Apoštol Pavel v listě Římanům 3,23-24 píše: „…všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy…“ A prorok David volá: „…zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka.“ (Ž 51,7) Každý člověk už ve chvíli početí na sebe bere smutné dědictví Adama a Evy – dědičný hřích, prokletí, ztrátu Boží slávy. Tak přichází na svět, ať chce nebo nechce.

Bůh stvořil anděly, ti byli postaveni do zkoušky a museli se pro Boží slávu rozhodnout. Jedni ve zkoušce obstáli, ale z druhých se stali démoni. Nás lidi Bůh nestvořil jako zvířátka, která nemají rozum a oslavují Boha jenom tím, že jsou. I člověk je postaven do zkoušky, či spíše je do ní jaksi hozen, protože je tu realita, že „všichni zhřešili“. A to platí už i o malém dítěti, které sice ještě žádný vědomý hřích nekoná, a přesto je však už v tom systému hříchu a musí hřešit, ať chce nebo nechce, protože je v něm egoismus a dobro je namíchané se zlem. Když pak dítě začne více používat rozum, už se rozjede ten mechanismus v nás – už hřeší. Chce dobro, ale koná zlo. Je to takový nespravedlivý systém! To není jedna ku jedné. To zlo jde z nás samo. Vidíme to v každodenním jednání. Člověk i chce dobro, chce spravedlnost, ale… Někdy dokonce i ten, kdo zabijí je přesvědčen: „Jednám spravedlivě. Mstím se těm lidem, protože jsou zlí. Vykonávám spravedlivost.“ Tak se dokáže ospravedlnit sám před sebou i před druhými dokonce i vrah nebo svobodný zednář. I ti, kteří konají zločiny, jsou přesvědčeni, že konají dobro. A Bůh to dopouští, protože člověk sám to zlo v sobě miluje a nechce konat pokání. To je tajemství zla, které v nás působí přesto, že jsme stvořeni k obrazu Božímu.

„Všichni zhřešili…“ I když to člověk nechce, je namočen do té špíny, do bahna hříchu. Mohl by říct: „Pane, to je nespravedlivé! A také je nespravedlivé, že my lidé jsme ‚daleko od Boží slávy‘. Měli bychom mít šanci rozhodnout se, stejně tak jako andělé. Náš duch touží po Bohu, touží po Boží lásce, touží po Boží slávě. Je však od ní daleko, je oddělen, hozen do toho bahna. To je nespravedlivé! A navíc je v nás ještě mechanizmus, který nás tam táhne. Je to tak skryté, že to člověk ani nevidí, až po ovoci to poznává.“

Temnota, lež a zlo jsou v nás tak namíchané, že člověk, který není poučován Božím slovem a nemodlí se, to ani nerozlišuje. Má jakési rozlišení ve svědomí, ale jenom takové neurčité. Jeho svědomí může být falešné – laxní nebo úzkostlivé – a dá se oklamat. Lehce přijme pod pozitivními pojmy lež. Ale když se poví pravda, tak je plný pochybností…

My jsme byli stvořeni Bohem k Jeho obrazu. Ale ztratili jsme Boží slávu neposlušností Adama a Evy. Z jedné strany je to nespravedlivé, ale je tady ještě druhá strana. Boží slovo dále pokračuje: „…jsou ospravedlňováni zadarmo Jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši.“ (Ř 3,24) To je také nespravedlivé. „Ospravedlňováni zadarmo“ – to znamená bez zásluhy. Jako když člověk dostane nějaký dar – peníze nebo nějaké cenné hmotné věci. Jde o dar, to znamená, že na to nemá nárok. A tu je napsáno, že člověk dostává ten největší dar: „Jsou ospravedlňováni zadarmo…“ Tento dar ostáváme bez našich zásluh. Ospravedlnění je zadarmo. A Písmo upřesňuje: „…jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši.“ Čili Boží milostí, zadarmo, bez nároku, darem. Tady jde jenom o jednu věc: jestli to člověk přijme, nebo ne. A to je podstata celého života s Bohem: my máme znovu a znovu přijímat darem Boží ospravedlnění a děkovat za něj.

