinily, když jsme ze strachu před časnými mukami přinesly oběti démonům. Prosily jsme proto Dorotu a ona nás přivedla k pokání, skrze něž jsme u Krista, našeho Pána, došly odpuštění našich hříchů.

 

Komentář: Tehdy Sapricius na sobě roztrhl své roucho a s velikou zlostí nařídil, aby obě sestry svázali zády k sobě a vložili je do kotle se smolou, obložili dřevem a zapálili. Ony však vzývaly k Pánu:

Kalista: Pane Ježíši Kriste, přijmi naše pokání a daruj nám své odpuštění.

 

Komentář: Když oheň spaloval tyto ženy, svatá Dorota přihlížela, radovala se z jejich záchrany a zavolala na ně:

Dorota: Jděte přede mnou, sestry, a přesvědčte se o odpuštění vašich hříchů. Poznejte, že věnec mučednictví, který jste dříve ztratily, nyní bez pochyby získáte. Vyjde vám vstříc Milosrdný Otec, radující se z návratu marnotratného syna, obejme vás, a jako své upřímné dcery vás oslaví a povýší před svými anděly a zařadí vás do zástupu svatých mučednic.

 

Komentář: A tak tyto svaté ženy, rodné sestry, Kalista a Kristýna, zemřely v pokání mučednickou smrtí a s odpuštěním hříchů přijaly od Krista i vítězný věnec. Sapricius však opět nařídil přivést svatou Dorotu na mučení, pověsit ji a mučit stejně jako předtím. Svatá však byla uprostřed muk naplněna takovou radostí, jako by už vcházela do příbytku Krista – svého milovaného Ženicha.

 

Vladař: Co to má znamenat, že tvůj obličej září radostí a vypadáš tak veselá, když trpíš muka?

Dorota: To proto, že nikdy v celém svém životě jsem se tak neradovala, jako dnes. A nejvíc ze všeho se raduji z těch duší, které Kristus skrze mne opět přijal, když je ďábel skrze tebe vzal Bohu. Nyní je na nebesích veliká slavnost, protože se z těchto duší radují andělé, veselí se z nich archandělé a společně i všichni svatí apoštolové, mučedníci a proroci. Pospěš si, Sapricije, a učiň rychle to, co máš vykonat, abych i já mohla brzo vejít do radosti svatých. Budu se na nebesích bezmezně těšit s těmi, s nimiž jsem zde na zemi prolévala slzy.

 

Komentář: Tehdy Sapricius nařídil, aby mučednici pálili hořícími svícemi, ale ona se více a více radovala a její tvář byla před soudcem světlá a veselá.

Vladař: Sejměte ji ze dřeva a bijte ji po tváři za to, že mě uráží.

 

Komentář: Když bili svatou, nepřestávala se radovat, až se unavili ti, co ji bili. Tehdy nad ní vladař vynesl rozsudek smrti:

Vladař: Dorotu, pyšnou dívku, která odmítla přinést oběť nesmrtelným bohům a zůstat naživu, ale chce dobrovolně zemřít za nějakého neznámého muže, který se nazývá Kristus, nařizujeme stít mečem.

 

Dorota: Děkuji Ti, Přesvatý Ježíši, že mě voláš do svého ráje a uvádíš do svého příbytku.

 

Komentář: Když vycházela svatá mučednice vedená na smrt z pretoria, jeden scholastik jménem Teofil, vladařův rádce, na ni s posměchem zakřičel:

Teofil: Poslyš, ty, nevěsto Kristova, pošli mi jablka a růže z ráje tvého ženicha!

 

Dorota: Dobře, pošlu!

Komentář: Když svatá Dorota přišla na místo popravy, požádala kata, aby jí dovolil pomodlit se chvíli k Bohu. Když skončila modlitbu, stanul před ni Pánův anděl v podobě malého velmi krásného chlapce. Nesl v čistém plátně tři překrásná jablíčka a tři červené růže.

 

Dorota: Prosím tě, zanes je Teofilovi a řekni mu: „Hle, zde je, oč jsi žádal.“

Komentář: Když to řekla, sklonila svou svatou hlavu pod meč a byla sťata. Odešla s radostí ke Kristu Pánu, svému Ženichovi, Jehož si už od mladosti zamilovala a přijala vítězný věnec z rukou Hospodinových v Jeho věčném příbytku.

 

Teofil se slibu svaté panny Doroty vysmíval a vyprávěl svým přátelům a vrstevníkům:

Teofil: Dnes jsem řekl Dorotě, která sebe nazývala Kristovou nevěstou a vychvalovala se, že vejde do jeho ráje, když ji vedli na smrt: Poslyš, ty, nevěsto Kristova, až vejdeš do ráje svého ženicha, pošli mi odtud růže a jablka! Víte, co mi odpověděla? Dobře, pošlu.

