V našem listu o primátu papeže jsme psali o realitě, s níž dogma nepočítalo – co nastane, když se papežem stane zjevný heretik a apostata. Dogma pak buď neplatí, anebo platí za předpokladu, že papež heretik je ipso facto vyloučen z církve, tedy není už ani křesťanem, a vůbec už ne papežem. Tak to vyplývá z dogmatické buly Cum ex apostolatus officio (1559).

Situace v církvi je tyto dny taková, že papežský úřad nezákonně okupuje Bergoglio, zjevný heretik a apostata! Episkopát, kněžstvo i lid jsou pod vlivem papežského dogmatu o neomylnosti jako zhypnotizovaní, a proto nejsou schopni neplatného papeže vyhnat a ani se od jeho veřejné apostaze oddělit. Pomocný biskup Schneider pronáší mylné teorie, že i kdyby byl papež největším zvrhlíkem a heretikem, v žádném případě nesmí být zbaven papežského úřadu. Tento názor vede k duchovní sebevraždě katolické církve.

Dogma o papežském primátu a neomylnosti obsahuje mimo jiné i požadavek, že máme „mít s papežem jednotu v jednání“. Historie dokázala, že to není možné!

Citace z knihy „Papežové“ od ThDr. Josefa Gelmiho (Brixen, 1988):

Sergius III. (904-911)

Papež Sergius se svými předchůdci Lvem V. a Kryštofem udělal krátký proces. Oba je nechal násilně připravit o život. Všeobecný odpor vzbudila Sergiova závislost na senátorovi Theofylaktovi, jeho ženě Theodoře a dcerách Marosii a Theodoře ml.

Jan X. (914-928)

Marosia uvrhla papeže Jana do vězení, kde ho dala zřejmě zardousit. Gregorovius napsal: „Theodora mu dala papežskou korunu a Marosia ho připravila o korunu a život.“ Papežství bylo vydáno zcela napospas římské patricijce Marosii. Mnozí historikové hovoří o vládě pornokracie, neboli vládě nevěstek.

Lev VI. (928)

Za své zvolení a uvedení do úřadu vděčil zřejmě Marosii, která také přísně kontrolovala celý jeho krátký pontifikát.

Štěpán VII. (928-931)

Po krátkém pontifikátu Lva VI. určila Marosia za jeho nástupce Štěpána VII. Rovněž tento papež na ní zcela závisel.

Jan XI. (931-935)

Mocichtivá Marosia neváhala učinit papežem svého vlastního syna, dostal jméno Jan XI. Druhý její syn, Alberich, se nemohl dívat na matčino počínání, vyvolal povstání a svou matku i papeže dal do vězení, kde Jan XI. zemřel.

Alberich určil za papeže jak Štěpána VIII. (939-942), tak potom i papeže Marinuse II. (942-946), Marinus byl na něm plně závislý.

Jan XII. (955-964)

Alberich nechal římskou elitu nad hrobem sv. Petra krátce před svou smrtí odpřísahat, že dosadí jeho osmnáctiletého zhýralého syna Oktaviána na papežský stolec. Císař Ota ale roku 963 svolal synodu a dal Jana sesadit pro vraždu, křivopřísežnictví, svatokrádež, svatokupectví a nemravnost. Novým papežem se stal Lev VIII.

Když císař v roce 964 opustil Řím, uprchlý papež Jan XII. se vrátil a Lva VIII. sesadil. Krutě se mstil všem svým protivníkům. Kardinálovi Janovi dal uřezat nos, jazyk a prsty. Biskupa Otgera ze Špýru dal zbičovat. Podle Luitpranda z Cremony zemřel Jan XII. při nočním milostném dobrodružství na selhání srdce.

Jan XIII. (965-972)

Byl zřejmě synem Theodory mladší, Marosiny sestry.

Benedikt VI. (973-974)

Po smrti Jana XIII. Římané s císařovým souhlasem zvolili papežem Benedikta VI. Sotva však císař Ota r. 973 zemřel, povstala v Římě strana Crescentia, syna Theodory mladší. Benedikta svrhli, dopravili do Andělského hradu a zardousili na pokyn Bonifáce VII., který se mezitím stal papežem.

Benedikt VII. (974-983)

Poté, co Bonifác VII. zavraždil Benedikta VI. a uprchl do Konstantinopole, zvolili si Římané pod císařovým vlivem za papeže Benedikta VII.