Jistě, abychom jej mohli přijímat, musíme si přiznávat svůj hřích. A právě to člověk nechce. Stále se snaží jej maskovat. To umí už malé dítě. Vzpomínám, jak si v městě, kde jsem byl kdysi kaplanem, hrály blízko fary děti a jeden malý chlapec přehodil na dvůr nějakou věc. Já jsem byl právě na dvoře, vyšel jsem a tam stál ten chlapec. Řekl jsem mu: „Kdo to tam hodil?“ Chlapec se nemohl nijak vymluvit, tak jen polekaně řekl: „To moje ruka!“ Už šestileté dítě umí hrát takové divadlo. Když nás někdo pochválí, člověk se rozplývá. Ale když mu někdo poví jen trochu pravdy, tak je hned oheň na střeše. A tak je to s každým z nás. Na druhém to vidíme, ale my reagujeme stejně. Kdyby nám někdo ostře pověděl pravdu, budeme zůstávat i týden ve chmurách. Ale tehdy je třeba se postavit pod kříž a podívat se Pánu Ježíši do Jeho ran a říct: „Pane, Tvé slovo říká, že všichni zhřešili… Je to pravda – i já jsem zhřešil. Ale i kdybych měl na sobě nějaký těžký hřích či i všechny hříchy, zločiny světa, tak já s tím nesouhlasím. Nechtěl jsem to, ale byl jsem oklamán, přiznávám.“ A to my, lidé, přiznat nechceme. Naopak, často to zlo chráníme. Co to v nás je?

Je tu však cesta spásy: „Pravda vás učiní svobodnými.“ (Jn 8,32) Čili pravda je, že si přiznáme, že všichni zhřešili – tedy i já – a nebudeme se tvářit, že hřích neexistuje.

Dědičný hřích, který v nás působí, je sebezničující a sebevražedný systém, proto je potřebné oddělit se od hříchu, od toho ložiska v nás. Je to duchovní centrum, které nelze vidět, ale proniká naši duši, tedy náš rozum, vůli a také naše tělo, které je jeho nositelem – schránkou, která v sobě nosí tento jed. Je to nepochopitelné, ale my toto zlo v nás stále chráníme tím, že si nepřiznáme v různých větších či třeba i menších situacích svou chybu, hřích! Musíme si však uvědomit, že ono nás vede k smrti časné i věčné.

Řešením je, že náš starý člověk – dědičný hřích v nás – musí být ukřižován, paralyzován, aby nevládl a aby nás netahal za nos. Proto je potřebné ho stále dávat na kříž. On je takovou továrnou na hřích. Co máme dělat s jeho „výrobky“? Znovu a znovu se pokořovat a přiznávat: „Zhřešil jsem proti Tobě, Pane!“ Jak říká i král David: „Proti tobě samému jsem zhřešil, spáchal jsem, co je zlé ve tvých očích... Zbav mě hříchu, očisť...“ (Ž 51) To musí člověk dělat stále, protože jen se nadechne a už hřeší: buď se zabývá marnostmi, nebo lituje sebe, bojkotuje Boha a pak jedná svévolně ... A toho všeho se sami nezbavíme. Jediným východiskem je cesta pokání, žádné jiné neexistuje. Musíme se stále vracet k Bohu. A to není jednorázová záležitost, to je opravdu cesta, program. Tedy celoživotní program nás lidí je pokání. To znamená znovu se vracet k pravdě, znovu přiznávat: „Byl jsem oklamán,“ a pak se dát poučit.

Co tedy odpovědět na námitky typu: „Co je to za spravedlnost – Adam si zhřeší a já za to musím trpět?! Musím nést důsledky za nějakého člověka, který to pokazil. To je nespravedlivé!“? Ano, je to nespravedlivé, ale je také jiná nespravedlnost, která je však k našemu dobru: Když Ježíš zemřel, tak nezemřel sám za sebe, On zemřel za mě, a nejenom za mě, ale za celé lidstvo. Zemřel za všechny. V Něm mám odpuštění svých hříchů i věčný život. Dostávám tak největší dar, na němž nemám žádnou zásluhu. A to je také nespravedlivé. On, všemohoucí Bůh, se stal člověkem, abychom my se stali Božími dětmi, aby nás spasil. A tuto spásu, která je jedině v Něm, můžeme přijmout zdarma jako nezasloužený dar. Jen je třeba jej přijmout, děkovat za něj a chránit si jej – tento poklad, Ježíše Krista a spásu v Něm. Neztratit ho, třeba i za cenu mučednické smrti. Vzorem jsou nám zástupy mučedníků. On je náš milující Spasitel, který čeká, že když upadneme, že se k Němu co nejdříve vrátíme.

Proto máme milovat Ježíše, následovat Ho. Je to první a největší přikázání a také smysl a nakonec i vrchol lidského života.

Stáhnout: Slovo otce patriarchy Eliáše o dvojí nespravedlnosti