Jan Křtitel šel do kraje kolem Jordánu a kázal křest pokání na odpuštění hříchů, jak je napsáno u proroka Izaiáše:„Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné; a každý tvor uzří spasení Boží...“ Jan je tedy nabádal: „Neste tedy ovoce odpovídající vašemu pokání... Sekera je již přiložena ke kořeni stromů, a tak každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.“ (Lk 3,4-9) Zástupy se jej ptaly, co mají dělat a Jan jim odpovídal, jaké konkrétní kroky pokání má kdo dělat. Dále Boží slovo říká: „A když se křtil všechen lid, stalo se, že byl pokřtěn i Ježíš; a když se modlil, otevřelo se nebe a Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: ‚Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.‘“ (v. 21-22)

Podstatou svátku Zjevení Páně je, že Ježíš podstupuje křest pokání. Tato praxe dnes v církvi chybí. Byli jsme pokřtěni jako malé děti, ale k tomu, abychom se mohli otevřít Duchu svatému, chodit v Něm a vůbec už jen vytrvat na cestě spásy, je třeba činit pokání. Pokání není nějakým sebemučitelstvím. Člověk může dělat určité sebezápory, ale v tom není podstata pokání. Ta spočívá v ochotě stavět se do pravdy a přiznat si chybu. Máme si uvědomit Boží přítomnost – že Bůh mě vidí, a že teď v čase mohu soudit sebe tak, jak budu souzen před Božím soudem. Tedy jde o to strhnout všelijaké masky, které si člověk nasazuje, když se brání a omlouvá sebe, a odhodit všechny obranné argumenty. „Ano, mám první, druhý, třetí argument na svou obranu, ale teď se na to chci podívat z Boží perspektivy anebo tak, jak se na to dívají druzí.“ Je třeba umět se podívat pravdě do očí. Když člověk svůj hřích stále maskuje, jen plýtvá energií. S tím před Bohem neobstojí. Proto je třeba najít si čas na modlitbu. Základem každé naší modlitby má být pravdivé pokání. Máme se postavit do pravdy, uvědomit si před Bohem svou chybu, hřích, zklamání – např. že jsem svévolník, i když třeba jen v malé věci. Když se člověk naučí dělat pokání v malých věcech, je uchráněn před velikými pády. Pokud však pokání odhazuje, a své chyby a hříchy omlouvá, jakoby o nic nešlo, pak platí: Pýcha předchází pád. Bůh na nás často musí dopustit nějaké menší „zlo“ – utrpení, nemoc, kříž, aby nedošlo k většímu či dokonce k tomu největšímu, kterým by bylo naše zavržení. Vždy jde o jednu jedinou věc: abychom byli spaseni. Tedy, i kdyby se nám děla křivda a nespravedlnost od rána do večera, i kdyby nás někdo pronásledoval nebo dokonce bil, máme usilovat jen o jedno: být před Bohem čistí, vždyť nevíme den ani hodinu, kdy nás Pán povolá na věčnost. Člověk se však spíše snaží hlavně vzbudit dobrý dojem před lidmi, vybudovat si image. Ale s tím neobstojíme; před Bohem si žádný image neuděláme. V hodině smrti se strhnou všechny masky a zlí duchové se nám budou smát. Jak říká Boží slovo: „Nic není skryto, co nebude odkryto.“ Na Božím soudu bude odkryto vše. Tu na zemi v čase si často hrajeme „na slepou bábu“ a plýtváme energií na všemožné sebeobhajoby. Nač? Vždyť je to jen škoda času! Možná zpočátku člověk může říct třeba něco na svou omluvu, někdy je to i potřebné, ale pak si je třeba připustit i druhou stranu, a to podle zásady „natolik nakolik“. To znamená: natolik si přiznám pravdu o sobě, nakolik jsem schopen úměrně víře ji přijmout, aby mě to nevedlo k depresím. Řeknu například: „Pane, jsem slabý, nechci si přiznat pravdu, protože bych to nesnesl. Proto si přiznám jen částečnou pravdu, a pak ji postupně přijmu celou.“ Když člověk něco schovává, bojí se, znamená to, že není dostatečně očištěný, aby byl schopen snést pravdu. Kdyby mu někdo vynadal, ponížil ho nebo mu naplival do tváře, zhroutí se a vzbouří proti Bohu. Tehdy se ukáže, co v nás je. Proto je potřeba, aby se člověk vysmál sám sobě – tomu starému člověku v sobě, místo stálého adorování a klanění se mu. Naše jediná záchrana je: držet se Ježíše, nestarat se o to, co bylo nebo nebylo, ale starat se: Co je vůle Boží? Kde je Ježíš? Nekoncentrovat se na detaily, obhajoby samého sebe. „Tak ať na mě plivají, i když je to nespravedlivé. Co je mi po tom. Bůh sám to obhájí.“ Je potřeba jít dopředu, stále dopředu. Samozřejmě, když uděláme chybu, musíme se zastavit a podívat se v pravdě: „Toto bylo zlé, teď se od toho odděluji.“ Ale nesmíme zůstat ležet a už nic nedělat. Je potřeba vstát a jít dál. Musíme počítat s tím, že budeme dělat chyby. Jak se říká: Když se seká dříví, tak lítají třísky. Chceme dobro, ale přitom někdy zraníme sebe i druhé, protože to neumíme dělat Božím způsobem. Plníme sice Boží vůli, ale podle sebe a potom pláčeme, že jsme za to bití. „Pane, chtěl jsem plnit Tvou vůli a vyšly z toho jen samé problémy.“ Máme začít děkovat, chválit Boha a On ukáže, v čem byla naše chyba. To jsou jednoduchá životní pravidla.

