Drahý bratře v kněžské službě,

není podstatné, zda mě osobně znáš či neznáš, podstatné je, abys znal svého Pána, který za Tebe zemřel na kříži a který Tě povolal podobně jako apoštoly slovy: „Pojď za mnou!“ Ty jsi šel: gymnázium, seminář, kněžské svěcení a pastorační služba. Uprostřed všech starostí si polož otázku: Kde je Ježíš? Ty pro Něho pracuješ, ale jaký je Tvůj osobní vztah k Němu? V knize Zjevení Ježíš napomíná: „Vrať se k první lásce! Nejsi studený ani horký.“

V cestě následování našeho Pána musíme počítat s denním křížem, se slinami do obličeje, s trnovou korunou, ale i s pády. Zadívej se v této postní době Ježíšovi do očí a řekni Mu, kolik to bylo pádů po prvním nadšení v kněžské službě. Ježíš se na Tebe dívá, jako se podíval na kajícího Petra nejen v tu noc, kdy Ho zapřel a kdy pak zakokrhal kohout, ale také když se na něj zadíval s láskou u Genezaretského jezera. Tehdy mu položil jednu otázku, kterou třikrát zopakoval: „Šimone, synu Janův, miluješ mne?“ „Romane, syne Pavlův, miluješ mne?“ Se slzami v očích apoštol Petr odpovídá: „Pane, Ty víš všechno, Ty víš, že Tě miluji.“ Po tomto vyznání Ježíš svému apoštolu předpověděl mučednickou smrt. Polož si otázku: A co já dnes? A kde je Ježíš v mém osobním životě? Miluji Ho opravdu? Jsem ochoten Ho následovat, tedy hledat a plnit Jeho vůli? Co chce Bůh dnes ode mne? Pane, buď Tvá vůle – konkrétně v čase a v situaci, ve které jsem dnes, v sobotu večer. Ty víš, Pane, kolik všedních starostí přes týden bylo. Maličkost a mohl jsem mít havárii s autem, jiný den na faře prasklo potrubí na vodu, další den jsem se dozvěděl, že dva věřící, kteří jsou sloupy farnosti, se pohádali, v nejzbožnější rodině se dcera rozhodla, že se rozvede se svým manželem a že ho s dětmi opustí... To všechno mi není jedno, bolí mě to. Je sobota večer. Doba postní vrcholí. Pomáhal jsem zpovídat v sousední farnosti, jsem vyčerpán. Vidím tu bezmocnost, jako bych do kopce tlačil kámen a sotva si trošku oddechnu, tak se na mě s ještě větší silou valí. Připadá mi, že doba, ve které žijeme, je jako hustá mlha, která nás zahaluje, či temný mrak. A já mám zítra hlásat Boží slovo. Bude následovat svatý týden, obřady, starosti, a kromě toho několik kázání a hlavně v největší svátek bych měl mluvit o vzkříšení a také o vzkříšení farnosti, národa. Znovu přemýšlím, co bych měl povědět. Čím věřící oslovit? Jak zasáhnout jejich srdce, aby Tě, Pane, lépe poznávali a více milovali? Svět na ně působí systematicky. Internet, noviny, televize, mobily, sociální sítě, to všechno je ovlivňuje – jejich vědomí i srdce je toho plné, takže už nemají místo pro Boží slovo ani místo pro Tebe, Ježíši. Co já, jejich ubohý pastýř? Mluvit o pokání? Když neznají jeho podstatu, je to jakoby strašení nějakým středověkem. Mluvit o lásce k Tobě, Ježíši? Bojím se, že to přijmou jen jako nějaké fráze.

Dnes je sobotní večer, 24. března. Zítra je 25. březen, tajemství vtělení Božího slova, Maria řekla své ANO v poslušnosti víry a Slovo se stalo Tělem. Zítra je také Květná neděle, připomeneme si, Ježíši, Tvůj slavný vjezd do Jeruzaléma. To byla opravdu manifestace víry! Kéž tento duch spočine i na nás!

