„... veškerou vládu nejvyššího arcibiskupa M. Ljubačivského si přivlastnil jím vybraný o. I. Dacko (dodnes usilující o nejvyšší vládu v UHKC).

... To nejubožejší na celém synodu byla role, jakou sehrál apoštolský nuncius arcibiskup Antonio Franko.

... Arcibiskup Franko agresivně manipuloval volbami pomocného biskupa s delegovanými právy pro nemohoucího nejvyššího arcibiskupa (M. Ljubačivského). K biskupům, kteří nesou před Bohem zodpovědnost za církev sui iuris, mluvil s nemaskovanou drzostí. Svým chováním nás ponižoval a když se na nás, na bratry – biskupy, obracel, urážel nás.

... Protože navrhli jen jednoho kandidáta, nebyla žádná možnost výběru, a proto nemohla být ani řeč o volbách. Ano, byl ještě jeden kandidát. Jeho, tzv. ‚druhého kandidáta‘, neboli biskupa Juliána Voronovského, nebylo však možno považovat za platného kandidáta na takové místo, neboť neabsolvoval ani seminarijní formaci ani neměl bohoslovecké vzdělání. Navrhovat jej synodu jako kandidáta bylo totiž jako urazit důstojnost otců synodu. Jeho kandidatura byla výsměchem a pokusem drzé snahy navodit dojem, že toto vše, co se zde odehrává, jsou skutečné volby. Těmito poznámkami nijak nechceme urazit biskupa Juliána nebo snad ponížit jeho osobu. Jej urazili ti, kteří užili jeho jméno k tomu, aby vzbudili dojem skutečných voleb.

A tak tyto zinscenované ‚volby‘ byly v nejlepším případě ratifikací a v nejhorším – šantáží ... Biskupům nedovolili navrhovat kandidáty. Byli nuceni hlasovat jen za jediného kandidáta. Takové volby se praktikovaly pouze v bývalém Sovětském svazu.

... Kánon 952 CCEO výrazně říká: ‚Jestliže byla svoboda na volbách jakýmkoli způsobem porušena, volby jsou na moci samého práva neplatné.‘

Na synodu byly dávány různé podněty, abychom my biskupové znásilnili své svědomí a účastnili se těchto pseudovoleb.

... Ale tím, že náš hlas nebyl svobodný, volby nebyly platné ...