Peklo

Vyjádření kard. Müllera o pekle protiřečí Písmu i celé Tradici.

Učení církve o pekle je toto:

Koncily, počínaje Konstantinopolským, konče Tridentským, odsoudily blud o apokatastazi. Tento blud popírá věčnost pekla a vznikl na základě platonistické filosofie. Blud zpochybňování pekla Müller nevysloví přímo, ale prosazuje ho zamaskovaně tak, aby si ho už každý automaticky vyvodil sám.

Učení církve má základ v jasném slově našeho Spasitele, který na mnoha místech naléhavě varuje před věčnými mukami v pekle. „A přijdou jedni do věčného života a jiní do věčného ohně a věčných muk.“ (srov. Mt 25) „Tam jejich červ neumírá a oheň nehasne.“ (Mk 9,48)

Učení církve je jednoznačné: Peklo je místo i stav a je věčné. Tak to tvrdí Písmo, Otcové i církevní koncily. Je to místo odloučení od Boha, spojené s velkým utrpením a trvá věčně. Do pekla přichází ten, kdo umírá ve stavu těžkého hříchu.

„Je třeba, abychom mluvili o pekle, abychom do něj nepadli.“ (sv. Jan Zlatoústý)

„Když je v Bohem inspirovaném Písmu výroků o věčných mukách v pekle tak mnoho, pak je jednou z úskočností ďábla, že tak mnoho lidí zapomíná pro tolik jasných Pánových slov a vymýšlejí si jakýsi konec trestů, aby měli více odvahy hřešit.“ (sv. Basil Velký)

„Jestli tě pálí oheň tělesné žádostivosti, postav proti němu pekelný oheň – a oheň tvé žádosti najednou vyhasne a zmizí.“ (sv. Jan Zlatoústý)

Citace Müllera: „Stejně jako nebe není posmrtnou utopií, tak ani peklo není místem záhrobních muk, kde pomsta odmítnutého milence uvolní celou škálu jeho krutosti.“

Odpověď: Müller Pána Ježíše zesměšňuje jako odmítnutého milence, jehož pomsta uvolní celou škálu jeho krutosti. To je hrubé rouhání, které má psychologicky vyvolat odmítnutí existence spravedlivého trestu. Müller se hned zpočátku dopouští manipulace, když v polovině věty uvede pravdu a kontinuálně na ni v druhé polovině naváže lží. Nebe není posmrtnou utopií. Nebe je realitou. Podobně je ale realitou i peklo, tedy posmrtná muka.

Citace: „A další, hrůzné tahy štětcem dodá na obraz naprostá absence sebemenšího náznaku naděje, že jednoho dne bude moci opustit toto doupě utrpení.“

Odpověď: Müller záměrně používá zesměšňující formulaci „hrůzné tahy štětcem“, aby zmanipuloval k přijetí hereze, že ten, kdo si myslí, že v pekle už zahynula veškerá naděje, se mýlí. Jinými slovy tvrdí herezi, že peklo není věčné.

Müller svou dogmatikou nevyjasňuje učení Písma a Tradice, ale popírá je a studenty teologie i laické čtenáře vědomě uvádí do pochybností a herezí. Tím ohrožuje jejich spásu.

Ježíšovo slovo je jasné: Půjdou jedni do věčného života a druzí do věčných muk. Sv. Basil dodává: „Obojí je věčné.“ To je jasné slovo Písma a Tradice.

Citace: „Neexistuje peklo v paralelním smyslu k existenci nebe.“

Odpověď: Paralela existuje, protože obojí je věčné.

Citace: „Peklo je samokomunikace, která přišla v Kristu, ale lpí na některých jednotlivcích ve formě odmítnutí.“

Odpověď: Müller se dopouští rouhání a používá vrcholně matoucí vyjadřování, z kterého si může každý vydedukovat, co chce. Pravdou naproti tomu je, že podmínkou spásy je pokání, které vychází z komunikace s Kristem. Kdo tuto komunikaci odmítá, končí v pekle. Müller si vymyslel jakousi samokomunikaci v Kristu, a tím de facto popírá i samotného Krista i realitu naší spásy.

Citace: „Peklo je nesmyslem, nepřijetím toho, co je přijato.“

Odpověď: Ježíš říká: „Vaše řeč budiž ano ano, ne ne, co nadto je, od ďábla je.“ Müller naproti tomu mate pojmy a navozuje zpochybnění základních pravd evangelia s cílem, aby se nikdo pekla nebál a padl do něho.

Citace: „... všichni lidé mohou doufat, že se v popelech jejich životů vznítí jiskra lásky, kterou může Bůh proměnit ve velký oheň.“

Odpověď: Tímto nejasným vyjadřováním Müller pronáší velký blud, kterým říká, že nikdo nepřijde do pekla. Mudrováním o nějaké jiskře lásky v popelech života navodí dojem, že nebude potrestané zlo ani odměněno dobro, což je blud.