Zjevení Páně – ať už třem králům, kteří se Ježíši přišli poklonit, anebo zjevení Páně při křtu v Jordánu je zjevením Boha – ukazuje se Božství Kristovo. Bůh se ukazuje tomu, kdo je maličký. Jak říká sám Pán Ježíš: „Velebím Tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým.“ (Mt 11,25) Člověk musí být maličký před Bohem. Musí si být vědom své bídy, své svévolnosti. Jan Křtitel mluvil tvrdě, když káral farizeje: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, jak utéci před nadcházejícím hněvem?“ (Mt 3,7) Mnozí farizeové tam ani nechtěli jít. V zástupu, který čekal na křest pokání, stáli hříšníci, kteří si byli vědomi svých hříchů. Nešlo jen o to, vstoupit do Jordánu a nechat se pokřtít – to bylo jen zevnější gesto. Lidé se měli na tento krok předem připravit – uvědomit si před Bohem svoji vinu. Udělat si zpytování svědomí a uvědomit si, že jdou falešnou cestou – místo toho, aby hledali Boží zákon a oslavovali Boha, hledali sebe nebo se jim stal bohem mamon.

Ježíš přišel k Jordánu, aby se dal pokřtít od Jana křtem pokání. On žádnou vinu nemá, ale přesto se postavil do zástupu jako hříšník. Jan Jej nechtěl křtít, velmi Mu v tom bránil. Říkal: „Já potřebuji být pokřtěn od tebe a ty přicházíš za mnou?“Ježíš mu však odpověděl: „Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všechno, co Bůh žádá. A tak ho nechal.“ (Mt 3,14-15) Kristus se pokořuje. Jde nám příkladem – právě tu při křtu pokání: „Zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj Mě.“ Tedy máme Ježíše následovat ve křtu pokání.

Při křtu pokání na Ježíše sestoupil Duch svatý. Podobně o Letnicích řekl apoštol Petr přítomným lidem: „Čiňte pokání a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého.“(Sk 2,38) Zde se mluví o dvou podmínkách: o křtu a pokání. Pokání nemáme konat jen jednou či dvakrát za život, ale každý den znovu máme vcházet do pravdy o sobě. To je nejlepší psychohygiena. Zároveň je to i nejlepší příprava na smrt a motivace k tomu, aby náš život byl pravdivý.

Když tedy byl Ježíš pokřtěn a sestoupil na Něj Duch svatý, tehdy byl veden Duchem na poušť. (Mt 3,16-4,1) Něco jiného je přijmout Ducha svatého a něco jiného je být veden Duchem svatým. I tu je řečeno: „Ježíš se vrátil od Jordánu plný Ducha Svatého. Duch ho vodil po poušti čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel.“ (Lk 4,1-2) Plný Ducha přišel na poušť a plný moci se vrátil z pouště. To slovo „plný Ducha“ je důležité. Na poušti Ježíš bojoval s démonem. Pro nás je symbolem pouště svět. Musíme jím projít. Vítězně projdeme tehdy, když s démony, kteří tam jsou, bojujeme. Jsou to duchové, kteří působí na naše city, na naše myšlení a všelijak nás klamou. Když chtěl ďábel, aby Ježíš před ním padl a klaněl se mu, Ježíš mu odpověděl: „Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a Jeho jediného uctívat.“ Nemáme tedy uctívat jiná náboženství a jejich démony, ale jedině Hospodina svého Boha, který je jediný a pravý Bůh. Máme se řídit Božím slovem. Ono má být lampou na naše cesty, na naše rozhodnutí, abychom jednali moudře. Moudrosti se člověk musí učit. Život se nedá zaškatulkovat, proto se musíme naučit chodit v Duchu. Duch Boží nás to naučí. Musíme se Mu však skrze pokání otevírat.

Stáhnout: Slovo otce patriarchy Eliáše na svátek Zjevení Páně – Křest Páně v Jordánu (2016)