Pravdivý postoj nás nesmí vést k depresím. Máme být pravdiví, přiznávat si své hříchy, ale bolest z pravdy o sobě nás musí vést pod Kristův kříž, kde vyznáváme: „Ježíši, Tys zemřel za mě, za mé hříchy! Ty mě miluješ!“ Máme se dívat na Ježíše ukřižovaného z lásky k nám, a ne jen na sebe a na svou bídu. Je třeba vidět celou pravdu – svůj hřích, ale i Boží záchranu. Bůh Otec se rozhodl mě zachránit, dal svého Syna. Ježíš za mě zemřel a já nechci, aby Jeho krev tekla nadarmo. Chci přijmout Jeho oběť za mě. Pokud si člověk jen přizná své hříchy a zůstane ve chmurách a depresích, pak přijde ďábel a je to ještě horší, než když byl v zaslepenosti a nepřiznával si je. Pravá pokora je, že si člověk uvědomí svou bídu, své hříchy, jde pod kříž a dá je Ježíšovi. Pokud si je nechá a nejde pod kříž, tak je to past! Je to ta poloviční cesta, kterou šel Jidáš, kdy řekl: „Zradil jsem Spravedlivého!“, vrátil peníze, ale pak měl přijít pod Kristův kříž, nebo alespoň k apoštolům a vyznat: „Zradil jsem Ježíše!“ a kát se. Ježíš by mu odpustil a měli bychom svatého apoštola Jidáše. Ale on to neudělal. A tato jidášovina je v každém člověku. Je to jeden z charakterových rysů starého člověka. S tím musíme počítat a musíme se s tím vypořádat, protože jinak je to cesta, která končí zoufalstvím a peklem, nejen zradou! Ano, my Krista zrazujeme svým hříchem, a to tisíckrát, ale máme činit pokání tak jako Petr. On sice zradil, ale pak hořce plakal a šel za Ježíšem.

 Stáhnout: Pravdivost, která vede pod Kristův kříž