Boží slovo mluví jasně: „Jedni půjdou do věčného života a druzí do věčných muk.“ (Mt 25,46) Obojí je věčné.

Zázraky

Citace: „Takzvané ‚přírodní zázraky‘ jako utišení bouře na jezeře (Mk 4,35–41) a Ježíšovo chození po vodě (Mk 6,45–52), jakož i příběhy o vzkříšení mrtvých (Mk 5,21–43; Lk 7,11-17; Jn 11,1-44) byly vytvořeny evangelisty z pohledu Ježíšova vzkříšení Otcem.“

Odpověď: Müller uvádí vzkříšení dcery Jairovy (Mk 5,21-43), vzkříšení mládence naimského (Lk 7,11-17) i vzkříšení Lazara (J 11,1-44). Říká, že tyto tzv. příběhy byly vytvořeny evangelisty z pohledu Ježíšova vzkříšení Otcem. To je popření inspirace Písma i všech svědectví potvrzujících Kristovo božství! Navíc Müller popírá i Ježíšovo reálné vzkříšení, když jinde tvrdí, že proběhlo jen v myslích apoštolů. Podobně i evangelijní události o těch, které Kristus vzkřísil, nazývá Müller „příběhy“, které podle něj nejsou historickými fakty, ale pouhými výmysly.

Hereze popírající Mariino panenství

Citace: „Na Mariin vztah k Ježíši, a to i při porodu, má být nazíráno z pohledu eschatologické spásy...“

Odpověď: Co tato fráze sleduje? Dozvíme se to v následující větě:

Citace: „Obsah prohlášení víry se tedy netýká fyziologicky a empiricky ověřitelných somatických podrobností.“

Odpověď: To je jasná hereze, která popírá dogma víry, že Panna Maria, která je kecharitomene – plná milosti (Lk 1,28), nepřestala být při porodu pannou. Müller tuto herezi zabalí v úvodu a závěru do matoucí fráze o „eschatologické spáse“. Z této fráze si může každý domýšlet, co chce.

Citace: „Při jakémkoli teologickém výkladu Mariina osvobození od ‚bolestí‘ při zrození Spasitele bychom měli brát v úvahu, že Marie šla křížovou cestou (Lk 2,35; Jan 19,25).“

Odpověď: Müller manipuluje, když tvrdí, že proto, že Panna Maria trpěla na křížové cestě, proto trpěla i při porodu. To je hrubá manipulace. Porod obyčejné ženy a porod Panny Marie nelze stavět na stejnou rovinu. Žena rodí přirozeným způsobem přirozeného člověka, kdežto Panna Maria nadpřirozeným způsobem počala i porodila Božího Syna. A to je rozdíl! Je to tajemství, které přijímáme v pokoře vírou, a ne pyšným rozumem. Müller tímto popírá dogma o Mariině panenství. Učení církve je: Maria byla Pannou před porodem, při porodu a po porodu. Toto tajemství je spojené s nadpřirozeným početím Božího Syna. Müller tímto zpochybňuje i nadpřirozené početí Božího Syna. Tím útočí na základní tajemství naší spásy.

Citace: „S Marií křesťanská spiritualita rozpoznává v každém narození, přijatém ženou ve víře, zážitek spasení, které přišlo na konci věků.“

Odpověď: Evě po prvním hříchu bylo řečeno, že bude rodit v bolesti. Jenže svatá Bohorodička byla předem uchráněna od dědičného hříchu pro Kristovy zásluhy (dogma církve). Ona nemá přirozenost Evy, proto na ni nepadá prokletí, které stáhla Eva na sebe a své potomstvo. Stavět Matku Boží a mimořádné narození Božího Syna do stejné roviny s každou ženou je degradace, rouhání, manipulace a hereze.

Popření inspirace Písma

Na několika stránkách Müller se svým heretickým slovníkem a heretickým duchem zpochybňuje, jak to dělá celá tato heretická škola, inspiraci Písma svatého. S takovými premisami je jen otázkou času zavedení genderové ideologie v církvi jako něco zcela normálního a legálního. S popřením inspirace Písma je možno popřít všechny morální přikázání i všechno nadpřirozeno, které je v Písmu, a na morálku pohlížet jako na něco kulturního, a ne jako na Boží zákon. Tím Müller popírá i hříchy, potřebu pokání i spásu v Kristu, a vůbec i rozlišování dobra a zla. Tento duch má své kořeny v koncilním aggiornamentu. Pokud se dnes Müller postavil proti Pačamamě, z jeho strany je to nedůsledné. On přece svou heretickou dogmatikou připravil tomuto modlářskému gestu Bergoglia cestu!

Závěr

Duch, který je za evangeliem, vede k věčnému životu, duch, který je za dogmatikou Müllera, vede do věčné záhuby.

Stáhnout: Kardinál Müller je heretik /4. část: bludy o pekle, o Panně Marii, o zázracích a o inspiraci Písma/ (20.4.2020)