Jednou z forem pokání je svatá zpověď. Pokud však člověk není upřímný před Bohem, svatá zpověď mu nepomůže. Ale ani není potřeba se ze všeho zpovídat. Svatá zpověď je na těžké hříchy. Ale kolika lehkých hříchů se denně dopouštíme! Proto se potřebujeme každý den stavět před Boha a před Jeho spravedlivou soudnou stolici.

Ježíš říká: „Kdo slyší má slova a nezachovává je, toho já nesoudím… Slovo, které jsem mluvil, to jej bude soudit v poslední den.“ (J 12, 47-48) Bůh nám dal pro život jako normu své slovo. A to slovo nás bude soudit, každou naši myšlenku, každý pocit. Pokud si to člověk uvědomí a je skrupulant, propadne depresi. To je však pohled jen z jedné strany. Nicméně je potřebný pro naše tvrdé srdce, které jinak nevidí, neslyší, nevnímá, protože, jak říká prorok David, obrostlo tukem. To znamená, že má hroší kůži. Často je zapotřebí pořádné rány (neštěstí, choroba, rozpadnutí vztahu…), aby se člověk probral z vlažnosti a tuposti.

Dnes jsou lidé cílevědomě zatahováni do ireality a kolikrát jsou marionetkami zlého ducha. Pod jeho vlivem konají ty největší zločiny, zvěrstva, amorálnosti, přičemž vyřazují své svědomí. To jim však nepomůže. Přijde moment a také oni budou stát před Božím soudem. „Každý… sám za sebe vydá počet Bohu.“ (Ř 14,12) Jistě, Bůh i jim dává šanci k pokání.

Boží slovo říká: „Kdo uvěří a pokřtí se, bude spasen, ale kdo neuvěří, bude odsouzen.“ (Mk 16,16) V listě Římanům se hodně píše o tom, co je spasitelná víra. Apoštol Pavel to vysvětluje na příkladu Abrahama. Abrahamovi totiž Bůh přiřkl dědictví z milosti svým slibem a toto Boží dědictví my získáváme skrze víru v Krista. Tato víra nás očišťuje od hříchů. Podmínkou ale je si hříchy přiznat, dát je Ježíši a uvěřit, že On, Boží Syn, za ně zemřel.

„Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.“ (Ef 2,8-9)

Avšak už za dob apoštola Pavla byli mezi věřícími někteří židokřesťané, kteří nezdůrazňovali na prvním místě a jako podstatu spásu v Ježíši Kristu, ale zachovávání Mojžíšských předpisů a hlavně obřízky. Tím prakticky odsunuli spasitelnou víru v Ježíše Krista, i když o Něm mluvili.

Proto sv. Pavel odmítá obřízku a zachovávání všech židovských předpisů, protože odvádějí od podstaty, kterou je spása v Ježíši Kristu. Říká: „V tom není spása.“ „Spravedlivý z víry bude živ.“ (Ř 1,17)

Na jiném místě říká: „Je jasné, že nikdo není před Bohem ospravedlněn na základě zákona...“ (Gal 3,11) Je nám to jasné? Vlastně nám to není jasné. My prakticky nevíme, co je zákon, ani co se pod tím termínem myslí. I když se to můžeme snažit vysvětlit, zůstane to pro nás vzdálené, protože jsme to sami na sobě nezažili. Nezachovávali jsme všechny židovské obřady a předpisy. Nemáme s tím zkušenost. Např. co se týče oběti za hřích… Člověk, který obětoval zvíře, ho nejprve musel vychovat. Přirozeně k němu měl vztah, zvlášť k ovečkám, které jsou takovými milými stvořeními. Když je pak nesl na porážku, byl si vědom svého hříchu: „Toto zvíře zemřelo místo mě.“

Farizejové a zákoníci zachovávali do puntíku stovky předpisů. Člověk, který je plnil, měl pak pocit, že je před Bohem spravedlivý. Byl to však falešný pocit. A svatý Pavel právě zbořil tu jistotu, založenou na tom, že člověk něco dosahuje svým úsilím. Je to také vyjádřeno v podobenství o celníkovi a farizeovi. Farizeus se totiž modlil takto: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nespravedliví, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát do týdne, desátky dávám ze všeho, co vlastním.“ (Lk 18,11-12)

S takovým dodržováním „zákona“ nemáme zkušenost, proto to chápeme jenom povrchně. Až když začneme žít z víry, budeme to slovo, „že nikdo není před Bohem ospravedlněn na základě zákona“, trochu chápat, protože tím získáme určitou zkušenost.

Kdybychom totiž mohli dosáhnout Božího ospravedlnění nějakým jiným způsobem, vlastními silami, vlastní dobrotou, vlastními skutky či skutky zákona, jak říká apoštol: „Kristova smrt by byla zbytečná.“ (Gal 2,21)

Dvě věci tedy neminou žádného člověka: smrt a Boží soud. „Lidem je určeno jednou zemřít, a potom je čeká soud.“ (Žid 9,27) A pak? Věčnost. Už se do tohoto času nevrátíme.

Jaký je smysl našeho života. Nač tady jsme? Abychom každý den znovu jedli, pili, spali, pracovali a pak zemřeli? Bude to konec? Ne. My nejsme jako zvířátka. Máme nesmrtelnou duši. Naším úkolem je hledat Boha, poznávat Ho, milovat, sloužit Mu. Náš duch je stvořen k obrazu Božímu a touží po Bohu. My se však působením dědičného hříchu zamotáváme do všelijakých citových závislostí, rozumování, pýchy, do marností a nehledáme podstatu – smysl a cíl života.

A protože je tady realita smrti, musíme začít bojovat o svou šťastnou věčnost. Jak? Vcházením do Kristovy smrti v čase. Co to pro nás znamená? Znamená to, že v dané chvíli se zřekneme svého dobra, své pravdy, své zkušenosti a upřímně přijmeme Boží vůli, Boží pravdu. Tak spolu s Kristovým Duchem odevzdáváme svého ducha do Otcových rukou.

S čím je spojena tato smrt? Se slovy, která vyslovil Ježíš na kříži. „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí!“ (Lk 23,34) „Žízním!“ (J 19,28) Ježíš žíznil po naší spáse. Když na kříži prožíval největší bolest a největší opuštěnost a volal:„Eloi, Eloi, lema sabachtani?“ Tehdy vzal na sebe všechnu špínu našeho hříchu i s jeho důsledky. Ale pak řekl: „Dokonáno jest!“ (J 19,30) Ježíš přemohl ďábla i kořen hříchu.

„V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.“ (Sk 4,12) V Kristu je naše spása. Nikde jinde. Není jiného jména, před kterým by pokleklo každé koleno na nebi, na zemi či v podsvětí, jenom jméno Ježíš, Jehošua. A Boží slovo říká: „Každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen.“ (Ř 10,13)

Stáhnout: Slovo otce patriarchy Eliáše o realitě smrti a Božího soudu /2. část/