Na začátku 14. kapitoly je řečeno, že se máme držet lásky, ale máme horlivě usilovat o duchovní dary a nejvíce o dar proroctví. Apoštol Pavel srovnává dar proroctví s darem modlitby neznámými jazyky. Vysvětluje, že když se někdo modlí neznámým jazykem, druhý člověk z toho nemá užitek, protože tu modlitbu z hlubin duše pronáší Duch Boží k Bohu Otci a nikdo tomu nerozumí. Má z toho užitek ten, kdo se modlí, ale ne společenství. U prorockého daru je to jinak. Prorocký dar není nějaké věštění do budoucna, i když někdy Bůh i skrze proroctví odkrývá budoucí věci. Ale to není podstatou proroctví. V 3. verši je řečeno, v čem je jeho podstata: 1) jde o duchovní budování, tedy užitek pro věřící, 2) jde o napomínání a 3) jde o povzbuzování. Kdo se modlí v jazycích, jistě má zkušenost, že Duch Boží vnuká v této modlitbě i vědomí naléhavé potřeby prosit celou svou bytostí za konkrétní věc a zůstávat buď v Božím zaslíbení anebo ve víře v Boží slovo. Duch svatý se v té chvíli skutečně za nás přimlouvá vzdechy nevyslovitelnými a nám neznámými slovy, která v Boží přítomnosti pronášíme. Pokud se modlí více lidí společně v jazyku, je dobré, aby po ukončení modlitby někdo pověděl, jestli mu přišlo prorocké slovo na povzbuzení či na poučení. Pak je užitek z této modlitby pro druhé.

Je dobré si přečíst celou 14. kapitolu. Tam apoštol Pavel říká, že se modlí v jazycích víc než všichni ostatní, ale ve společenství poví raději několik prostých vět, které vycházejí z Ducha pro povzbuzení ostatních než tisíce slov neznámým jazykem. Dar proroctví má sloužit k povzbuzování na cestě za Ježíšem a ve věrnosti Jemu. Pokud má ten dar sloužit k poučování a k povzbuzování, pak je dobré, abychom znali Písmo svaté i životy svatých a pak Duch Boží nám z tohoto pokladu bude dávat duchovní pokrm na poučení a povzbuzení. Rovněž se máme povzbuzovat i z malých událostí, které Bůh činí v našem životě, pokud Mu důvěřujeme i v malých věcech.

S darem proroctví je spojeno i kárání, což je pro toho, kdo je kárán, velmi bolestné, ale i velmi užitečné, pokud kárání přijímá s odevzdaností ve vztahu k Bohu. I fyzická operace je bolestná, ale mnohdy by bez ní nastala smrt. Navíc kárání, které přijímáme s vírou, nás vede k pravdivé pokoře a sebekritice a k životní moudrosti, kterou pak můžeme velmi užitečně sloužit druhým. Sv. Kateřina Sienská říká, že všechno zlo v církvi je proto, že ti, kdo mají povinnost kárat, nekárají. Proč? Protože mají otrocký strach a více si cení oblibu u lidí než plnění vůle Boží.

Pokora je největší ctnost, protože je spojena s láskou i s odevzdaností Bohu. Cvičit se v pokoře i v malých věcech, to je cesta ke svatosti. Nad ďáblem a jeho lží a lstivostí vítězíme především pokorou. Pokora není patolízalství či dělání ze sebe nějakého chudáčka, aby to druzí pocítili a pochválili mě. Pokora je pravda, a ta nás sjednocuje s Ježíšem.

Dva týdny budeme opakovat toto Boží slovo o modlitbě v jazycích i o daru proroctví, o který máme usilovat. Bůh tento dar dává každému, kdo prosí. Ale pravdivé proroctví se projevuje z toho duchovního stupně, na kterém stojíme. Někdo vynáší proroctví od dveří chrámu, jiný ze svatyně, a jiný z velesvatyně. Tedy hloubka vynášeného proroctví závisí na osobě – jaké je její spojení s Bohem. A toto spojení závisí na stupni pokory, tedy pravdy. Bůh si chce použít každého, ale problém je u nás. Lidově řečeno: porucha je na našem přijímači. Bůh mluví v různých situacích, ale my to často nevnímáme, anebo to vnímáme špatně.