Jan XIV. (983-984)

Po smrti Benedikta VII. určil císař Otto II. za papeže svého arcikancléře a biskupa Petra z Pavie, který přijal jméno Jan XIV. Smrt Oty II. v roce 983 využil bezohledný Bonifác VII., vrátil se z Konstantinopole, zajal právoplatného papeže a nechal ho v Andělském hradu zemřít hlady či otrávit.

Bonifác VII. (984-985)

Na Petrův stolec usedl nefalšovaný zločinec. Crescentius ho dal zvolit již v červnu 974. Vzápětí nechal v Andělském hradu zardousit Benedikta VI. Po císařově smrti 983 se vrátil z Konstantinopole, nechal sesadit Jana XIV., který pak zemřel hladem nebo jedem. Podobně jako svého času Sergius III. 904-911 má na svědomí dva své předchůdce. Již po roce byl svržen a zavražděn. Jeho mrtvolu vláčeli ulicemi Říma a současníci o něm hovoří jako o netvorovi.

Jan XVII. (1003)

Patricij Crescencius III. dosadil na papežský stolec Jana XVII. Ten však téhož roku zemřel.

Jan XVIII. (1003-1009)

I Jan XVIII. byl nohsledem Crescentia.

Sergius IV. (1009-1012)

Také Sergius IV. vděčil za Petrův stolec Crescentiovi.

Benedikt VIII. (1012-1024)

Po smrti Crescentia se hrabatům Tusculským, která pocházela z rodu Theofylaktova, podařilo uchvátit moc v Římě. Dosadili za papeže Benedikta VIII.

Jan XIX. (1024-1032)

Jan XIX., bratr Benedikta VIII., dosedl na papežský stolec díky Tusculskému rodu. Byl laik, přijal všechna svěcení během jednoho dne. Jeho smýšlení bylo světské.

Benedikt IX. (1032-1045)

Po smrti Jana XIX. předal Alberich III. papežský úřad, téměř už patřící k rodovému majetku Tusculských, svému vlastnímu synu Theofylaktovi, který přijal jméno Benedikt IX. Někteří historikové tvrdí, že měl teprve 12 let a žil pak nemravně.

V roce 1044 v Římě vypukla revolta, Benedikta vyhnali a místo něho dosadili biskupa Jana pod jménem Silvestr III. Vzápětí byl ozbrojenci Tusculských Silvestr vyhnán a Benedikt se mohl vrátit. Za velké peněžité odškodnění se vzdal úřadu ve prospěch svého kmotra začátkem května 1045.  

Silvestr III. (1045)

Během povstání roku 1044 byl vyhnán z Říma Benedikt IX. a v lednu 1045 dosazen na papežský stolec Silvestr III. Avšak Benedikt se za dva měsíce vrátil zpět do Říma a Silvestra vyhnal.

Řehoř VI. (1045-1046)

Přijal papežský úřad od Benedikta IX. za finanční odškodnění. Sám byl nakloněn reformám a velmi si vážil přísného reformátora Petra Damiána. Jindřich III. ale Řehoře VI. sesadil.

Lev IX. (1049-1054)

Uvedl konečně do pohybu církevní reformy. Byl stoupencem mnišského clunyjského hnutí, usilujícího o mravní obrodu veškeré společnosti, a především duchovenstva.

Lev byl přesvědčen, že římská církevní správa nezbytně potřebuje novou krev, proto povolal do Říma několik nejschopnějších mužů, mezi nimi byl i mnich Hildebrand, který prosazoval reformu. On se s několika mravně silnými a energickými muži, kteří se nespokojovali s polovičními opatřeními, pustili do odvážného díla, jaké nemělo v celých dosavadních dějinách papežství obdoby.

Mikuláš II. (1059-1061)

Obrodné kruhy prosadily Mikuláše II. Volba proběhla proti všem zvyklostem mimo Řím a provedlo ji pět kardinálních biskupů ve spojení s několika reformátory. Přesto tato volba položila základy prudkého vzestupu papežství, které během následujících dvou staletí významnou měrou spoluurčovalo evropské dějiny.

Sv. Řehoř VII. (mnich Hildebrand) (1073-1085)

Římský lid při pohřbu Alexandra II. (1061-1073) volal v bazilice svatého Jana Lateránského: „Ať je Hildebrand naším papežem!“ Stal se jím v naprostém rozporu s církevním právem. Velmi horlivě prosazoval reformu církve.