 

Komentář: Tak mluvil Teofil ke svým přátelům a pukal při tom smíchy. Najednou však před ním stanul anděl, chlapec s třemi nejlepšími jablky a třemi nádhernými květy.

 

Anděl: Hle, tak jak ti svatá panna Dorota slíbila, posílá ti dar z ráje svého ženicha.

Komentář: Když Teofil uviděl jablka a květy, vzal je do svých rukou a hlasitě zvolal:

Teofil: Kristus je pravý Bůh a není v Něm žádné lži!

 

Přátelé 1: Zešílel jsi, Teofile nebo snad žertuješ?

Teofil: Nezešílel jsem ani nežertuji, ale zdravý rozum mi přikazuje věřit v pravého Boha Ježíše Krista.

 

Přátelé 2: Proč jsi najednou začal tak křičet?

Teofil: Řekněte mi, jaký je teď měsíc?

 

Přátelé: Únor.

Teofil: V takovém čase pokrývá celou Kapadokii zima, mráz a led, a není zde ani jednoho stromu či rostliny přikrášlené listím. Odkud myslíte, že jsou tedy tyto květy a jablka s vlastními větvičkami i listím? Hle, podívejte se!

 

Komentář: Jak je přátelé uviděli, všemu porozuměli a když ucítili jejich krásnou vůni, řekli:

Přátelé: Ani v době, kdy země přináší plody a kvetou květy, jsme nic takového neviděli.

 

Teofil: A já jsem pannu Dorotu, kterou vedli na smrt a která nazývala Krista svým ženichem a mluvila o Jeho ráji, měl za hloupou. Řekl jsem jí s posměchem jako bláznivé: „Až přijdeš do ženichova ráje, pošli mi odtud jablka a květy.“ A ona mi odpověděla: „Dobře, pošlu“. A já jsem se smál z jejích slov. A hle, znenadání, poté co jí sťali, stál přede mnou malý chlapec, byl nevýslovně krásný, ale nemyslel jsem, že by už uměl mluvit. On se mě však dotkl a začal ke mně promlouvat, jako dospělý muž, řka: „Svatá panna Dorota ti posílá tyto dary z ráje svého ženicha, tak, jak ti slíbila.“ Když to řekl, dal mi je do rukou a zmizel. Blahoslavení, kteří věří v Krista a trpí pro Jeho jméno, protože On je pravým Bohem a každý, kdo v Něj věří, je vpravdě moudrým.

 

Komentář: Takové a podobné věci říkal Teofil. Vešli proto někteří k vladaři a řekli mu:

Sluha: Tvůj scholastik Teofil, který až doposud nenáviděl křesťany a vyhledával jejich smrt, dnes před bránou vykřikuje a vychvaluje při tom jakéhosi Ježíše Krista. Oslavuje Jeho jméno a mnoho z těch, kteří Teofilova slova slyší, v Něj uvěřili.

 

Vladař: Okamžitě jej přiveďte ke mně!

Komentář: I přivedli hned Teofila před Sapricia.

 

Vladař: O čems to mluvil před branou?

Teofil: Slavil jsem Krista, kterému jsem se dříve až dodnes rouhal.

 

Vladař: Divím se ti, moudrému muži, že oslavuješ jméno Toho, kterého, když někdo chválil, tys za to až dosud pronásledoval!

Teofil: Pravý Bůh, Kristus, to vše ví. On mě nečekaně odvrátil z bludu na pravou cestu a dal mi poznat sebe – pravého Boha.

 

Vladař: Všichni učení, kteří se posvětili hledání moudrosti, v moudrosti dosahují úspěchu a rostou v ní. Ale ty ses najednou z moudrého stal bláznem a nazýváš Bohem toho, kterého židé ukřižovali, jak jsi to sám od křesťanů slyšel.

Teofil: Slyšel jsem, že Kristus byl ukřižován a mýlil jsem se, když jsem si myslel, že není Bohem a po všechny dny jsem tupil Jeho Jméno. Nyní se však kaji za své předešlé hříchy a rouhání a vyznávám, že On je Pravým Bohem! 

 

Vladař: Kde a kdy ses stal křesťanem ty, který jsi až dodnes přinášel oběti bohům?

Teofil: V tu hodinu, kdy jsem vyznal Ježíše Krista, stal jsem se křesťanem! A proto, že jsem celým srdcem uvěřil v nesmrtelného Krista, Syna Božího, hlásám Jeho pravé Jméno, Jméno svaté, Jméno neposkvrněné, Jméno, v němž není žádné pokrytectví ani žádné lsti, která vládne v modlách.