Je velmi důležitým principem, na který ukazuje apoštol Pavel, když říká: „Z proroků ať promluví dva nebo tři, ostatní ať je posuzují.“ (1Kor 14,29) V některých společenstvích to praktikovali tím způsobem – zvláště, když se proroctví týkalo nějaké změny anebo nějakého vážného problému – že zodpovědný za společenství s dvěma pomocníky odešli za dveře a prosili Boha o dar rozlišení duchů pro konkrétní případ. A pak každý z nich vyjádřil, co při proroctví cítil, jestli pokoj, anebo nějaký divný nepokoj, a pak se shodli na závěrečném slovu, které pak, když se vrátili, oznámili. Pokud šlo o to, že k prorockému slovu byl přimíšen silně lidský duch či jiný, tak zodpovědný pověděl: „To a to bylo dobré k povzbuzení, poučení, ale tuto záležitost zatím nemůžeme brát jako závaznou z důvodu, že je třeba počkat na čas, který ukáže, zda to bylo plně Boží, anebo ne.“ Samozřejmě, takové zkritizování toho, kdo prorokuje, ve společenství velmi zraní. Ale pokud to dotyčný přijme s pokorou, pak i tento dar nejvíce slouží k jeho očištění a k jeho svatosti. Bylo by velkou škodou se urazit a povědět: „Tak já už nic říkat nebudu, protože mě všichni jenom kritizují.“ Je třeba přiznat kritiku a Bůh pak dotyčnému dá světlo a bude ho vyučovat, především i skrze tyto bolestné operace. Proč toto pokoření musí být? Protože, jak říká Boží slovo, Bůh každou ratolest, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více. Kromě toho, kdyby se obrátila nějaká věštkyně, ale plně se nezřekla toho ducha, může se stát, že bude „hvězdou“ v prorokování. Napodobí zevnější formu i termíny, ale dříve nebo později takové proroctví rozbije celé společenství. Př.: V jistém společenství sugestivně jistá paní prorokovala – nejdřív, aby si všechny rodiny braly děti do adopce, i když měly svoje, a když neměly, tak tím více, i mladé manžele, kteří ještě neměli děti, jinak prý mít děti nebudou. Pak jim určovala, kde má kdo pracovat, a tam, kde manželé pracovali spolu, řekla, ať manžel z práce odejde. Nikdo to nerozlišoval a všichni mysleli, že je to zavazuje a že to skrze ni hovoří Bůh. Pak musela zavčas zasáhnout autorita, jinak by všechno skončilo špatně. Proto lidé, kteří měli něco společného s okultismem, zvláště pokud měli nějakou zkušenost, je třeba, aby neměli ve společenství vedoucí postavení a pokud začínají prorokovat a je to i velmi sugestivní a živé, musí být jejich proroctví rozlišováno a musí růst v pokoře, jinak skrze ně přijde duch klamu, který v klíčový moment všechno rozbije. Pokud přijde i nějaké prorocké slovo a je i Boží, pak o tom, jestli má být realizováno, rozhoduje ne dotyčný prorokující, ale zodpovědné vedení za společenství. I sám člověk, který se rozešel s různými okultními praktikami, si musí být vědom, že pokud jeho dar má sloužit, je nutná očista skrze pokoru a že nutně potřebuje nad sebou autoritu.

Když se společenství modlí, je několik způsobů, kterými je možno darem proroctví sloužit. Záleží na způsobu modlitby. Pokud je modlitební řád stanoven tak, že se například společenství čtvrt hodiny modlí nad určitou pravdou z Božího slova a pak je krátká tichá přestávka a tento způsob modlitby se po čtvrt hodině zopakuje ještě dvakrát, pak po modlitební hodině má každý možnost vydat svědectví, pokud mu Bůh na této vnitřní modlitbě dal poznat určitou pravdu či mu přišlo nějaké slovo. Je ale i jiný způsob modlitby, například se společenství modlí v jazyku, může například i chvílemi zpívat, takže je to volnější způsob, a ten dává možnost, že pokud někomu z přítomných Bůh dá prorocké slovo, začne ho pronášet přímo v modlitbě, kde se druzí ztišeně modlí v jazyku. Po ukončení modlitby je zase nutné rozlišení, protože obzvlášť, pokud se prorocké slovo týká i konkrétních věcí, a vyžaduje konkrétní kroky, je třeba, aby se k tomu vedení společenství vyjádřilo. Potom dar proroctví slouží k budování.

Stáhnout: Rozjímání nad 1Kor 14,3-4