Jenže už je třeba promyslet program bohoslužeb a obřadů na svatý týden. To bude zase starostí! Ale mou největší starostí je: Pane, dej prorocké slovo v tomto svatém týdnu historického roku. Dej prorocké réma, aby se Tvé slovo dotklo duší, aby letošní připomínka Tvé smrti a potupného utrpení hluboce zasáhla srdce mých farníků. Pane, v tomto jubilejním roce nevzpomínáme jen historii, vždyť se v něm rozhodne o naší budoucnosti! Je zde hrozba Dublinu IV., a tak málo lidí to ví! Bude zachráněno křesťanství i náš národ, anebo zde zavládne půlměsíc? Kéž by, dokud ještě dáváš čas, nastalo duchovní vzkříšení v mé farnosti i v celé naší drahé vlasti! Pane, dej mi prorocké slovo i za cenu, že jako dvousečný meč bolestně pronikne i mě. Jedině tak může nastat duchovní vzkříšení. Bez Golgoty a bez kříže není možné duchovní vzkříšení ani mé ani mé farnosti a národa.  

Co prožívá tyto chvíle náš národ? Co prožívá umírající křesťanská Evropa? Bolest pohledět na Francii, na Německo, Holandsko, Švédsko, Belgii.... Minulé týdny se konaly pokusy vyvolat majdan na Slovensku. Podobná situace je v Chorvatsku, v Slovinsku, a vše se otvírá islamizaci a globalizaci s genderem, s kradením dětí, s demoralizací a plánovanou masovou sebevraždou národů i lidstva. Duch lži má skrze masmédia mimořádnou moc. Lidé jsou zahlušeni duchem nečistoty, konzumu, zmatku, nerozlišují pravici od levice a jsou schopni si sami masově podepsat rozsudek smrti. Precizně zorganizované manifestace v 60 městech s cílem svržení slovenské vlády, tisíce studentů, kteří uvěřili lži. Cílevědomě mění myšlení jak skrze masmédia, tak i jinými prostředky. Pane, je to tak snadné, protože v nás je ložisko zla, dědičného hříchu a lidi nemají světlo pravdy.

Co mám v této době zmatku a bezmocnosti dělat? Co je pro mne Tvá vůle, Pane, dnešní sobotní večer před Květnou nedělí? Pane, jaké je prorocké slovo pro mě i pro mou farnost?

Minulý týden jsem viděl video „Češi, Moravané, povstaňme!“ Nic proti tomu, ale připadá mi to jako velké plácnutí do vody. Prostě naší farnosti se to netýká. Vyjít do ulic, to čpí politikařením, a přece církev je apolitická. A navíc, co bych vybízel lidi k pondělní manifestaci, i když s dobrým heslem „za duchovní vzkříšení rodiny a národa“. Klidně bych dodal: dnes je třeba už za záchranu rodiny a za záchranu národa! Ale biskup nedal žádné nařízení, tak mě se to netýká. Svatá poslušnost. Pane, Ty víš, že přišla myšlenka: „Přece bys to měl udělat, měl bys lidi povzbudit k mírné a křesťanské manifestaci za rodinu a za národ.... Proč myslíš, že se tě to netýká a že se to netýká tvé farnosti? Co když je to pro tebe historický moment milosti, který otevře dveře duchovnímu probuzení?“ Tu myšlenku jsem rychle odbyl a namítl jsem: „Ale co biskup?“ Přišla ale další a svědomí mi připomnělo: „Proč se v této věci skrýváš a schováváš za biskupa? Copak jsi čekal na speciální povolení, když jsi jel na pouť do Fatimy? Tak proč nyní čekáš na povolení, zda můžeš vyjít několik metrů z chrámu na náměstí?“ Kdyby k této velikonoční manifestaci vyzval kard. Duka, hned by ho jistý kněz od sv. Salvátora nespravedlivě ponížil. Co kdybych se na to kardinála zeptal osobně? Zřejmě by mi řekl: „Víš, otče Romane, já tě nemohu vodit za ručičku. Copak je to zlá věc, namířená proti církvi a proti národu? Ne. To je věc dobrá a potřebná. Tak proč se mě na to ptáš?“