Přestože dogma pod hrozbou ztráty věčného života přikazuje „mít s papežem jednotu v jednání“, je naprosto jasné, že zločince a zvrhlíky na papežském stolci nesmíme následovat!

 

Jediným obdobím úpadku papežství ale nebylo pouze 10. století. Ve středověku rozklad pokračoval simonií a nepotismem. Vlivné rody, jako Colonnové a Medicejští, bojovaly mezi sebou, kdo prosadí svého papeže. Rovněž období avignonských papežů, dvojpapežství, a dokonce trojpapežství, stupňovalo církevní dekadenci.

Ve 14. století v Praze, kde tehdy sídlil císař, nastalo obrodné hnutí, spojené s kazateli pokání, kterými byli Jan Milíč z Kroměříže, Konrád Waldhauser a později Mistr Jan Hus. Ten byl na koncilu v Kostnici (1415) neprávem odsouzen jako kacíř a upálen za hereze, které nikdy nehlásal. Skutečným důvodem trestu smrti bylo, že usiloval o pravdivou reformu kněžstva. Pokud by výzvy k reformě byly vzaty vážně, nenastalo by o sto let později, za Luthera, další rozdělení církve. Ale pokání se nekonalo, rozbujelo se církevní mamonářství a vyděračství, spojené s tzv. odpustky a svatokupectvím. Bůh proto dopustil rozkol, podobně jako v roce 1054, kdy se východní církev oddělila od Říma. V obojím případě to bylo velkou vinou papežských zlořádů a úpadkem morálního života. Bůh dal církvi možnost k obrodě skrze pravdivé pokání, které začali světci a s nimi spojené osobnosti. Po velkém schizmatu roku 1054 nastala obroda skrze mnichy z Cluny. Později pokračovala skrze sv. Bernarda, sv. Františka z Assisi a sv. Dominika. Po Lutherově reformaci to byl sv. Ignác z Loyoly i sv. Alfonz z Liguori, sv. Karel Boromejský, kteří se vraceli zpět k zdravým kořenům. Skrze živá kázání a exercicie vedli lid k pokání a obrácení. Mnozí svatí mniši tím reprezentovali prorocký úřad. Církev byla a je postavena nejen na apoštolech, ale i na prorocích (Ef 2,20). Usilovali o návrat k spasitelné víře a k zachovávání Božích přikázání. Bohužel, ve XX. století pokoncilní duch II. Vaticana zasáhl i řeholníky a způsobil duchovní i morální rozklad a odpad. Pokud dnes vyvstane naděje i na sebemenší obnovu v jakékoliv řeholi, iniciátoři jsou tiše likvidováni.

 

V roce 2019 se na veřejnost dostala zpráva, že pseudopapež František zlikvidoval klášter kontemplativních sester ve Francii. Poněvadž se bránily, podařilo se kauzu medializovat, jinak by byly likvidovány skrytě a etapovitě, jako mnozí jiní. Řeholníci, kteří nechtějí mít problémy, jsou dnes v jednotné linii s duchem apostaze. Za vzor jsou kladeny takové kláštery, v nichž se provozují buddhistické meditace a kde se místo pokání zavádějí moderní psychologické metody. Takoví řeholníci jsou ve skutečnosti falešní proroci. Výsměchem sv. Ignáci z Loyoly jsou dnes jeho tzv. duchovní synové. Patří mezi ně i apostata Bergoglio, okupující papežský stolec. Prosazují hereze a apostazi s mimořádnou aktivitou. S církví Kristovou už nemají nic společného. Pravdiví světci jako praví proroci vedli k opravdovému pokání a k duchovní obrodě i za cenu pronásledování. Falešní řeholníci a heretičtí teologové jsou katalyzátorem k vnitřní sebevraždě církve.

Dnes nelze očekávat, že obrodné hnutí nastane pouze tím, že heretik zemře a lid zvolí nového Hildebranda. Většina kardinálů dnes není pod vlivem mocné Marosiny či rodiny Theofylaktů a Crescentiů, je pod vládou jiné elity, která dnes de facto vybírá papeže a určuje papežskou a církevní politiku, vedoucí k sebezničení církve. Tato skrytá elita už v církvi působila několik desetiletí před II. vatikánským koncilem, ale neměla v ní ještě tak silné pozice, jako má nyní.

