Pán Ježíš zde znovu ukazuje na praktickou součást života každého člověka, a tou je vztah k bližnímu. První přikázání nám říká, že máme Boha milovat celým srdcem… Druhé je mu podobné – máme milovat bližního jako sami sebe. Opakem lásky je egoismus. Láska nutí člověka vycházet ze sebe a obětovat se. Egoismus činí své „já“ centrem celého vesmíru. Sebeláska je spojena s duchovní slepotou, kterou nazýváme pýcha. Pýcha je smrtonosnou otravou, která do lidské přirozenosti pronikla prvním hříchem. Projevila se nevěrou Božímu slovu – pravdě – a vírou a podřízením se lži, a tím i duchu lži – ďáblu. Ovocem tohoto hříchu je smrt, která přechází na každého člověka. Celý život musíme svádět boj s tímto ložiskem zla v naší duši. Písmo ho nazývá starým člověkem či hříchem v nás (srov. Ř 7,17). Ve skutečnosti je to naše porušená přirozenost. Máme automatický sklon ke lži, k pýše, tedy k duchovní slepotě. Na druhém vidíme chybu, ale na sobě tutéž chybu nepozorujeme. Ježíš ukazuje na tuto problematiku, když mluví o třísce v oku bratra a o trámu v našem oku.

Otázka souzení druhého člověka: Ježíš říká: „Nesuďte a nebudete souzeni“. Je třeba si vyjasnit, co znamená tento požadavek – nesoudit. Neznamená, že máme všechny soudy zrušit a nechat zločince, aby rabovali a zabíjeli a přitom se odvolávat na tento citát z Písma. Kdyby učitel, vychovatel či rodič, který je povinen vychovávat, místo vyžadování kázně a pořádku, nerozsuzoval mezi tím, co je užitečné a co škodí, ponese vinu za neštěstí mnohých. Je třeba soudit spravedlivým soudem. Člověk je povinen soudit i sám sebe, a to spravedlivě. To patří k pravé lásce. Soudit řecky „diakrinein“ znamená oddělovat. Tedy člověk musí sebe soudit, neboli oddělovat od špatných cest a vybírat dobré. A tento soud je nadřízený nebo rodič povinen konat i vůči svým podřízeným či dětem. Pokud nesoudí spravedlivě, je lehkovážný a ponese zodpovědnost za zločiny a nevychovanost. Tedy slovo nesoudit se týká nespravedlivého odsuzování, anebo ukvapeného soudu na nevhodném místě a v nepravý čas.

Ježíš dále pokračuje: „Jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni.“ Z toho vyplývá, že musíme soudit. Znovu zde platí, že máme-li spravedlivě soudit druhé, musíme nejprve spravedlivě soudit sami sebe. Máme soudit spravedlivě a s láskou, aby ten druhý pochopil, že to není pomsta, ale že ho máme rádi a odsuzujeme zlo a zlé ložisko, které on na sobě nevidí. Tím ho zachraňujeme a prokazujeme mu dobro, i když to hned nepochopí.

Dále Ježíš vysvětluje: „a jakou mírou měříte, takovou Bůh naměří vám“. Jsou tři míry – je míra nespravedlnosti, míra spravedlnosti a míra milosrdenství. Pán Ježíš na kříži spravedlivě odsoudil hřích. A trest vzal místo nás dobrovolně na sebe. Nás vybízí, abychom se od Něj učili a následovali Ho. Falešné milosrdenství je větším zlem, než spravedlivý trest. Vidíme, jak v současné době liberální teologové spolu s pseudopapežem Františkem zneužívají pojem milosrdenství, aby prosadili zločinný a sebezničující systém a zlikvidovali Boží zákony. Tedy je pravdivé milosrdenství a milosrdenství falešné, milosrdenství ke zlu, které má ve skutečnosti stejný dopad jako největší krutost.

Stáhnout: Rozjímání nad Mt 7,1-2