 

Vladař: Tedy v našich bozích vládne lest?

Teofil: A ty si snad myslíš, že nevládne podvod v těch modlách, které byly lidskýma rukama vytesány ze dřeva, ukovány z mědi a železa, odlity z olova, které hlídají noční ptáci a pavouci si na nich pletou své sítě a jejich nitra jsou plna myší? A pokud se mýlím, měj mě za lháře, ale ty sám se přesvědč, zda mám pravdu nebo ne. A protože nelžu, bylo by spravedlivé, abys i ty přijal pravdu a odvrátil se od lži. Patřilo by se, aby ses ty, soudce, jenž jiné soudíš lživě, sám odvrátil od lži k pravdě, která je v Kristu Ježíši.

 

Vladař: Copak naši bohové nejsou živí?

Teofil: Modly jsou udělány na lidskou podobu, ale nemají žádného citu. Bůh je však neviditelný, živý, On je Dárcem života. Modly, které jsou zhotoveny z drahého materiálu, musí hlídat, aby je zloději neukradli. Nebeského Boha nikdo nehlídá, ale On sám bdí nad všemi, chrání a stará se o své stvoření.

 

Vladař: Ó, bláznivý Teofile, vidím, že chceš umřít zlou smrtí.

Teofil: Já toužím najít lepší život!

 

Vladař: Věz, že pokud zůstaneš ve svém bláznovství, nejdřív tě podrobím těžkým mukám, a pak nařídím, aby tě krutě zabili.

Teofil: A právě po tom jsem začal toužit – abych byl umučen pro Krista Boha!

 

Vladař: Vzpomeň si na svůj dům, ženu, děti, příbuzné a nevydávej se bez rozumu na hořkou smrt, vždyť je to holé šílenství – dobrovolně na sebe přijmout muky a trest, kterými trestají zloděje.

Teofil: To není šílenství, ale převeliká moudrost – nebát se malých a minoucích muk, abych získal velké a věčné blaho! Chci za Krista přetrpět krátkou smrt, abych získal život, jenž nikdy nekončí!

 

Vladař: Tedy volíš raději muka, než pokoj, a více si žádáš smrti, než života?

Teofil: Bojím se muk a třesu se před smrtí, ale takových muk, která nikdy nekončí a před takovou smrtí, která přináší věčný trest. Muky, které ty nakládáš, brzy skončí, ale muky, které jsou připraveny pro modláře, nikdy nedojdou konce.

 

Komentář: Tehdy vladař nařídil, aby Teofila pověsili na dřevo a nemilosrdně jej bili.

Teofil: Hle, nyní jsem se stal křesťanem, protože jsem pověšen na kříži, vždyť toto dřevo je kříži podobné. Děkuji Ti, Kriste, Bože, žes dovolil, abych směl být pověšen na Tvém znamení!

 

Vladař: Blouznivče, slituj se nad svým tělem!

Teofil: Ty se blouznivče, slituj nad svou duší! Já nelituji svého dočasného těla, abych svou duši zachránil pro věčnost!

 

Komentář: Rozlítil se kat ještě více, nařídil, aby tělo mučedníka sdírali železnými háky a opalovali je svícemi. Svatý se v mukách radoval, jakoby necítil žádnou bolest a neříkal nic jiného, než:

Teofil: Ježíši Kriste, Synu Boží, Tebe vyznávám, přijmi mě do zástupu Tvých svatých.

 

Komentář: Jeho tvář byla jasná. Sluhům, kteří svatého mučili a unavili se při těžké práci, vladař Sapricius nařídil vykonat takový rozsudek:

Vladař: Teofilovi, který dodnes přinášel oběti nesmrtelným bohům, ale dnes se zbláznil a od bohů se odvrátil ke křesťanskému bludu, nařizujeme setnout hlavu.

 

Komentář: Když Teofil uslyšel rozsudek, jenž byl nad ním vynesen, zvolal:

Teofil: Děkuji Ti, Ježíši, Bože můj!

 

Komentář: S radostí sklonil svou svatou hlavu pod meč a byl sťat. Tak byl ověnčen mučednictvím a přijal odměnu, která je stejná pro ty, jenž přišli o hodině jedenácté, jak i pro ty, kteří byli první v království Ježíše Krista, našeho Boha, Jemuž patří čest a sláva s Otcem i Svatým Duchem navěky. Amen.

 

Stáhnout: Mučednická smrt svaté mučednice Doroty, panny, a těch, které byly s ní