 

Janem XXIII. a jím ustanoveným II.Vatikánem skutečně nastal duchovní zlom. Ne však k obrodě, ale k sebezničení. Tento duch II. Vaticana vyhnal z nitra církve ducha pokání i pravověrnosti a přijal ducha hereze a apostaze. V dané situaci, kdy nastala masová kontaminace uvnitř církve, je řešení lidsky nemožné. Boží příslib: „Brány pekelné ji nepřemohou“ platí, ale vztahuje se jen na Tajemné tělo Kristovo, na malé stádečko křesťanů věrných Kristu, ne na oficiální strukturu, která zradila.

Život některých papežů byl hluboce pod morální úroveň prostého křesťana. Přesto si v minulosti ani zhýralý papež nedovolil měnit učení víry a mravů. Tuto změnu umožnil až II. vatikánský koncil. Mlčením k herezím a dvojznačnými pojmy zakódoval v koncilních dokumentech heretické principy neomodernismu a synkretismu. Ty v pokoncilní době přinesly ovoce masového zamoření, které se promítlo i do morálky.

 

Půl století tento heretický duch skrze všechny teologické školy deformoval generace kněžstva, z nichž byli vybíráni biskupové, především ale ti, kteří plně šli v linii tzv. reformy v duchu II. Vaticana. Veřejný apostata František proto jen završuje toto otrávené učení a otráveného ducha. Pokud pravdivě nenazveme II. Vaticanum heretickým, a papeže, kteří prosazovali jeho ideje, heretiky, žádná obroda církve nemůže nastat. Oficiální církevní struktura už vtělila falešné evangelium, za které na katolickou církev dopadla anathema dle Gal 1,8-9. Navíc tato struktura vyhnala Ducha svatého a přijala ducha neopohanství. Tento proces sebevraždy se děje v autoritě Petrových klíčů, takže je celá církev bezmocná.

Reforma předpokládá základní věc, a to je hluboké a pravdivé obrácení a pokání, a to nejen episkopátu a kněžstva, ale i věřícího lidu. Ježíš jasně říká: „Jestli nebudete činit pokání, všichni zahynete.“ Odmítat přijetí pravdy a reality zbožnými mantrami jako „neurážejte nám Svatého otce“ nebo frází „Svatý stolec se přece nikdy nemýlí“ je pokrytecký únik, jehož důsledkem je nemožnost záchrany.

 

Řešením není zrušení Petrova úřadu, jak o to usilují zvlášť němečtí pseudoreformátoři, ale jeho očista a utvrzení, aby sloužil k ochraně víry a mravů a tím zabezpečil bezpečnou cestu spásy! To je nejpodstatnější věc, a ne nějaké „ekologické konverze“ k démonům!

Papežství je nyní skrze falešnou poslušnost a falešnou úctu zneužito ke klamání a manipulování prostými věřícími. Když ale církevní hrobaři zneužitím nejvyšší autority dosáhnou svého, plánují likvidaci i samotného papežství skrze tzv. decentralizaci či jiné suicidní technologie. Jejich cílem je neopohanská anticírkev New Age. O tom už svědčí oficiální uctívání pohanského démona jménem Pačamama. Bergoglio tuto satanskou iniciaci sám prosadil přímo do Vatikánských zahrad, ba dokonce do chrámu sv. Petra.

 

Jaké je dnes řešení, co Bůh po nás žádá?

Na prvním místě pravdivé pokání. V oblasti intelektu nazvat hřích hříchem a lež lží a „věřit evangeliu“ (Mk 1,15), a ne herezím! Pokání v oblasti morální: „Jestliže žiješ podle těla, zemřeš, jestliže Duchem budeš umrtvovat skutky těla, budeš žít!“ (srov. Ř 8,12-13)

Proto je třeba si ve svém osobním životě najít čas na Boha i na svou duši. Konkrétně dej Bohu slib alespoň na jeden rok jedné hodiny vnitřní modlitby denně. Motivace: za obrácení a posvěcení své duše i za obnovu církve. Na modlitbě se snaž stát před Boží tváří. Uvědom si, že reforma musí začít od tebe! Pokud nemáš jinou možnost účasti na liturgii a dále je v liturgii pronášeno: „V jednotě s naším papežem Františkem,“ pak potichu řekni: „Anathema“ a tím se oddělíš od heretika a jeho apostaze. 

 

 

 

 

Stáhnout: Ne likvidace, ale očista papežství (19.1.2020)