Můj Pane, stojím před rozhodnutím. Mám zítra po skončení svaté liturgie oznámit lidem, že v pondělí velikonoční, 2. dubna, vyjdeme z chrámu s písní a modlitbou za „obnovu rodiny a vzkříšení národa“? Je toto vůle Boží? Stále v tom nemám jasno ani pokoj v srdci. Pane, v tuto chvíli klekám na kolena, těchto pět minut v duchu klečím pod Tvým křížem a prosím Tě: Dej mi světlo a sílu, ukaž mi, co je v této duchovní temnotě ten paprsek světla, ve kterém uvidím, co mám činit. Mám výzvu bojkotovat a mlčet? Anebo mám lidem oznámit velikonoční procesí za rodinu? Až budu stát před Božím soudem, pak Ti, Pane, připomenu těchto pět minut, kdy jsem byl ochoten přijat Tvou svatou vůli.

Pět minut uběhlo. Cítím, že bych to přece jen měl oznámit. Nyní jsem si uvědomil, že je ještě doba, kdy nemám co ztratit, ale mohu hodně získat jak pro sebe, tak pro farnost i národ. Ale přesto mě drží nějaký divný strach. Ale ze zkušenosti vím, že tento strach přicházel, když jsem měl plnit vůli Boží, abych neudělal určitou maličkost, která by přinesla požehnání. Proč se bojím teď, když cítím, že mám plnit Tvou vůli? Vím jasně, že nechci žádné zlo, ani mě nikdo neohrožuje! Čeho se to vlastně bojím? Zřejmě sám sebe. Bojím se, že mě osočí, že poslouchám výzvy Patriarchátu. No, ale stop! K čemu vyzývá a kvůli komu tam půjdu? Kvůli Tobě, Pane, a za národ! Pro mě je směrodatné, co jsem poznal jako Tvou vůli. Z ní budu jednou skládat účty před Tebou. Ten strach je falešný. Vím, že ho překonám vírou v Tebe. Když jsi mi dal jistotu, že to chceš, říkám Ti jako Bohorodička své ANO. Každému se můžu podívat do očí a říct: Dělám to, co chce Bůh. V této situaci je to maximum, co mohu pro svou farnost, národ, ale i sebe udělat.

Ještě si chci ale chlapsky položit otázku: Co to bylo za ducha, co mě držel v nedefinovatelném a logicky nevysvětlitelném strachu? Pomalu bych se bál vyjít z chrámu na náměstí. Připadalo mi to jako větší hrdinství než v době fašismu nebo komunismu udělat nějaký čin, za který by člověk dostal dvacet let vězení! Co to bylo? Kdo tuto atmosféru teroru vytváří? Zajímavé, genderisti pochodují polonazí každým rokem v hlavním městě a prosazují zvrácenost. Lidi se od nich odvracejí, a oni se nebojí. Tam strach nepůsobí. A co manifestace neziskovek s červenými kartami? Ti jdou proti prezidentovi a nebojí se. Všichni jsou hrdinové a za zlé věci, a my křesťané máme bojovat za Tebe, Pane, a jsme zbabělci? A navíc se ještě vzájemně zastrašujeme a podrážíme si nohy, aby se nikdo neodvážil jednat podle rozumu a svědomí. Dost už s takovým duchem! Je třeba ho vyhnat z našich srdcí i z našich farností i z našeho národa! Zítra Pane těm, které jsi mi svěřil, řeknu: Povstaňme, vyjděme, nebojme se, odhoďme falešný strach! Když my uděláme toto maličké gesto, Bůh dá velkou milost národu, aby bylo zachráněno křesťanství i národ před islamisty a před amoralizačním genderem s kradením dětí. Když se ale k Bohu nepřiznáme ani tímto malinkým krokem, tak co od Boha chceme?! Pak zodpovědnost za plánovanou sebevraždu národa padá na nás křesťany. Příkladem víry je nám Bohorodička s jejím ANO Bohu a také muži víry jako Abrahám, Mojžíš, Gedeon i všichni apoštolé, mučedníci. V historický moment udělali to, co udělat měli, a Bůh zachránil celé národy.  

Ano, Pane, je mi jasno, Ty to chceš, buď Tvá vůle!

V Kristu

Stáhnout: Kněžím (24. 3. 2018)